Mýtus a jeho sestra Magie.

Mýtus a jeho sestra Magie nás doprovázejí již od nepaměti. Snad proto jsme s ním již natolik obeznámeni, že mnozí, kteří se jím zabývají se kolem něho shlukli a vytvořili vědu - obor, jež se nazývá Mytologie. A všichni tito mýtus pozorují ze všech stran. Někteří si dokonce myslí, že ho pozorují zevnitř. Pak jsou tu jiní (mezi nimy i já), kteří mýtus pociťují jako neuchopenost a (jako řečtí filosofové starověku) ho považuji za neustálý pohyb. Věřím starověkým mudrcům i proto, že byli jeho kořenům blíž, byli dokonce i v jeho náručí.

Ve světe současnosti, tj. 21. století, učinila věda de facto „mytologickými“ všechna tvrzení o povaze vesmíru, jež nejsou ověřitelná experimentem. Od animistických pověr primitivů k nejvyšší metafyzice filosofů a teologů veškeré modely universa či chodu reality, jež nemohou být explicitně a validně „vylisovány“ v experimentálním paradigmatu vědy, stávají se neověřitelnou teorií – ve zkratce mýtem. V podstatě, podle dalece převládajícího názoru, má dnes mýtus význam přitažlivé fikce, svůdné, nicméně neprokazatelné.

Proto je zcela samozřejmostí, že se setkávám s názorem na pohyb mytologické látky v ne zcela trefném výkladu, důvodem toho může být fakt, že kdekoli se mytologické a náboženské tradice ustálily, nastal čas dalšího duševního (psychologického) neklidu: nespokojenosti, kritiky a především odcizení. Nemyslím si, že lze mytologickou látku ustálit, ale je možné ustálit instituce, které ji předkládají, zprostředkovávají. Za poslední takovýto důležitý čas pro lidskou civilizaci (pro nás je důležitý pojem západní civilizace) – je považována epocha "západní civilizace". Její počátek bychom mohli datovat do doby přibližně před dvěma tisíci lety – kdy došlo k neuvěřitelné proliferaci mesiášů, hnutí a kultů do kolektivního vědomí , tedy k veliké mytologické soutěži, jež měla rozhodnout, které z početných vzniklých duchovních hnutí přežije. Takto byl Řím nucen potýkat se nejen s nejrůznějšími variantami svého vlastního polyteismu, ale i se zoroastrismem, manicheismem, řadou gnostických kultů a raným křesťanstvím. Nabízí se nám i jiné možné vysvětlení, které úzce souvisí s danou časovou osou – našich dva tisíce let. Tato teze pramení ze starého pojetí pohybu v časoprostoru nejen z pohledu naší planety, ale i jiných nebeských těles, touto tradicí je astrologie, přesněji řečeno pro nás je v tento okamžik podstatný pouze jistý aspekt jejího zkoumání a tím je přesně změřená délka planetárního roku, která odpovídá historicky podložených událostem. Vždy, když planetární rok vrcholí, dochází k velkých hnutím na celé naší planetě, tento rok trvá dva tisíce dvě stě pozemských let.

„Analogie k současné naší době je zřejmá. Na konci dvoutisícileté historie opět stojíme s ‚hromadou rozbitých obrazů‘, jak to vyjádřilo T. S. Eliot nebo slovy Josepha Campbella ‚koncovou morénou‘, již zanechaly naše velké mytologické tradice.“1).

V době těchto náboženských stagnací, kdy dochází k naprostému odloučení od původní síly mýtu - jeho živé morfologie, musí nad těmito tradičními náboženskými formami znovu převážit vizionářské hledání, protože potřebujeme mytologii živoucí . Psychologický aspekt mýtu musí být obnovován v prožívání „obyčejného“ člověka, který mýtus používá jako míru pro svoji zkušenost, a který zároveň zjišťuje, že se zkušenost pro změnu musí stát mírou mýtu. Jerome Bruner říká: „Když mýty přestanou odpovídat vnitřnímu stavu těch, kteří si je žádají, může přechod k nově vytvářeným mýtům nabýt podoby chaotické plavby do našeho nitra, jistoty externalizace jsou v takovéto chvíli nahrazeny úzkostí z niterného blouznění.“

S tím, jak se mění vědomí, mění se mýtus. A s tím, jak pracujeme s mytickými vzorci, přicházíme i na to, že existují zcela konkrétní katalyzátory, které iniciují změny ve vědomí. Konečný dialog musí být veden mezi vědomím, čistým vnímáním sebe sama a světa, a těmi vzorci, jimiž je vědomí nejvíc fascinováno - archetypy, které leží v základech proměňujícího se průzračného světa mýtu a jimiž je vědomí nejvíc fascinováno.

Nejen tajemné hodiny času, ale i rituál díla tvoření, často personifikovaný v osobě Boha, je rozdělený na čtyři roční období. V těchto obdobích si každý jednotlivec v rámci své kultury a tomu odpovídajícího mýtu (katolická církev si připomíná život Vykupitele a stvořitele času) každodenně a rok za rokem opakovaně připomíná život, záměr a lásku. Mimo jiné je i pro křesťanskou obec toto cyklické znovu prožívání přesvědčivým důkazem, že Kristův příběh primárně není událostí, která se stala před nějakými dvěma tisící lety, nýbrž něčím trvalým, co platí pro všechny doby a existuje v podstatě mimo čas. To vše se odehrává a je námi prožíváno sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti jako zázrak.

Křesťanská církev v našich zeměpisných šířkách a délkách zprostředkovává mýtus formou kontemplace Boha, ale stejně tak je tomu i všech světových náboženství a menších skupin - kmenů. Vždy je mýtus ztotožněn s nějakou konkrétní hmotnou osobou, jež činí prostředníka s nehmotnou duchovní sférou. Mýtus je cestou rituálu oživován a s ním i nadčasové pravdy, které nemají jenom funkci historickou, nýbrž i úžasnou důstojnost mýtu, který se sice udál „kdysi“, ale jehož smysl je však mimo veškerý čas.
Pro zhodnocení hlubokého mytologického významu biblických příběhů jsou nejvhodnější liturgické texty. Nejenže byla křesťanská liturgie během staletí bohatě zkrášlena architekturou, poezií a symbolismem, ale dokonce má každý liturgický symbol, obraz, slovní obrat nebo úkon velké bohatství historických a mytologických asociací. V tomto momentě je potřeba mýtus definovat jako soubor příběhů – někdy skutečných, jindy smyšlených – které lidé z různých důvodů považují za projev vnitřního smyslu světa a lidského života. Mýtus je něco jiného než filosofie, která pracuje s abstraktními pojmy: mýtus je vždy konkrétní a tvoří ho živé, smysly vnímatelné vyprávění, obrazy, obřady, slavnosti a symboly. Mnoho mýtů vychází z historických událostí, ale ne všechny takové události mají mýtický – tady transcendentní charakter.

Proč však dal Západ přednost Kristovi před Mitrou nebo Orfeem? Jak to, že mýty ztrácejí svůj vliv a že Ísis a Osíris, které celá staletí uctíval Egypt a jejichž kult přešel do římské civilizace, se v západní Evropě neujali? Proč si ale mýtus, který převládne, podrží některé charakteristiky mýtů předchozích, takže dochází k nápadné příbuznosti mezi Osíridem a Kristem a Matkou boží?

„Jsou to zřejmě naše nejjasněji hovořící a vracející se sny, které si plným právem zaslouží označení mýtus… Mýtické symboly a motivy jsou natolik provázány s lidským konáním, že jsem téměř v pokušení se ptát, zda tato realita světa, tak, jak ji vyjadřují naše současná přesvědčení, je táž, co tu byla vždy.“ říká Stephen Larsen.

Tak například podle velkého keltského mýtického cyklu je průzračný svět tak blízko tomu našemu, že se mělo za samozřejmou věc, že kopce jsou duté a že mají průzory a svá silná místa, z nichž lze magickou energii odvádět z onoho světa do světa tohoto. Za časů Homéra a bojů před Iliadou zase, alespoň se nám to tak jeví, nedělalo mužům problém nahlížet v éteru nad nimi se odehrávající zápasy nesmrtelných, a odvozeně pak své vlastní bitvy. Velké hieratické městské státy starověkého Blízkého východu byly budovány jako přesné kopie mytického kosmického řádu, s branami otevřenými do čtyř směrů a světovým náhorním zikkuratem, majícím zprostředkovat setkání Božského světa a lidského konání, uprostřed. Znovu vybudovat svět z bodu, okolo nějž a z nějž se „zakladatel“ ustavil, v němž existuje svým původem absolutně, pokud jde o jeho vlastní, jedinečné a specifické uspořádání; relativně, pokud jde o jeho závislost na nekonečné řadě předků.

To je velké a svrchované téma mytologie, je to založení. Když konstituujeme nový svět v miniatuře, k obrazu makrokosmu, přesouvá se mytologické založení do činu: stává se zakládáním. Města budovaná v dobách, které znaly živou mytologii, chtěla být obrazy kosmu. „Jsou zakládána stejně, jako kosmologická mytologémata dávají základy světu. Základy měst se kladou tak, jako by vyrůstaly ze dvou počátků, o nichž jsme hovořili. Tak stojí města na témže božském základě jako samotný svět. Stávají se tím, čím byly v antice svět i město – ‚místem, kde bytují bohové‘.“2) Taktéž skrze celou evropskou historii včetně osvícenství se táhnou vlády kněžských řádů a králů, jimž svůj souhlas k vládě vyslovilo samo božstvo.

Ústup od myticky inspirovaných kosmologií se pro západní civilizaci započal de facto před několika staletími, v době, kdy začala věda objektivně popisovat fyzický vesmír. Joseph Campbell spojuje počátek ústupu mytické kosmologie s koncem patnáctého století – s Galileem, s Giordanem Brunem, s plavbou Kryštofa Kolumba. Svět se stal místo křišťálově průzračných sfér (ve kterých byly upevněny stálice a Slunce), doslovně chápané zahrady Eden – „středu stvoření“ (jak to vyjádřil John Lilly) koulí uplácanou z bláta a rotující kolem hvězdy typu G. Nebyl to pro mytologického živočicha snadný přechod. Přesto mýtus stažením z geografie, agronomie i sociologie nezmizel, stal se předmětem studia psychologie. Není tomu tak dávno, co nám jiný druh experimentování s psýché ukázal všudypřítomnost mytologického v psychologickém. Psychedelická droga (nic nového pod sluncem) v prostoru pouhého desetiletí ozřejmila a jaksi připomněla – alespoň se mi to tak jeví – opravdový roh hojnosti mytických forem pro kolektivní utváření mysli. Dnes tedy máme co dělat se stavem kolektivního vědomí v člověku, který je kvalitativně nový. Mýtus, stažený ze své projekce do obecného prostředí a již déle nevázán na kulturně preferované formy, má být tedy rozpoznám jakožto součást vědomí. Takto se stává, možná že vůbec poprvé v historii, zodpovědností každého jednotlivce. Larsen toto reflektuje slovy:„Vysoce vyvinutí jedinci, kteří si v průběhu věků začínali být vědomi této skutečnosti, odpovídali na mýtus jak na psychologické, tak na metafyzické úrovni. U prostého člověka byl však mýtus neřešitelně vázán na jeho vlastní místně společenské podmínky."
Tuto domněnku dokládá i fakt, že mýty, které vedly a utvářely naše osudy v západní hemisféře v průběhu posledních dvou tisíc let, vzešly z konání jedné skupiny semitských nomádů kočujících v oblastech středozemního Blízkého východu. Nakonec kongregace jsou stále ještě nazývány stády a pastor pastýřem. Novozákonní metafory mající svůj původ v Galileji zahrnují rybaření. Pouště, nepřátelské sousední kmeny, hříšná města, ty všechny procházejí našimi centrálními mytologiemi. Neexistuje tradiční mytologie, která by nevyrostla v kulturně- specifické, místně-společenské, hmotné kolébce. Přesto v podstatě kterékoli z hlavních náboženských forem vysvítají jasně velké konstance lidského ducha. Velká mytologická témata jsou věčná a transkulturelní. Promlouvají přímo k věčným tajemstvím obklopujícím naši existenci: k zrození a smrti, k heroismu v člověku, k lidské lásce a utrpení. Právě na této úrovni nelze mýtus ani náboženství jen tak odložit. Dodávají hloubku a smysl životu, věčnou a nadčasovou kvalitu jinak zhola bezvýznamné individuální zkušenosti.

Máme tedy dvě mytologické dimenze, které je třeba odlišit: kulturní aspekt, který má v prvé řadě socializační funkci a který lze jinými slovy nazvat orientace, a psychologický aspekt, který propůjčuje hloubku a plnost lidské existenci, ať je její nastavení jakékoli, tedy vedení. Při popisech duše používal Freud metaforu plovoucího ledovce, devět desetin Já – staršího Já – pluje pod povrchem vědomí, zatímco jedna desetina je viditelně na povrchu. Jungovi se zalíbila snad ještě ústrojnější metafora: viděl duši jako starý strom, jehož živé květy a květenství se musí dopátrat svých počátků – a jim utajené výživy: sukovitých archaických kořenů, nezviklatelných, zapuštěných hluboko do země. Já říkám: " Z poranění vykvete zahrada."

Obrazová příloha: Michaela Mach, Na křídlech, olej na plátně, 1x1 m, 2000.

M. C. Escher - Mozaika

Literatura:

1) LARSEN, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha: Volvo Globator, 1999. 182 s – 23.s.ISBN 80-7207-267-6

2) KERÉNYI,K. , JUNG,C. G. : Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 95, 230 s- 16.s.ISBN 80-85880-06-7

CAMPBELL, J. Mýty. Praha: Pragma, 1998. ISBN 80-7205-491-0

COTTERELL, A. Die Welt der Mythen und Legenden. München: Droemerschen

Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf, 1990. 286/09652 9