"Pro nás indiány má velký význam to, co nám duchové v nějakém snu nebo představě chtějí sdělit. Vnímáme, že s námi chtějí mluvit, proto odejdeme do lesů nebo hor, držíme půst, meditujeme a čekáme, dokud nás nenavštíví. O svých vizích nemluvíme, nevyprávíme je ve vesnici, protože duchům by se to nelíbilo. Někteří z nás, kteří jsou obdařeni velkou šamanskou silou, dostávají povolení o svých vizích mluvit. Hehaka Sapa byl jedním z nich. Říká:
"Stál jsem na nejvyšší hoře všech hor a pode mnou v hloubce ležel velký kus země. A zatímco jsem tam stál, viděl jsem víc, než mohu vyprávět, a rozuměl víc, než jsem viděl. Neboť jsem se v posvátném vytržení díval na bytost všech bytostí, v duchu jsem viděl formu všech forem a viděl jsem, jak se všechna stvoření stala jedním. Viděl jsem, že posvátný kruh mého národa byl jedním z mnoha kruhů, které dohromady vytvořily jeden velký kruh, široký jako světlo dne a světlo hvězd, ve středu tohoto kruhu rostl mohutný, kvetoucí strom, jenž všem dětem poskytoval ochranu jako matka a otec.
Ti, kteří stvořili svět takový, jaký je, stvořili všechny tvory proto, aby byli šťastní. Každá bytost, i ta sebemenší, je zde za určitým účelem. Má být šťastná a mít sílu obšťastňovat druhé. Podobně jako se na louce k sobě přátelsky naklánějí jednotlivá stébla trávy, měli bychom se chovat i my, protože ti, kteří stvořili takový svět, ho takovým chtěli mít."1)
Začala jsem trochu netradičně, ale mýtus je to podstatné, o čem se bavíme a čím je prodchnuto veškeré kulturní a společenské dění. Mýtus hovoří přímo a ke všem složkám naší bytosti. Je trans/kulturelním jevem. Oslovil i člověka, který se díky své odvaze o mýtu hovořit i v době, kdy mýtus nebyl populární, stal velice známý. Tím člověkem byl C. G. Jung. A tak obklopen sccientology a vědátory různým malých i velkých vědeckých mytologií (neboť věda vyžaduje ke své realizaci víru stejně jako mýtus), vystoupil se svou vědou o mytologii. Budeme se teď bavit jeho slovy, symboly- emanacemi jeho záměrů...
Teorie mýtu podle tohoto švýcarského psychologa předpokládá existenci takzvaného kolektivního nevědomí. Myslím si, že je to naprostá paralela s mou teorií "živé morfologie". Jungova teorie, že mýtus má svůj původ v kolektivním nevědomí, zní mírně spekulativně a „mysticky“ (ale to má "teorie" také), proto ji přívrženci vědecké objektivity nemají v oblibě. Kolektivní nevědomí však nepředstavuje nějakého transcendentního ducha, který proniká všemi lidskými bytostmi. Já ho ale za emanaci (projev) tohoto ducha považuji.
Ale bavme se na obecnější úrovni. Vezmeme-li lidské tělo - fyzický fenomén člověka je kolektivní v tom smyslu, že je společný všem lidem, a právě tuto specifickou podobou se člověk liší od ostatních tvorů. Vývoj této formy je nevědomý a kolektivní nevědomí je prostě jen pojmenováním procesu, který je všem lidem společný. Domnívám se, že tím procesem je tvoření za pomoci těla (specifických orgánů) a zároveň schopnost ono stvořené vnímat a prožívat. Uvedu na příklady hudby. Zvláštní druh látky ovlivňuje toto umění tvořit hudbu – je to látka mytologická. Jako stvořená k obrazu svému. Jedná se o nesmrtelné tradiční vrcholky látky obsažené v pohádkách o bozích a bohům podobných bytostech, o hrdinských bitvách a výpravách do podsvětí. I stvořil bůh člověka k obrazu svému, člověk tedy nemůže stvořit něco "netvorského". Mytologie je pohybem této látky, je to něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli statického,
poněvadž je to schopno proměny. "Mytologie jako umění a mytologie jako látka splývají v jediný fenomén, stejně jako umění skladatelovo a jeho látka, svět zvuků. Hudební dílo nebo umění nám ukazují umělce jako tvůrce a současně svět zvuků jako stvořený svět."2) Jungova teorie o kolektivním nevědomí připouští v zásadě obě možnosti.
Pro nás je zvlášť zajímavý názor, že sny s fantazie psychicky zdravých osob mají určitou podobnost s obecnými. Jung například zjistil , že v závěrečné fázi psychické léčby pacienti vytvářejí ve snu nebo ve fantazii nejrůznější podoby rozčtvrceného kruhu, což je v podstatě mandala.
To alternativní realita a její léčivá síla se manifestuje prostřednictvím mýtu a jedním z projevů mýtu je i mandala. Je to jako se prostřednictvím mýtu nořit zpět do životadárného pramene odkud pochází vše živé. Mandala, která připomíná jakousi mapu kosmu (je mikrokosmem), se zjevuje obyčejně v situacích, jež se vyznačují zmatkem a složitostí. Jakoby byla mapou labyryntu světa a vedla do bezpečného ráje srdce. Jung o tomto působení mandaly napsal: "...vytvořený archetyp představující schéma řádu, který je položen jako psychologický nitkový kříž či jako čtyřdílné kruhy nad duševním chaosem, v němž každý detail má své místo a celek, který má tendenci rozplynout se do neurčitého, je držen pohromadě pečujícím a ochranným kruhem."3)..Schoda mezi jednoduchým indiánským mýtem a touto teorií je velmi patrný.
Pokud je tedy moje myšlena živé morologie podobná kolektivnímu nevědomí a dalším terminologiím různých autorů, je to jen důkaz toho, že tvořivý princip existuje a navíc je schopen tvořit s vědomím toho, co jednotlivé kroky přinesou s čase budoucím. Jedná se tedy o projev inteligence. A jakýkoliv kontakt s touto inteligentní silou je obrozující - jakoby chaos a jeho vybrace neustále ladil do prosperujícího řádu. A odrazem (obrazem) toho řádu může být právě mandala, která se vyskytuje v mytologických tradicích celé planety. V těchto kulturách se vyskytují různé typy tohoto čtvrceného kruhu neboli mandaly a vyjadřují různé představy křesťanského, buddhistického, animistického... naplnění. Známým příkladem křesťanské mandaly jsou
rozety v oknech gotických katedrál a vize Boha v Dantově Ráji.
Rozdělení kruhu na čtyři části, kvadratura kruhu, o níž Jung hovoří, je prastarým alchymickým symbolem, který vysvětluje ve své knize Psychologie a alchymie z roku 1943. (Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech, překl. PhDr. Karel Plocek, v češtině vydáno jako Výbor z díla 5., Snové symboly individuačního procesu (Psychologie a Alchymie L), Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1999, přičemž vydání Výboru z díla 6. (Psychologie a alchymie II.) se u stejného nakladatelství připravuje k vydání). O mandalách, které Jung našel ve snech a kresbách moderního člověka říkal, že by mohly být právě tak dobře reflexí věkovitého pozorování nebe, jako reflexí univerzálního lidského puzení. A poukazoval i na určité prvky v sériích vizí a snů, které zřejmě skutečně poukazují na kosmický původ. Přestože je v zásadě zcela možné, že se v této vizi kolektivního nevědomí snící rozpomíná na dávné zážitky nebes, profesor Jung nicméně nevěří v přímý kosmický původ kvaternity. V kvaternitě shledává vlastnost toho „centra“ totality člověka, které považuje za výsledek individualizace a nazývá je „Selbst“. Nemluvil Hérakleitos o stejném jevu, když nazval Idios Kosmos spícího člověka namísto konstituce nepřítomnosti vnímatelných obsahů - jejich vypracováním v oddělený vesmír. Podle něho (Hérakleita) snový svět není vlastním světem proto, že by tu subjektivní zkušenost nedbala norem objektivity, ale v tom smyslu, že konstituuje v původním modu světa, který mi patří a zároveň mi ohlašuje moji vlastní samotu.
Nejdůležitější kruhový symbol pro Junga však představovala jiná „kvadratura kruhu", pětinásobný útvar, který nazýval „quincunx" — kruh obklopený čtyřmi menšími kruhy v kvadratickém uspořádání, z nichž jeden je „velmi odlišný". Tento symbol, jak byl Jung přesvědčen, je jednoznačnou předzvěstí přicházejících změn. Hesemann poznamenává, že Jung by býval byl bez sebe vzrušením, kdyby v roce 1988 poblíž Silbury Hill spatřil první „quintuplety" s velkým, ve směru hodinových ručiček rotujícím středním kruhem, obklopeným čtyřmi satelitními kruhy, z nichž tři rotují stejným směrem a ve čtvrtém leží obilí proti směru hodinových ručiček. Quincunxi jsou kruhocé kresby na povrchu zemském, tedy v jeho tvárných částech - v obilí. Jung je považoval za projevy živé duše planety, za manifestaci chystaných evolučních změn. A fakt, že tyto obrazce nápadně připomínají tvorbu kultur od neolitu po současnost, může znamenat i to, že dříve živá morfologie hovořila skzeva člověka díky mýtu a ritualitě a díky způsobu pohybu a pobytu na planetě zcela spontánně.
Nacházím zjevné souvislosti s čarami, kolem nauky a buddhistickým symbolem karmového zákona, vycházejícího z představy indického mýtu o cyklech nekonečně se opakujícího se času. Kotouč je zobrazován jako kolo s paprsky. Baleka uvádí, že „Roztočené kolo vyjadřuje pohyb a nehybnost zároveň, tuto nehybnost, tj. stálost a soulad všeho představuje osa kola, střed všeho“.
Obrazová příloha: Niki de Saint Phale
1,2,3 -
tělesné schéma energetických center (čaker) v tantrické józe
Ivo Sedláček – Postava
aztécký model těla jako mikrokosmu (pro účely pouštění žilou)
Literatura:
1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-362-5
2),3),4) Kerényi, K., Jung C. G., Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,
1995. 230 s- 16.s. ISBN 80-85880-06-7
Foucault, M. Toto nie je fajka. Bratislava: Fata Morgana. 1994, Str. 79, ISBN 80-
7115-084-3
Foucault, M. Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 1994, 207 s.,
ISBN 80-7106-085-2
JUNG, C. G. Mandaly. Obrazy z nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,
1998. ISBN 80-85880-17-2
FOUCAUL, M. Sen a obrazivost. Liberec: Dauphin, 1995. ISBN 80-901842-1-9
DALKE, R. Arbeitsbuch zur Mandala-Therapie. München: Heinrich Hugendubel Verlag,
1999. ISBN 3-89631-290-1
Žádné komentáře:
Okomentovat