Země byly pustá a prázdná
a nad propastnou hlubinou byla tma.
A Duch boží se vznášel nad vodami.
Genesis 1, 1-2.
Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha,
nemůže vejít do království božího.
Jan 3, 5.
Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.
Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.1)
Jan 4, 14.
Tak praví obraznost křesťanova. Symbolika těchto obrazů více než výmluvně hovoří o živelném
charakteru stvoření, patrnost příklonu k pojetí z vody jako pralátky (materia prima), elementární substance, z níž všechno vzniklo, je více než zřejmá. Podobným způsobem ale popisují texty mahájánového buddhismu svět věcí, vidí ho jako vlny, které na oceánu zvedá vítr. Příklad toho najdeme mimo jiné i v Brihadaranjacké upanišadě III,6, kde zazní takto věta: „protože celý tento svět je upředen a utkán z vody, z čeho je upředena a utkána voda?“ A odpovědí je „Z větru.“ Podobně mluví i Čandogjaská upanišasa, VII, 10,1: „Tato země je jen ztuhlá voda, podobně je i vzduch a obloha, bohové a lidé, zvířata a ptáci.“
Všeobecné povědomí (podvědomí) šumí a stejně jako ono i Neubauer, Watts, Jung a jiní souhlasně hovoří o vodě - a o její dvojí úloze v mytologii: někdy je pramenem života a jindy je hlubinou, do níž je strach spadnout. Jsou totiž dva způsoby, jak se zbavit ega: sestoupit do spodních vod, takže člověk už není ego, nebo vystoupit do horních vod zintenzivněním vědomí, a tak překonat iluzi individuálního osamocení. Ale voda a potažmo její archetypální pohyb není jen nahoru nebo dolu, voda se chová přizpůsobivě, ale zároveň pevně. Je právem přirovnávána k prameni tvořivosti, protože ona dokáže i obtékat, podemílat, přetékat...
Mýtus, vyprávěný člověkem, reflektuje jak vývojovou linku ontogenetickou i fylogenetickou, zkrátka všeobecně geneticky informativní. A tak všichni dobře víme, že...na počátku Duch (vzduch) oplodnil, vody porodily a svět, který z toho spojení vznikl, byl prvním hmotným obrazem Slova, božího Syna, Logu, který se stal ideálním vzorem pro stvoření. A podle toho vzoru postupoval v tvoření dále. Pak stvořil pralátku, chaos, Matku Zemi. Zformoval v šesti dnech vesmír. Prvního dne stvořil světlo – hmotné světlo. Druhého dne oddělil horní vody od spodních nebeskou oblohu. Bronzová klenba je hebrejsko-křesťanským ekvivalentem světového vejce, jež podle egyptského, orfické a hinduistické filosofie snesl božský pták na prvotní vody. Třetího dne oddělil pevninu a oceány, stvořil rostlinou říši, mimo jiné i sedmipatrovou horu
očistce. Čtvrtého dne stvořil Slunce, Měsíc a Hvězdy a zasadil je v nebeskou klenbě do sedmi křišťálových sfér kolem země. Kolem dokola sedmé sféry a za ní rozmístil hvězdy zvířetníku, takže toho dne bylo Slunce ve znamení Skopce, kde také je o velikonocích, kdy byl svět vykoupen obětí Beránka božího. Pátého dne stvořil ryby a ptáky, šestého dne zvířata země a nakonec člověka – Adama. Učinil ho z prachu a hlíny země a vdechl mu (vz/duch) do chřípí svůj božský život .
„Člověk a projevy lidského těla se v mnoha kulturách objevují jako symboly souvislostí, které člověka přesahují. Rozšířen je výklad člověka jako mikrokosmu v analogii k vesmíru (makrokosmu). Velmi často se objevují přiřazení částí lidského těla, orgánů nebo základních substancí k jiným oblastem. Tak například kosti odpovídají zemi, hlava (jako sídlo ducha) odpovídá ohni, plíce vzduchu a krev vodě.2)
Dech je symbolem kosmických oživujících sil (také ducha) – zvláště tvůrčího ducha na počátku světa. Například v taoismu existuje představa devíti různých prvopočátečních proudů dechu, jejichž postupné splývání vytvořilo fyzický prostor, předpoklad všeho jsoucího. V Indii hraje velkou roli pojem vše pronikajícího a různé roviny bytí spojujícího dechu. Átman, individuální, duchovní a věčné, které je v konečném cíli totožné s brahma, božským já, se původně pojilo s představou dechu (Rgvéd). Kromě toho se psychofyzický celost člověka rozvíjí v pěti proudech dechu, které úzce souvisí s hadem kundaliní. Jistou podobnost shledávám v označení tělesných center a jejich funkcí ve všech naukách. Podle Klementa Alexandrijského je šesti dnům stvoření a sedmému dni odpočinku třeba rozumět jako současnému vyzařování z jednoho centra.
„Z Boha, který je srdcem světa, vycházejí nekonečné paprsky nahoru a dolů, doprava a doleva, dopředu i dozadu. Těmito šesti směry, což je konstantní číslo, uskutečňuje Bůh stvoření světa, jehož je počátkem i koncem, V něm těchto šest fází času začíná a od něho dostávají svůj nekonečný rozměr. A to je také tajemství čísla sedm.“3)
Srdce je téměř ve všech kulturních epochách považováno za střed, za centrum, ze kterého vše podstatné pramení, střed je otcem, synem, i duchem svatým - ale především láskou - filius. Srdce je životně důležitý ústřední orgán člověka související se symbolickým významem středu. V Indii je považováno za místo kontaktu s brahma, podstatou vší skutečnosti. Ve starém Řecku představovalo srdce nejprve lidské myšlení, cítění a chtění, později se význam přesunul směrem
k duchovnímu. V židovství a křesťanství je srdce považováno především za sídlo lásky, myšlení spjatého s citem a také za sídlo intuice a moudrosti. Islám spatřuje v srdci místo kontemplace a duchovnosti, vnímá je jako zahalené v rozmanitých vrstvách, jejichž barvy jsou při vzrušení viditelné. Podstatnou roli hrálo srdce v egyptském náboženství jako centrum životní, volní a duchovní síly. V preparované mumii bylo uloženo společně s amuletem v podobě skarabea. Jeho zvážení při souzení mrtvého určovalo zásvětní osud člověka. V křesťanském umění se především v souvislosti s mystikou vrcholného středověku symbolika srdce velmi rozvinula – vycházela s milostné symboliky (planoucí, protknuté atd., srdce Krista, Marie a svatých). Dnes se srdce považuje především za symbol lásky a přátelství, skutečně duchovní podstata a tedy i zprostředkování tohoto konkrétního obrazu skrzeva pocity se již povětšinou nedostavuje.
Ale křesťanské pojmosloví je na lásce založeno a vezmeme-li v úvahu, že láska je stále tím
důvodem ke stvoření, pochopíme i symboliku ukřižování ve zcela jiném světle než je ono trudně deklarované. Totiž „Kristův monogram, chrismon, je znamení vytvořené v různých formách z řeckých počátečních písmen jména Kristus – X (chi) a P (ro) nebo dříve z počátečních písmen jména Jesus Christus (J a X) – které bylo symbolicky užíváno pro Krista nebo křesťanství celkově již od Konstantina Velikého. Obě písmena byla často posazena do kruhu, takže vznikl dojem kola, tak se stala takřka kosmickým a solárním symbolem. Často byla připojena ještě písmena alfa a omega nebo také slunce a měsíc, které odkazují na ukřižování, při kterém došlo k zatmění Slunce a objevil se Měsíc.“6)
Srdce je středem, kam se stékají energie, mísí se, vyměňují. Střed je také centrum, ze kterého všechno vychází můžeme, je nasnadě ho chápat jako symbol Boha nebo božství. Střed světa (osa světa) byl často znázorňován jako posvátná hora, strom nebo pupek. Prostě nadějné stoupání víš, s dechem k duchu. Pro toto pojetí svým specifickým způsobem hovoří i mýtus pueblanských indiánů, kteří tímto středem rozuměli otvor v zemi, ze kterého vyšli předkové na svět z hlubin země, jakoby zrozeni z matky, z lásky. Jde tedy o místo, kterým se dá procházet mezi světy, stejně jako mezi životy. Nejen podle Číňanů je střed také místem vyrovnání protikladných vlivů, ale jistě, láska vždy slučuje protiklady. Jako „Říše středu“ se Čína vnímala, jako střed všeho pod nebesy a jako civilizace sama o sobě - toť krásný úkaz láskyplně vlastenecký.
Nejen živelné vyjádření bytí (jako duch/vzduch, láska/oheň, syn/zem, vědomí/voda), ale i vyjádření číselné, symbolické hovoří velice jasně. Číslo šest bylo v antice a středověku považováno za nejdokonalejší číslo, protože se dá představit jako součet svých částí i jako jejich násobek. Dá se chápat i jako násobek prvního ženského a prvního mužského čísla (totiž 2*3 je 6). V Číně souvisela šestka s nebeskými vlivy. V křesťanské symbolice je číslem milosrdenství (což nápadně připomíná opět srdce, centrum). Vedle toho se také objevuje jako číslo zla – 666 - je číslo apokalyptické bestie. Hexagram – Šalamounova pečeť, Davidova hvězda, šesticípá hvězda tvořená dvěma přes sebe položenými trojúhelníky. Setkáváme se s ní především v židovství, křesťanství a islámu, v podstatě však spočívá i v základu některých indických janter. Hexagram je v nejširším smyslu symbolem vzájemného prostupování viditelného a neviditelného světa. V Hinduismu je symbolem spojení Jóni a Lingamu. V alchymii také symbol sjednocení protikladů, protože je složen ze základních forem živlů ohně, případně vzduchu a vody, případně země. „Kromě toho lze i v alchymii najít četné spekulace, které vycházejí z obdoby jednotlivých linií hexagramu s planetami , kovy, kvalitami atd. Davidova hvězda je židovský symbol víry. C. G. Jung spatřuje ve znázornění hexagramu sjednocení osobní oblasti nebo také mužského a ženského prvku."4)
„Klement Alexandrijský popisuje trojrozměrný kříž, který se na dvourozměrné ploše projeví jako šesticípá hvězda, a to je kupodivu nejstarší tvar křesťanského monogramu pro Krista. Z toho důvodu může být symbolem slunce – astronomického imago Dei- čtyř nebo šesticípá hvězda podle toho, zobrazuje-li se slunce ve dvou nebo třech dimenzích. Stvoření světa v šesti směrech a třech dimenzích je prvotním ukřižováním Logu, zabitím Beránka při stvoření světa (zjevení 13,8). Stvoření je obětní obřad v tom smyslu, že Bůh přijímá ohraničení a omezení, jímž je JEDEN – ve hře, nikoli ve skutečnosti – rozdělen na MNOHOST."5)
Také číslo šestnáct nese svou symbolickou hodnotu, jako takové představuje pojmy nebo obrazy celosti a dokonalosti a pravděpodobně souvisí se čtyřmi živly a jejich kvadratickou formou, totiž 4*4 je 16. Další možná číselná varianta 1+6 je 7. Číslo sedm totiž značí Boha samého, jádro nebo centrum. Jinými slovy, šesti dny se Bůh projevuje, sedmým se vrací do sebe. A to je den
odpočinku, protože srdce a centrum boží je „nehybné“, stejně jako u kola se točí loukotě a osa zůstává v klidu.
Posvátné číslo získané součtem základního mužského čísla tři se základním ženským číslem čtyři. Počet planet (v antice) a počet dnů týdnu, které se svých označeních nesou jména planet, a rovněž počet dnů jedné měsíční fáze. Ve starosumerském eposu „Sestup Ianny do podsvětí“ musí bohyně projít sedmi podsvětními branami a pak se vystavit pohledu sedmi podsvětních soudců. K těmto podsvětním souvislostem patří i sedm smrtelných hříchů v křesťanství. Na druhé straně se ovšem můžeme jinde setkat s představou sedmi nebes. Číňané nahlíželi na sedm hvězd Velkého medvěda v souvislostech se sedmi tělesnými otvory a sedmi otvory lidského srdce. V řecké mytologii se sedm projevuje často, toto číslo bylo zasvěceno Apollónovi, známe sedm Hesperidek, sedm mudrců, sedm proti Thébám atd. Proslulost se získalo sedm divů světa, skupina nejskvostnějších uměleckých děl starověku. V judaismu je sedm rovněž velmi význačným číslem.
V Mithrově kultu jsou všechny svatyně (mithraeum) uspořádány podle čísla sedm : sedm bohů, sedm planet, sedm oblouků, sedm stupňů zasvěcení, sedm barev (přiřazených k planetám) atd. v antice a ve středověku představovalo základ vzdělání sedmi svobodných umění.
Již bylo řečeno, že strom byl často vsazen do středu světa nebo naopak jen napodobil příštící energii z hlubin stvořeného, ze samotného Boha. Když si tuto mimetickou hrátku zvědomím, pak se pro mě stane Strom života a Strom vědění dobrého a zlého realitou - realitou středu. Pro svůj hmotný obraz - prvního člověka Adama – založil Bůh v centru světa zahradu Eden, která byla pozemským protějškem nebe, neboť všechny věci, které jsou dole, měly zrcadlit to, co je na hoře. Genesis (9-10) vypráví, že v Edenu byl Strom života a Strom vědění dobrého a zlého ve středu zahrady. A z Edenu vytékala řeka, aby zavlažovala zahradu.“
„Sar upre, avka the tele, avka the upre.“
(Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře)
Romské přísloví
V nebi byla „řeka živé vody, čiré jako křišťál, vyvěrající u trůnu božího…Uprostřed jejího proudu, rozvětven na oba břehy, rostl Strom života, který rodil ovoce dvanáctkrát do roka, a jeho listí mělo léčivou moc pro všechny národy“7)
Strom vědění dobrého a zlého byl patrně projevem darem svobodné vůle a patrně vyjadřoval negativní stránku této svobody. Proto snad i ono varování, které uštědřil Bůh Adamu – nesmrtelnému člověku. „Z každého stromu zahrady smíš jíst, ze Stromu vědění dobrého a zlého však nejez, neboť v den, kdy bys z něho pojedl, zemřeš."8)
Všichni rádi vyhledáváme spoelčenost stromů, o tom svědčí i fakt, že strom je jedním z nejrozšířenějších a nejvýznamnějších symbolů i mimo kult křesťanství. Jako impozantní představitel říše rostlin byl často uctíván v kultu jako symbol božské podstaty nebo místo pobytu numinózních mocností. Listnatý strom se svým každoročně se obnovujícím šatem z listí je především symbole znovuzrození života, který stále přemáhá smrt. Jehličnatý strom (stále zelený) je obrazem nesmrtelnosti. Podoba stromu s jeho kořeny tkvícími v zemi, silnými, vzhůru se pnoucím kmenem a často jako by do nebe sahající korunu (z pohledu našeho tělesného logu) z něj dělají symbol spojení kosmických oblastí podzemní-chtonické sféry života na zemi a nebes.
Velmi rozšířené jsou antropomorfní výklady stromu, který stojí vzpřímeně jako člověk. Mimo jiné Castaneda zmiňuje (slovy Dona Juana) podobnost energie člověka a stromů. Nacházíme u něho celou řadu cviků, pozic a poloh, které tradiční kmeny středí Ameriky prováděli za pomoci snergie stromů, jejichž energie měla té lidské pomoci. I u mnoha dalších kmenů ve Střední Asii, Japonsku, Koreji, Austrálii jsou stromy mýtičtí předkové lidí. Dalším projevem symbolického ztotožnění stromu s člověkem je obyčej zaměřený na posílení plodnosti, podle kterého byla nevěsta provdána před svatbou za strom. Do této souvislosti rovněž patří symbolické sadby dvou stromů, jejichž životní síla měla přejít na lidský pár. Stromy poskytující plody, stín a ochranu je u mnohých národů chápán jako ženský, případně mateřský symbol. Vzpřímený kmen je ovšem zpravidla symbolem mužské energie - žhnoucí energie. Tomu nasvědčuje i rozšířené spojení stromu s ohněm ( v čínské kultuře je mezi základní elementy řazeno i dřevo a kov), což pravděpodobně souvisí s životní silou připisovanou stromu – oheň má přebývat ve dřevu určitých stromů a ven jej lze dostat třením.
Indická tradice zná představu obráceně rostoucího stromu, jehož kořeny jsou zakotveny v nebi a jehož větve se prostírají pod zemí, možná jako symbol životadárné síly slunce ve fyzické oblasti a spirituálního světla v oblasti duchovní. Bhagavadgíta vykládá obrácený strom také jako symbol rozvoje jsoucna z prapočátku – kořeny reprezentují princip všech jevů, větve konkrétní a detailní uskutečnění tohoto principu. Obrácený strom se objevuje také v jiných souvislostech, například jako strom života v kabale nebo jako strom štěstí v islámu. V Dantově „Božské komedii“ (Purgatorio, 22. zpěv) se o stromu poznání, která roste shora dolů, říká, že je nemožné na něj vylézt a že z jeho větvoví zaznívá hlas, který vypočítává příklady umírněnosti.
Na Sibiři byl strom vnímán jako světa důležitá při šamanských rituálech. Podle Křováků je v kořenech stromu života, jímž je kosmický baobab, ukryta jeskyně, ve které přebývají duše opatrované bohyní zvanou „Prastará“, jež je vypouští do světa.
V Bibli Strom poznání symbolizuje prvopočáteční plnost a je zároveň symbolem vytouženého naplnění doby konce věků. Křesťanské umění a literatura často ukazují na úzkou symbolickou vazbu meze rajským stromem a Kristovým křížem, který „nám vrátil ráj“ a který je „pravým stromem života“.
Strom může symbolizovat vzestup , ale také může přejímat úlohu strážce, představovat posvátné místo. Jako strom života a obětní strom, jako kosmický strom a jako obráceně rostoucí strom tvoří spojení mezi nebem a zemí, mezi makrokosmem a mikrokosmem. Po celém světě a ve všech dobách lze sledovat kult stromu, tedy náboženské uctívání posvátných stromů jako ztělesnění mýtických stromů života a životní síly vegetace, ale také jako sídlo a symbol božstev a duchů. Tyto aspekty hrají roli i v představě kosmického stromu, který podle okolností buď podpírá svět, nebo – častěji – je ztělesněním osy světa. Příkladem může být stále zelený jasan Yggdrasil v nordické mytologii. Listy a větve takovýchto kosmických stromů bývají často obydleny mýtickými zvířaty, dušemi zemřelých nebo nenarozených (často v podobě ptáků) nebo také Sluncem a Měsícem po jejich západu.
„Sako čiriklo mi gil'avel perskeri gil'i.“
(Ať každý pták zpívá svou píseň.)
romské přísloví
Pravděpodobně v symbolických souvislostech se zvěrokruhem se v některých mytologických představách v Indii a Číně setkáváme s dvanácti slunečními ptáky, kteří obývají větvoví kosmického stromu. Ptáci, kteří žijí v koruně kosmického stromu, mohou být také symbolem vyšších stupňů duchovního vývoje a existence.
Snad ti, milý čtenáři, pomohla nepatrná částečka tohoto textu zvědomit souvislosti a přítomnost hlubších struktur bytí, tak abychom mohli vzlétnout výš, tak jako i bájný pták fénix...
Obrazová příloha:
Alchymistické dílo, hora adeptů se sedmistupňovým chrámem mudrců ve svém nitru. Na hoře, která je rámována zvěrokruhem jako symbolem času, stojí personifikace planet. Čtyři živly v rozích ukazují na celost „Díla“. Umění v nitru hory, kde se koná „alchymistická svatba“.
Detail z nástěnné malby, 19/20. dynastie, hrob Amen-Nachta
Lidský plod ve 4. měsíci nápadně připomínající světové vejce, M. P. Erdl, 1845.
Čínská symbolika spojeného vesmíru ve tvaru kruhu tvořeného dvěma kříži s fázemi měsíce.
Hexagram – symbol sjednocení ohně a vody, vzduchu a země, Eleazar, Uraltes alchymisches Werk, 1760
Literatura:
1)Tournier, M. Eleazar aneb Pramen a keř. Praha: Argo, 1999.73 s.- 13. s. ISBN 80-
7203-224-0
2)Larsen, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha:
Volvox Globator, 1999. 182 s – 17.s. ISBN 80-7207-267-6
3) Stromata VI, 16
4) Becker, U. Slovník symbolů. Praha: Portál, 2002. 351 s.-43. s. ISBN 80-7178-612-8
5) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše
Janečka a Pragma, 1995.233 s.- 205. s. ISBN 80-85880-09-1
6) Becker, U. Slovník symbolů. Praha: Portál, 2002. 351 s.-43. s. ISBN 80-7178-612-8
7) Zjevení 22, 1-2.
8) Genesis 2, 16-17.
Žádné komentáře:
Okomentovat