Já - člověk 21. století.

My, lidé 21. století jsme sice nemytologizovali vnější realitu, nicméně mytická obrazotvornost v nás je až neskutečně živá. Lépe než já to jistě vyjádřil Eliade„…Mýtus ztraceného Ráje…, obraz dokonalého člověka, tajemství Ženy a Lásky a tak podobně: to všechno lze najít (leč jak znesvěcené, zneuctěné a falešné!) mezi mnoha jinými věcmi v polovědomém toku té nejpříznivější existence – v jejích nočních můrách, v jejích záchvatech melancholie, ve volné hře obrazů, kdy si vědomí ‚bere volno‘ (na ulici, v podzemní dráze i kdekoli jinde), jakož i při všech formách rozrušení či veselosti. Právě zde leží ukryta celá pokladnice mýtů, ‚laicizovaných a modernizovaných‘….Ve snaze přežít berou na sebe tyto obrazy důvěrně známou podobu.“

Já stejně jako každý z nás cítíme plochost současného světa, jehož obraz je převeden na souřadně vědy. Svět zjeveného je měřen nejrůznějšími škálami nejrůznějších jednotek, ale krom těch, kteří tyto jednotky pro potřebu popisu vytvořili, jim nerozumí nikdo, a ti kteří tomu chtějí rozumět, stráví dlouhá léta studiem celého systému, který k pochopení látky potřeba...Nejsem vědec, jsou člověk, který chce nejen pochopit, ale prociťovat tento svět, protože žiji teď a tady. A toto teď a tady trvá po všechny časy. Chci mít vědomé jasné a naplněné esencí tohoto světa. Jsem esencí tohoto světa. A pouze výklady, které tuto esenci neopomíjejí jsou pro mě podstatné. Je mnoho lidí, kteří jsou z "mé rodiny", kteří sdílí či sdílely toto pojetí...Mircea Eliade, Josef Campbell, Carlos Castaneda (Don Juan), James Georgie Frazer, Ananda Coomaraswamy... Ten poslední jmenovaný - Coomaraswamy byl dlouhá léta kurátorem Bostonského muzea výtvarných umění a představuje významnou školu mytologického a antropologického myšlení, která překonala provincialismus devatenáctého století a odmítla ztotožnit moudrost, pokrok a kulturu s výstřelky a zmatky současného západního světa.

V jeho pojetí je pokrok jen krokem k dalšímu pokroku, takže zasvěcujeme svůj život čím dál tím horečnější úsilí o „zítřek, který nepřichází“. Coomaraswamy zdůraznil, že v tomto ohledu je naše kultura historicky abnormální, a převážná část jeho díla dokumentuje, že téměř ve všech ostatních kulturách existovala jednoznačná, společná a trvalá filosofie (mytologie, náboženství), týkající se lidské povahy a údělu, lišící se pouze terminologií a zdůrazňováním určitých věcí a technických provedením(ritualizací). Nešlo o filosofii v běžném smyslu „spekulativní teorie“, byla to láska k moudrosti, jež se projevovala ne myšlenkami a slovy, nýbrž věděním a bytím. Tato philosophia perennis – filosofie věků – zaujímala v kultuře centrální a čestné postavení, i když se hlubší zájem o ni omezoval na menšinu obyvatelstva.

Pokud jsme si něco takového vůbec schopni uvědomit, nazýváme to metafyzikou nebo mysticismem, ale poznání, na němž je tento konsensus založen, i nauka nebo symboly, které ho vyjadřují, jsou většinou chápány mylně. Protože všeobecně tradovaný názor na obé je přísně posuzující a předpokládá jakousi rezignaci na životní realitu a je pouhým subjektivním stavem mysli, který sám sebe považuje za reálnější než prosté svědectví našich smyslů. Ale o pak je pravdou, ona „kategorické popření“ je jen jevem "první pozornosti" ale v podstatě znamená, že tato tradiční „metafyzika“ představuje daleko ostřejší vnímání smyslových dat, než je obvyklé, a že vůbec nejde o rezignaci na objektivitu a nějaké uzavření se do vlastního soukromého světa a naopak se snaží o překonání subjektivity tak, aby se člověk „probudil“ do světa, který je konkrétní a skutečný a liší se od světa pouhých abstrakcí a pojmů. Ti, kdo se dají touto „cestou“, mluví o světě překvapivě jiném, než je svět průměrného společensky podmíněného jedince – o světě, kde žití a umírání, práce a jídlo přestávají být problémem.

„Čím více se odevzdáváme svým smyslům, tím více jako bychom byli zajati snem. „Sníme o cestě vesmírem: což není vesmír v nás? Nikde jinde než v nás nesídlí věčnost se svými světy, minulost a budoucnost. Vnější svět je svět stínu a vrhá stíny do říše světla.“2)

Dalším důsledkem tohoto ostrého vnímání skutečného světa je zjištění, že to, co jsme pociťovali jako vlastní „já“ či „ego“, je také jen abstrakce bez reality. Pociťování sebe sama jako emanace je možné jen, prožívám-li sebe v celém kontextu stvoření života. Kdyby nám dokázala dnešní věda dát odpovědi na opravdu podstatné otázky, nikdy bych o tématu mýtu a živé morfologie v něm obsažené nepsala. Prostě bych tu realitu žila. Coomaraswamy popsal tuto naši první pozornost takto: "Konvenční svět času a prostoru, vlastního já a druhých je pak nahrazen něčím, co lze popsat jen negací – „nenarozený, nevzniklý, nestvořený, nezformovaný“ – protože tu už nejde ani o slova, ani o pojmy. Stručně řečeno, kdo je schopen vidět tuto realitu, je „rozčarován“ a „zbaven iluzí“ a dokáže používat myšlenek, pojmů a slov, aniž by podléhal jejich hypnotické síle."3)

Nauka těchto "znalců skutečnosti", tedy lidí se specifickou schopností pohybu v alternativní realitě a specifickou sociální rolí k tomu se vážící, tvoří jádro tří historických náboženských filosofií Asie - hinduismu, buddhismu a taoismu. V islámu se objevuje v sektářské podobě jako učení súfismu. V židovství se vyskytuje jako posvátná kabala – soubor učení, obsaženého v raně středověkém díle nazvaném Zohar a pocházejícím pravděpodobně od Filóna z Alexandrie. V řecké tradici se objevuje poněkud zředěná a smíšená s jinými prvky v naukové linii, která vede od orfických mystérií přes Platóna k alexandrijským novoplatonikům, zejména k Plotinovi, Proklovi a křesťanskému Klémentu Alexandrijskému. V Křesťanství samotném měla dalekosáhlý vliv od syrského mnicha známého pod jménem Dionysius Areopagita v šestém století přes Jana Scotta Eriugenu, sv. Alberta Velikého, Mistra Eckharta, Jana Ruysbroecka k Mikuláši Kubánskému v patnáctém století. Na Blízkém východě a na Západě, tj. v židovství, v křesťanství a v islámu, byla tato nauka téměř vždy v rozporu s oficiální ortodoxií, jež neuznávala její univerzalismus a neprávem vynucovala víru ve výlučnou pravdu vlastního "stranického" náboženství. Co se týče náboženství, ve kterých není tvůrce (duše tvůrce) vyjeven jako je tomu ve velkých mytologiích Indů, Finů a národů Oceánie "...můžeme mluvit s ještě větším právem jednak o takovém vztahu, tj. o umění, které se samo v tvoření projevuje, a dále o látce pozoruhodné tím, že se sama utváří podle vlastních zákonitostí. Společně pak konstituují nedělitelné spojení jednoho a téhož fenoménu.“4)

Tyto nauky se nám pokoušeli vždy nějakým specifickým způsobem toto vědomí zprostředkovat. Vědomí toho, že existence se vždy realizuje protikladem a opakem. Zkušenost světla prožíváme ve srovnání s tmou, požitku s bolestí, života se smrtí, dobra se zlem, subjektu objektem. Nevyhnutelnou podmínkou tohoto světa je protiklad, dualita. Tady mluvíme jen o světě stvořeném - hmotném. Skutečnost nepodléhá času a prostoru, ani není protikladně podvojná. Projevuje se jako manifestace, stvoření Slovem, obětní rozparcelování, smyšlenka, hra nebo iluze – jeví se jako mnohost. Různorodý svět věcí prostě vychází z jednoty a zase se k ní vrací, i když ve skutečnosti není nikdy ničím jiným než jednotou.

Coomaraswamy ukázal, že se tato nauka sděluje dvojím způsobem. Buď je to víceméně přímý výklad jejích zásad (asi tak, jak se o to pokusil i známý americký antropolog Carlos Castaneda) a jak se vyskytuje ve výslovném učení mystické tradice, nebo je to obrazná výpověď či mýtus. Někdy mívá mýtus původ v podobenství nebo alegorii, to znamená v „poučném příběhu“, který vyprávějí učitelé tradiční nauky. Ve většině případů však je původ mýtu pravděpodobně nevědomý a spontánní, tak jak to předpokládal Jung a představuje tutéž pravdu jako nauka – poněvadž vychází ze skrytých rovin vědomí, jež nepodléhají iluzi konvenčního světa. V určitém směru vyjadřují mýty pravdu dokonce výstižněji než formální a přesný jazyk nauky, protože nejde přece o pravdu pojmovou, ale o pravdu prožitou, tak základní a živou, že je nelze zachytit a sdělit pouhými slovy.

Pro srovnání uvádím slova Jungova: „Výraz, který představuje známou věc, není nikdy symbolem, nýbrž zůstává vždy jen znakem…Každý psychický produkt, pokud je v daném okamžiku nejlepším možným výrazem pro to, co je ještě neznámé nebo jen málo známé, lze považovat za symbol za předpokladu, že jsme ochotni uznat, že výraz označuje něco, co jen tušíme a co není plně vědomé.“5)

Coomaraswamy říká totéž trochu jinak: „Jedním ze základních omylů historické a racionální analýzy je domnívat se, že se ‚pravda‘ a ‚původní podoba‘ legendy dá oddělit od jejích zázračných prvků. Pravda totiž tkví právě v těchto divech. ‚Údiv,‘ píše Platón, ‚je pravý počátek filosofování‘ (Theaitétos, 1550). Stejným způsobem mluví Aristoteles, který dodává: ‚Takže milovník mýtů, které jsou plné divů, je ze stejného důvodu milovníkem moudrosti.‘ (Metafysika, 982 B). Mýtus představuje nejzazší přístup k pravdě, který lze ještě vyjádřit slovy.“6)

Oficiální nauka církve se staví jako macecha tím, že se snaží zahrnout do mýtu dogma, tj. výroky, které mýtus definují: například když události popisované mýtem prohlašuje za historická fakta, nebo určitý mýtus za jediný pravý. Křesťan, který se domnívá, že třeba nauka védántského nebo mahájánového buddhismu jsou méněcennější než křesťanské učení, by si měl uvědomit, že zakládá svůj úsudek na měřítkách, jež získal z křesťanství, takže jeho názor je předem dohodnutou záležitostí nebo, přesněji řečeno, předsudkem. Oficiální nauky se z pochopitelného důvodu snaží prokázat doslovnou reálnost mýtu jako základu víry. Taková víra v mýtus, úzkostlivé lpění na faktu a jistotě, však naprosto zničí jeho hodnotu a sílu. Bůh definovaný pojmově, Kristus, v kterého věříme jako ve skutečnou skálu, se okamžitě změní z tvůrčího obrazu na mrtvou modlu. Úporná snaha věřit je pravým opakem víry a odevzdání se pravdě – ať už tou pravdou míníme cokoli.

„Obecně vzato, mytická tradice nevznikal uměle, roste jako všechno živé.“7)

Křesťanství (vyjma dogmatu) vnímám jako mýtus. Je dnes téměř všude považováno za výslednici historického vývoje z hebrejských a řeckých počátků. Ale všichni dobře víme, že kdybychom ho chtěli historicky pitvat, museli bychom přistupovat ke křesťanství přes úvodní výklad o mytologii babylonské, egyptské, hebrejské, asyrské, perské, řeckořímské, keltské a germánské. Jenže tento historický přístup neodpovídá světovému názoru patristiky a scholastiky, v nichž se křesťanský mýtus nejvíce formoval rozvinul. A koncem 13. století bylo vystoupení Kristovo středem dějin a veškeré dějiny se vykládaly s ohledem na Krista. Z toho důvodu se Starý zákon četl pozpátku a považoval se za předzvěst Vtělení a Církve. Zpráva o Stvoření a Pádu člověka se četla a chápala nikoli ve smyslu primitivní hebrejské mytologie, ale ve smyslu vysoce rozvinutého dogmatu o svaté Trojici a ve smyslu angelologie sv. Dionysia Pseudoareopagity, sv. Augustina a sv.Tomáše. V Genesi se například nemluví o tom, že had, který pokoušel Evu, byl padlý anděl Lucifer nebo Satan, ani o tom, že svět andělů byl stvořen před naším světem.

Zde si neopustím tolik vytýkané citování neodborných textů, protože bych chtěla poukázat na rozdíl mezi interpretací mýtického materiálu nacházejícího se v Bibli z pohledu „zasvěcence“ – protestantského kněze, „primitivního člověka mýtu“ – domorodého severoamerického indiána, a dítěte: „Had se může vyskytnout ve dvou podobách. Buď je jedovatý, nebo je škrtič. Jedovatý zabíjí polibkem. Škrtič zabíjí obětím. Ten první je jenom ústy, druhý jenom paží. Ale vždycky zabíjí pohybem lásky.

‚Hle, znak vskutku bytostné zvrácenosti,‘ zašeptal Eleazar.

‚Zkázonosná zvrhlost je jeho posláním,‘ pokračoval Indián.

‚Původně se skvěl na nebi jako nejdokonalejší stvoření Velkého ducha. Zářil jako kníže božích dětí.‘

‚Byl to ten nejkrásnější z andělů, Lucifer, Světlonoš, ‚ přitakal pastor.

‚Jeho pýcha mu byla zhoubou. Měl za to, že se vyrovná Velkému duchu. Vrhlo se na něho boží vojsko. Utrhali mu křídla, paže, nohy, pohlaví. Učinili z něho kožený sloup zakončený maskou, učinili z něho hada. Svrhli ho na zem.‘

‚Byl to anděl-peň. Neboť spadl do větví stromu, jabloně, a tam ten Světlonoš předal své temné vědění prvnímu lidskému páru, Adamovi a Evě,‘ pokračoval Eleazar.

‚Ano, ale je tu hlava, ‚ navázal Indián, ‚bez jediného kazu, úchvatná, svou dokonalostí předčí jakoukoliv krásu a šerednost. Poušť nám předvádí Boží tvář v podobě krajiny a hadí hlava je jejím zvířecím symbolem.‘

‚Vysvětli mi kouzla hadí hlavy,‘ požádal Eleazar…

‚Vidím, že jsi od hlavy k patě zahalený do šatů a kožešin, které tě chrání před nočním chladem,‘ řekl konečně.Jen obličej máš holý, protože jen on se chladu nebojí. Pohleď na mě. Já jsem od hlavy po patu nahý, a zima mi není. To proto, že já celý jsem je obličej!‘…

‚Lucifer, chápeš, to znamená Světlonoš. Lucifer chtěl donést světlo Adamovi a Evě. Ale to světlo na něho bylo moc těžké. Měl ho plné ruce. Skutálel se z nebe. Bez rukou a nohou spadl do větví jednoho stromu. Byla to jabloň. Adamovi a Evě své světlo předal, ale to světlo bylo celé převrácené, úplně naruby, špatné světlo…‘“8)

Konvence času, prostoru, mnohosti a duality jsou falešné, pokud je vnímáme konvenčně, teprve když je tak vnímat přestaneme, jsou „vykoupeny“ a dosahují plné důstojnosti umění. Mohli bychom dodat, že skutečný umělec se nevzpírá proti omezením daným materiálem, nýbrž se těší z výrazových možností, jaké mu jeho materiál poskytuje. Konvence a omezenost umění nemizí, pouze se mění, když byly všechny možnosti vyčerpány.

„Umění rovněž je pokusem o návrat od desintegrace vyvolané kulturou k organickým způsobům bytí.”9)

Obrazová příloha: a.b.c.d. - dokumentují vnímání a mytologizaci aury -
morfogenetického pole

a. detail mozaiky (na jižní straně katedrály sv. Víta)

b. rituální ozvláštnění těla u muže z Tichomoří

c. koruna na hlavě egyptské královny Hatšepsut

Jindřich Štýrský - Hermafodit, 1934, olej na plátně, 91X65

d. kresba lidské postavy (dítě ve věku 3 let)

Literatura:

1) ELIADE, M. In Larsen, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha: Volvox Globator, 1999. 182 s – 18.s. ISBN 80-7207-267-6
2) LANDDERMANN, E. Die Transzendenz des Erkennens, Berlin 23, str. 41
3) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma, 1995.233 s.- 205. s. ISBN 80-85880-09-1
4) K. Kerényi, C. G. Jung: Věda o mytologii, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995, str. 15

5) JUNG, C. G. Psychological Types. Londýn, 1933. 602. s.

6) COOMARASWAMY, A. Hinduism and Buddhism. New York, 1943. 33. s.

7) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma, 1995,126. s. ISBN 80-85880-09-126.
8) Tournier, M. Eleazar aneb Pramen a keř. Praha: Argo, 1999.73 s.- 13. s. ISBN 80-
7203-224-0
9) JEANSCH in Read, H. Výchova uměním. Praha: Odeon, 1967, str. 102