Čtvernost jako symbol hmotné existence.

Pojťmě se bavit o kvaternitě, tedy čtvernosti. Najdeme ji i v organizaci samotná přírody /Gayi/ - nejúžasnějším projevu života naší planety Země. Projevuje se jako čtyři roční období a s tím související čtyři světové strany, tedy když nepočítáme další dva směry, kterými je horní a dolní. Pro naši západní civilizace je pohyb po povrchu země tak automatický, že nás ani nenapadne její zjevenost v prostoru. Jiné kultury neopomíjejí i svět dolní a horní a tento aspekt je patrný v celé řadě rituálů, které se na tomto neustálém upamatování podílejí.

Aristoteles hovořil takto: "Máme čtyři ARCHAI (vnitřní), která jsou zároveň AITIA (vnější): HYPOKEIMENON (trvající hmota), STERÉSIS (zbavenost) - EIDOS (kladné určení), ARCHÉ KINÉSEÓS (realizátor pohybu)."1)

Ale i jiné a všechny z našeho pohledu jakoby první zachované filosofické texty (například Anaxagorovy zlomky) hovoří o projevech, ve kterých jsou teplé a studené, suché a vlhké vysloveně zaznamenány jako přítomné v první fázi kosmologického vývoje. "První dochovaný text, ve kterém nacházíme fyzikální teorii založenou na teple a chladnu, suchu a vlhku jako na čtyřech prvotních živlech nebo dalších složkách, se objevuje v hippokratovském pojednání O přirozenosti člověka (kap. 3, L., VI, 36,17 nn.)".2) Ale v jeho (hippokratovském) díle O tělech existuje náčrt propracovaný, obsahující teorii čtyř živlů, kdy nejdůležitějším živlem je samotné teplo („to, co staří nazývali aéther“). Z dalších tří živlů, se říká o zemi, že je studená a suchá, aér je teplý a vlhký, a „to, co je nejblíže zemi“ (moře?), je „nejmokřejší a nejhustší“. Mohou být ztotožněny se čtyřmi sezónními mocnostmi létem a zimou, deštěm a suchem, v průběhu času se staly čtyřmi Empedoklovými živly – ohněm, vzduchem, vodou a zemí. I Parmenides předpokládá teplo a chlad jako archai, nazývá je ohněm a zemí.

Anaximenova kosmologie obsahuje cosi, co se zdá být podobnou racionalizací původní teorie, pokud jde o teplo a chlad, protože popisuje změny, které vzduch podstupuje při zřeďování a houstnutí (stává se ohněm na straně jedné, větrem, oblaky, vodou, zemí a kamením na straně druhé).

A tak máme ustanoven první konstrukt původní kosmologické a mytologické látky.Hlavní protiklad je mezi ohněm a vodou, což je očividně zažitá skutečnost (stejně jako zápas mezi Héfaistem a řekou Xanthos). Anaximandros „nevysvětluje“ genezi proměnou živlu, ale oddělováním opaků věčným pohybem, tento důkaz je závislý na anachronistickém učení o čtyřech živlech. „Věci, které se vzájemně vystavují bezpráví, musejí být rovnocenné, rozdílné a souvztažné, ony jsou nejpravděpodobněji ty protivné substance, které vytvořily diferencující svět“. A proto substance, které se oddělují z neomezeného, jsou světlo a tma, pak se zdá být mezi ohněm, nebo plamenem a aérem blízká podobnost".3)

Ptám se, jestli chápání „elementů“, tj. prvotních dílčích částic je pojato z mýtu o stvoření Pandóry ze země a vody, kde je naprosto zjevná úloha zemi a nebi jako ploditelům různých tvorů a i jako sexuální metafora. Pro objasnění této metafory je potřeba si uvědomit, do jaké míry měly tyto protiklady, teplé, studené, suché a vlhké, nějaké zřetelné symbolické propojení pro starověké Řeky jako celek.

Teplo a sucho jsou přirozeně spojovány se sluncem a tím s nebem. Řekové pojímali živé jako „vlhké“ a mrtvé jako „suché“, neboť když Athéna proměnila Odysea ve starce, tvrdila, že „vysuší“ jeho hezkou kůži. Z tohoto přesvědčení pramení i víra, že mrtví jsou žízniví, to prokazatelně podporuje rozšířený řecký rituál - obětování úlitbou. Tyto domněnky jsou odvozovány z tak samozřejmých skutečností, jako je sesychání mrtvého dřeva, teplota živých bytostí a prochládání zemřelých.V Hippokratově díle O životosprávě je podrobné schéma, ve kterém jsou čtyři lidská údobí uváděna do souladu s dvojicí protikladů, první údobí je teplé a vlhké, druhé je teplé a suché, třetí je chladné a suché a stáří člověka je chladné a vlhké. Dále je zde rozvíjena teorie, že plození povstává ze vzájemného působení tepla a vlhka (nebo ohně a vody), a spojení vlhkosti s životním teplem je uváděno i v díle O tělech. Podle Aristotela je teplé to, co slučuje věci stejnorodé, chladné to, co shromažďuje a slučuje jak stejnorodé, tak nesourodé věci, vlhké je to, co je snadno vymezitelné – není určitelné vlastními hranicemi a suché je to, co není snadno vymezitelné, ale je určitelné vlastními hranicemi.

"En la lucha entre el agua y el fuego siempre es el fuego el gue muere. - V bitvě vody a ohně hyne vždy oheň." španělské přísloví. 4)

V těchto pár odstavcích jsem se pokusila nastínit vztah mezi mytologií a řeckou filozofií na příkladu vnímání stvořeného a procesu je tvoření. Mezi první lidskou vědou a obdobím předvědeckým jsou jen malé rozdíly. Navíc mýtus byl úzce svázán s každodenním životem starověkého člověka, i toho, který se sám považoval za vědce a pokoušel se čistým abstrahováním a souzením těchto abstrakce postihnout podstatu stvoření...a tak zatím stanovil "premisa". A přesto v téže době i dobách předchozích i nadcházejících římský velvyslanec v cizí zemi kreslil kolem sebe a svého štábu kruh, aby ukázal, že je zabezpečen před útokem. Babyloňané sypali na podlaze kolem postele nemocných kruh z mouky, aby odehnali démony. Němečtí židé ve středověku kreslili kruh kolem rodící ženy, aby ji uchránili před zlými duchy.

Zobrazme kvadraticky životní cykly přírody, člověka, jednotlivých elementů...dostaneme čtverec, a aby tento čtverec platil po všechny časy a kdekoli, tedy paradoxně mimo prostor a čas, učiňme ho pohyblivým - roztočme ho. Nezískáme nic jiného než kruh. Použití kruhu, (kvadratury kruhu) ať již k vymezení hranice posvátného území ( Stonehenge) nebo ochraně žádoucího atributu – zvýšenou sílou, tvoříme specifický druh energie - magii.

Čtvero ročních dob
Karel Floss

Rok věčně zkouší kvadraturu kruhu
tvářením času do čtyř extází –
a i když vím, že opět starší budu,
čtverhranný kruh mě stále opájí.

Jarem zní píseň ve znamení Panny
o zmrtvýchvstalém božím martyriu.
Pak dechne žár, jenž nahá těla mámí
a v letních nocích hraje na Lyru.

Podzimní Pegas slétá k mému domu,
když v modrých mlhách zraje ovoce.
Udeří zima. V záři Orionu
rozechvěn chystám další Vánoce.

Rok je vždy nová kvadratura kruhu:
Vivaldi kosmu skládá partituru
čtyř kantát zaklenutých v sebe
jak noc a den, jimž vládne jedno nebe.

Obrazová příloha: schéma kvadratury kruhu

W. Kandinskij - Barevná studie kvadrátu, 1913

Literatura:

1) PATOČKA. J. Kosmos a živly. Praha: Oikoymenh, 1992. ISBN 80-85241-18-8
2), 3) LLOYD. G. E. R. Kosmos a živly. Praha: Oikoymenh, 1992. ISBN 80-85241-18-8
4)Tournier, M. Eleazar aneb Pramen a keř. Praha: Argo, 1999.ISBN 80-

7203-224-0