Již jsem mluvila mnoho o mýtu, který je každou svou polovinou v opačném světě. Jedna polovina ulpívá zde, ve světě hmotném a druhá je ve světě záměru, ducha, stvořitele, v alternativní realitě. A obě tyto poloviny touží splynout s tou druhou. Tato láska, jim společná, je pravým zduchovnění světa. A já - jako Alenka v říši divů a za zrcadlem snažím se chápat, vciťovat a nesoudit... Již jsem mluvila mnoho o mýtu v různých verzích, jak vznikaly v průběhu času a vlivem místních podmínek - tedy snoubením hmotného a záměru. Tento princip bych ráda prezentovala na příkladu egyptského mýtu o stvoření, který ještě nezazněl, přestože je součástí i našeho lokálního mytologématu - křesťanství. Sledujme dění společně.
Velká matka Nun porodila vlastní plodivou silou tři bohy – Cheprera, Re a Atuma, kteří byli jedním a třemi zároveň. Bůh Atum se opět vlastní plodivou silou rozdělil na dvě části, z nichž jedna byla Šov (Bůh světů, prázdno, vzduch) a druhá Tefnut (Vesmír, vlhkost skrývající řád).
Ti dva zplodili dvě děti, Geba (Zemi) a Nut (Nebe). Nut porodila čtyři děti - syny Osirida a Sutecha, dcery Isis a Nebthet. Všichni byli sourozenci, nicméně Isis se stala družkou Osiridovou a Nebthet Sutechovou, protože jejich niterné povahy tomu odpovídaly. Osiris byl vládce života a Světlem, Sutech vládce smrti a Tmou. Osiris jako prvorozený převzal vládu po svém otci Gebovi a stal se králem. V Egyptě vládlo Světlo, které nepotřebovalo odpočinku.
Bratr Sutech však Osiridovi záviděl, žárlil na něj a začal vymýšlet, jak se zmocnit vlády nad Egyptem. Použil lsti, zabil Osirida a rakev s jeho tělem vrhl do Nilu.
V Egyptě převzala vládu Tma.
Isis s Nebthet však Osirida našly, oplakaly a ukryly. Sutech skrýš objevil, rozsekal Osirida na Tisíce kousků a roznesl je po celém Egyptě.
Isis s Nebthet se ale nevzdaly, našly všechny Osiridovy části a spojily je. Jediné, co chybělo, byl jeho falus. Isis se rozhodla s mrtvým Osiridem počít, aby mu zajistila následovníka, za této situace však nevěděla jak. Požádala boha Re o tajemství Tvoření.
Re ho však nechtěl prozradit, ale Isis z něj tajemství vylákala lstí. Změnila se pak na holubici, usedla na mrtvé tělo Osiridovo a motivována velkou láskou počala.
Z tohoto spojení se zrodil Horus, kterého Isis před Sutechem ukrývala dokud nedospěl. Když se pak stalo, bojoval se Sutechem o trůn. V boji přišel o jedno oko, Sutechovi probodl varlata.
Před soudem devatera bohů vymýšlel Sutech pomluvy, ale Isis statečně čelila a Hora nakonec obhájila. Soud rozhodl spravedlivě a určil, že oko bude Horovi navráceno, Sutechova varlata zůstanou probodnuta, protože to byl on, kdo spor vyvolal.
Horus se rozhodl, že navrácené oko věnuje svému otci Osoridovi, a tím ho učinil Pánem podsvětí, Pánem života a smrti, Pánem věčnosti, Pánem řádů, Pánem Horního i Dolního Egypta, Pánem blahobytu, Pánem potravy, jež je zároveň ječmenem, ovšem, žitem o pšenicí, Pánem, který vládne zemskému povrchu i podsvětí, Králem Bohů. Stal se ve shodě Osiridem, Sutechem i Horem zároveň. Tři se stali jedním.
Boží soud dále určil, že vítězný Horus převezme vládu otcovu a stane se Sluncem a poražený Sutech měsícem…Boj pokračuje dále – Sutechova dcera Het, kterou Nebthet počne, se stane družkou Hora, protiklady se opět vyvažují. Jejich spojením vznikne bytost Hathor…Jde o proměnlivost, o potenciál, který může být aktivován pouze ženou, která pochopila tajemství Tvoření. A jako žena může zasvětit další Hat. V tu chvíli přechází její síla na všechny ostatní ženy, ať jsou Isis, Nebthet či ženou jakéhokoli jména. Stávají se opět jednou a všemi zároveň. Tato žena je schopna přeměnit odporující energii může na energii vstřícnou a učinit z něj Boha.
Zde si dovolím malé přirovnání k daleko „modernější“ verzi - Adam vyňal své žebro a učinil z něho ženu. Žena tak dlouho hněte těsto Adamovo, až se opět stane jeho žebrem a oba se stanou žebrem vyšší bytosti, která je opět vyjme a tak dále…
Tento vývoj, který se nestále zkvalitňuje sám v sobě, často nese různá jména, stejně jako je možné vykládat jeho symbolická zobrazení, která znázorňují tutéž skutečnost: Když božsky-tvůrčí princip vystoupí ze své bezčasovosti a bezprostorovosti a z nezjeveného do trojrozměrného světa a stane se hmotou, tak se projevuje v čísle čtyři, přesto si ponechává svoje tři aspekty. Tvar pyramidy toto jasně ukazuje tím, že na základně čtverce každá z jejích čtyř stan tvoří trojúhelník – tři aspekty boží. Pyramida projevuje tedy čtyřikrát tři: číslo dvanáct.
Tím jsme dospěli k další pravdě. Jak ukazuje symbolické ztvárnění ve tvaru pyramidy, má v sobě každá ze čtyř tváří božích tři božské aspekty. To dává dvanácti násobné projevení, které je přítomné v každém bodě vesmíru a působí ve všem, co existuje, počínaje u jednotlivých živých tvorů.
Než půjdeme dál, jde třeba si uvědomit, že vše, co my lidé z lidského stanoviska – tedy zvenku – vnímáme pomocí svých smyslů, je ve stavu božského bytí zcela opačné. Třeba něco vnímáme zvenku, jestliže však to nevidíme, ale tím sami jsme, obrátí se to v pravý opak. Když něco vnímáme, stojíme v duálním vztahu. Já jako pozorovatel vidím dva póly, jestliže však něčím jsem, pak jsem ve stavu monoteistickém, v jednotě. Je to jako, když se snažíme popsat a ukázat levou a pravou srdeční komoru.
Jak napovídá mýtus byli Cheprer, Atum a Re jedním a třemi zároveň, opět tedy narážíme na skutečnost, která je kosmopolitní. Božství se vždy ve svém prastavu projevuje jako rovnoramenný trojúhelník. Ale tento stav v sobě nosí možnost čísla čtyři. Když se tři aspekty prvočísla jedna od sebe oddělí, a to se stane, jakmile vstoupí z neprojeveného do projeveného, pak se stane z „jedné ve třech“ „tři a jedna“ – tedy číslo čtyři. Rovnostranný trojúhelník v sobě nese možnost se rozložit do čtyř rovnostranných trojúhelníků. Když trojúhelník vystoupí z neprojeveného do projeveného stavu v třírozměrném světě, stane se čtyřstěnem – ve hmotě se projeví jako krychle.
Čtyři trojúhelníky, které tvoří strany čtyřstěnu, jsou dotykovými plochami, božského s hmotou, protože jsou totožné s vnitřními plochami odříznutých rohů krychle.
Jestliže otočíme na zevní stranu trojúhelníky čtyřstěnu pomocí rohů krychle, které tvoří hmotu a tím projevíme trojúhelníky čtyřstěnu, vznikne čtyřstranný tvar pyramidy, jejíž čtyři stěny jsou současně na zevní stranu projevené čtyři trojúhelníky čtyřstěnu a na vnitřní stranu projevené odkrojené rohy krychle.
Čtyři strany pyramidy symbolizují čtyři „tváře boží“. Z každého bodu vesmíru se projevuje Bůh čtyřnásobně. Do každé ze čtyř světových stran září jiným způsobem, tím, že ač pocházejí z jednoho bodu, přece jen vznikají z „rajské jednoty“ různé silové proudy. Můžeme pro to použít již zmiňovaný obraz, že ze středu ráje, kde roste strom života a strom poznání dobrého a zlého, vznikají čtyři velké proudy, které tečou do čtyř stran – zevního světa. Toto čtyřnásobné projevení lze najít ve všem, jmenujeme například větry. Severní vítr je suchý a studený, uklidňuje a vyvolává tuhnutí. Jižní vítr přináší vždy horko a působí vzrušivě a oživuje. Východní vítr je chladný, občerstvuje a osvěžuje. S větrem západním přichází teplo a vlhko, působí únavu a ospalost. Ptáme, jak je možné, že toto funguje z jakéhokoli místa na Zemi. V tom spočívá i tajemství, proč je vhodné, aby se modlící člověk, hledající spojení s Bohem obracel k severu či východu.
Nyní se ještě vraťme k symbolizujícím geometrickým variacím. Obraz trojjediného Boha je tedy rovnoramenný trojúhelník, který v sobě nese dokonalou harmonii, jeho tři úhly leží od sebe v přesně stejné vzdálenosti. Jestliže však v sobě spočívající aspekt Boží vstoupí z bezprostorového, bezčasového a bezrozměrného stavu do stavu trojrozměrného a stane se stvořitelským aspektem Božím, projeví se pak tedy vždy v čísle čtyři.
V tomto zákoně spočívá tajemství klíčového čísla třírozměrného světa: číslo sedm. Jestliže se síla, která se objevila poprvé jako bod a určitou dobu působí, tedy se začne pohybovat, vznikne čára. Ta je sama o sobě nekonečná, tudíž se projevuje také jako číslo jedna. Přesto má ve světě projeveného bod tři - konec, začátek a prostor mezi nimi. Sledujme však, jak z jedno rozměru vznikne druhý. Čára se skládá z řady bodů. Za předpokladu, že tvůrčí energie působí v každém z těchto bodů stejnou silou a po stejnou dobu, vystoupí všechny bod ze sebe do druhého rozměru, z každého se stane čára, z celistvosti těchto čar se stane plocha, rovnostranný čtyřúhelník. Vznikl tedy druhý rozměr - šířka.
Čtyřúhelník je čtyři v jedné a jedna ve čtyřech, skládá se tedy z pěti faktorů: čtyř čar a prostoru mezi nimi. Je tedy zřejmé, že klíčovým číslem dvojrozměrného světa je číslo pět.
Zopakujeme-li tvůrčí proces, světové origami, vznikne krychle a s ní třetí rozměr – výška. Krychle je šest v jedné a jedna v šesti a skládá se ze sedmi faktorů: šesti čar a prostoru mezi nimi. Klíčovým číslem trojrozměrného světa je tedy číslo sedm. Různé krystaly vznikají podle tohoto zákona a v krystalech nalézáme buď tvar krychle (sůl) nebo její základní prvky v různých proměnách.
Když vyjdeme z jednoho rohu krychle a pokusíme se najít plochu, v které jsou obsaženy všechny tři rozměry, musíme ji příčně rozříznout od jednoho rohového bodu ke dvěma protilehlým rohovým bodům. Budeme-li pokračovat, zjistíme, že se krychle skládá ze čtyř trojúhelníků, když tyto získané trojúhelníky rozložíme do plochy, získáme jeden rovnostranný.
Čtyřstěn je jako rovnostranný trojúhelník, který vytváří svůj plášť, ztělesněním harmonie a rovnováhy. Všechny jeho rohové body leží od sebe ve stejné vzdálenosti, tak nevzniká ve čtyřstěnu žádné napětí, ale klidový stav. Naproti tomu rohové body krychle a čtverce leží v různých vzdálenostech od sebe a vytváří napětí. Hmota třírozměrného světa se tvoří ve tvaru krychle, ale skrývá v sobě čtyřstěn, vybudovaný na božské rovnováze. Hmota tedy nemůže existovat bez božského obsahu.
Je známo, že symbolické znázornění materiálního člověka, který používá svého rozumu k tomu, aby sloužil hmotné přirozenosti, je kříž – nebo „T“ – vytvořený ze čtyřúhelníků povrchové plochy krychle. Na tomto kříži nebo Tau, je ukřižováno „božské Já“, ukřižováno na dvou velkých trámech třírozměrného světa - na čase a prostoru.
Vraťme se ještě ke krychli. Předtím jsme ukrojili z krychle plochu, vycházející z bodu jednoho jejího rohu, která má v sobě všechny tří rozměry. Tímto způsobem jsme mohli uříznout všechny čtyři rohy krychle. Mohli bychom však provést čtyři řezy z ostatních rohů a zjistili bychom, že v krychli není obsažen jen jeden čtyřstěn, nýbrž dva v sobě spočívající čtyřstěny, které tvoří vzájemně přesné zrcadlové obrazy. Tyto dva v sobě spočívající čtyřstěny představují nejvnitřnější zákon poznatelného světa: neoddělitelnou spojitost mezi oběma doplňujícími se polovinami – mezi pozitivní a negativní – které v sobě spočívajíce, tvoří dokonalou rovnováhu.
Lze najít i přirovnání v zákonu ducha a zákonu hmoty.
rovnostranný trojúhelník;
Je zvláštní, že evoluce umožnila vývoj jen jednomu tvoru, který dokáže oba tyto zákony ztělesnit, a tím je člověk – jako spojovací článek mezi duchovní a materiálním světem. Bez odporu hmoty by stvoření nebylo možné. Stvoření by tedy muselo začít tím, že se z jednoty uvolní síla, která se postaví na odpor duchovnu, můžeme použít i termínu Stvořitel. Ona síla je „prvorozený syn“, duch odporu, kterého otec vysílá, aby po eóny času tvořil jemu ten druhý – negativní pól. Tento duch odporu je stahující se, tvrdnoucí působení, jehož působením vzniká
hmota, působí tedy ochlazujícně. Příkladem by mohl být obyčejný kámen: síla, která jej drží pohromadě, dělá z něho kámen, musí působit prostřednictvím procesu tuhnutí, stahováním a ochlazováním. Budeme –li se držet této hypotézy, že dokud se tento zákon (duch odporu) projevuje ve hmotě jako hmota, je tím pádem „božský“, když se ale situace otočí (jak jinak), ze zákona hmoty vznikne živý tvor, zrcadlový obraz, mohl by to tedy být Satan, jako zákon hmoty, který byl oživen prostřednictvím slov a činů. Člověk je tedy tím, kdo jediný je toho schopen. Celé stvoření – svět nepokoje a pohybu – spočívá na božské rovnováze. Působí skrz všechny tvary, vzniklé krystalizací, jako jejich nejvnitřnější zákon.
Myslím, že stojí za přezkoumání, které další tvary se krystalů se odvozují z krychle. Když vezmeme šest geometrických, střeše podobných tvarů, jejichž základní plocha odpovídá přesně čtverci krychle a postavme těchto šest tvarů na čtverce tak, aby se střešní tvary dotýkaly
svými různými stranami. Pak získáme geometrické těleso, které se nazývá pentagondodekaedr, který je vytvořen z dvanácti rovnostranných pětiúhelníků.
Posledním z této krystalické řady je ikosaedr, vytvořený z dvaceti rovnostranných trojúhelníků.
ikosaedr;
Ze čtyřstěnu lze tedy vyvinout další tři – se čtyřstěnem dohromady čtyři- pravidelné krystalické tvary, tvořené stejnými plochami: čtyřstěn, krychle, pentagondodekaedr a ikosaedr.
Pravidelné krystalické tvary lze vytvořit pouze z trojúhelníku, čtyřúhelníku a pětiúhelníku. Z trojúhelníku čtyřstěn, osmistěn (dvě pyramidy na sobě ležící základnami) a ikosaedr; ze čtyřúhelníku jen krychle, z pětiúhelníku jen pentagondodekaedr.
Položíme-li do prostoru v každé rovině tří rozměrů ve stejné vzdálenosti řezné plochy, pak vznikne bezpočet malých osmistěnů. Ale tyto osmistěny přesto prostor nevyplňují, ale mezi nimi zůstávají (stejně jako uvnitř krychle) čtyřstěny, které stojí mimo třírozměrné plochy! Můžeme tedy rozdělit prostor do nekonečně velkých a nekonečně malých osmistěnů, vždy tu budou čtyřstěny mimo třírozměrové roviny.
osmistěn; pentagondodekaedr
Je tu ještě jedno snad nejvíce překvapivé zjištění a to, že násobíme-li mezi sebou poměrná čísla, která existují mezi plošnými čísly do sebe ukrytých krystalických tvarů – čtyřstěnu, krychle, pntagondodekaedru a ikosaedru, tedy 2, 3, 6, 10, obdržíme číslo 360, počet stupňů v kruhu.
A jestliže poměrná čísla sečteme, dostaneme číslo 21, číslo představující možné spojení mezi faktory klíčového čísla trojrozměrného světa, číslo 7!
sedmiúhelník, který v sobě zahrnuje čtyři rovnostranné trojúhelníky;
Obrazová příloha: Egyptské pyramidy v Gíze
Literatura:
Haich, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin, 1994. ISBN 80- 901922-5-4
CROWLEY, A. Thothův Tarot. Praha: Synergie, 9-788086-099453
Encyklopedie Mystiky V. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-459-6
Žádné komentáře:
Okomentovat