Dvě tváře téhož - mýtus a věda

Podle mé vize musí mít naše přelaďující se vědomí Janusovu tvář. Jeden pár očí, osvobozující se od mýtu, se dívá do trojrozměrného světa, jež obýváme společně. Úkolem této tváře je vidět věci, nikoli tak, jak si je přejeme vidět, nebo jak se jich obáváme, nýbrž tak, jak skutečně jsou vyjeveny. Druhá tvář (alchymistova) je obrácena dovnitř a zůstává nadále uchvácena prvotními formami mytického vědomí, jež pravděpodobně nikdy nepřerosteme. Tento pár očí jasně rozpoznává, že mýtus v našem vědomí představuje bublající životadárný pramen vyvěrající odkudsi z vnitřního zřídla, jehož celou hloubku žádný člověk nezměřil. "...je napájejícím zdrojem naší nejvyšší tvořivosti – a právě tak našich nejhorších iluzí -, přičemž celé tajemství spočívá v tom, jak s ním zacházet.“1)

Toto podobenství mi velice připomíná, že v římské mytologii byla tato dvojnost vyjádřena osobou Januse - původce všeho, byl to bůh nebe a země, bran a počátků, snad i průvodce v zjevném světě i v tom, který mu předcházel, ve světě předobrazů a ideí. Jako takový samozřejmě bděl nad ochranou městské brány a dveří, vždyť dvojitá brána na římském fóru - uzavřená v míru a otevřená za války, byla jeho práce. Střežil nepřátelské démony "druhé stany" a řídil noční čas, čas snění. Měl tedy i kosmologický význam stejně jako jeho dvě tváře. Zasvěcen mu byl měsíc leden, první po slunovratu. Římská mince As, označovaná jednotkou I, nesla na líci jeho podobu a na rubu Lodní příď. Jakoby každý počátek začínal šťastnou plavbou. Přesto tušíme jak hluboká pravda spočívá v obyčejné přísloví - každý svého štěstí strůjce. Záleží na nás jako tvář si vybereme, abychom nahlíželi na jakoby objektivní svět. Hotový portrét se vysvětluje fysiognomií modelu, to ano, ale daleko více se vysvětluje povahou umělce - tvůrce a barvami jím rozdělanými na paletě; nikdo však, ani sám umělec, nemohl by přes znalost všech podmínek přesně předvídati, jak portrét dopadne, neboť předvídati to, značilo by provést jej dříve, absurdní to hypotéza, která padá sama sebou. Nejinak je tomu s okamžiky našeho života, jejichž jsme tvůrci. Každý z nich je jistým druhem tvoření. A jako talent malířův pod samotným vlivem vznikajícího díla utváří nebo znetvořuje, v každém případě však jemu přizpůsobuje.

"Každý z našich stavů v témže okamžiku, kdy z nás vychází, pozměňuje naši osobnost, jsa novou formou, kterou jsme si právě dali." Henri Bergson.

Osobní mýtus -co je skryté, to je zjevné - totiž kterýkoliv člověk započne tvořit, dílo, které mu vzniká pod rukami i přes jemné rozdíly, vždy vypadá jako tvůrce sám. Z hlubin alternativní reality vyvoláváme mýtus, ale energii k jeho zhmotnění poskytujeme svou, to je myslím pádný důvod, proč se dílo podobá tvůrci...proč je Vizualizace Boha tak podobná člověku a pak, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Omlouvám se za ten vtip, samozřejmě je mi jasné, že se nejedná o podobu konkrétní, ale princip zůstal v metafoře zachován - ostatně jak jinak by to u meta/fory mělo být. Toto ustálené rčení o stvoření člověka Bohem k jeho obrazu je samozřejmě také obraz.

„Bylo by tedy naivní,“ říká Merleau-Ponty, „hledat pevnou oporu v nějakém nebi idejí anebo v nějaké půdě smyslu“, protože „setrvalost není nad jevy ani pod nimi, nýbrž je v jejich skloubení, je to vazba propojující jednu zkušenost s jejími variantami“. Tím právě je dána i otevřenost jedné kultury druhé, protože sice „neexistuje podstata, idea, jež by nebyla spjata s nějakou historickou či geografickou oblastí“, ale ne tak, že by byla pro jiné neprostupná, nýbrž „v tom smyslu, že prostor a čas kultury stejně jako přírodu nelze pozorovat z nadhledu“, a „komunikace jedné kultury s jinou prochází onou divokou oblastí, v níž se všechny zrodily“.2)

Výklad světa, jeho principů a pohybů v neustálém utváření, by neměl být dílem vidoucího, jenž zapomíná, že má tělo; člověka, který si chce vynutit cestu k čistému bytí a čisté nicotě tím, že zaujímá pozici čistého vidění. A právě v této pozici panoramatického nadhledu se sice můžeme setkat s řádovým vyjádřením jsoucího, ale setkat se s druhým člověkem a světem v jeho vydání nikoli. "... ten do tohoto „universa vidoucího“ může vstupovat „jen jako bolest a jako katastrofa“, jako „radikální problematizace“, protože vidoucí jej může najít „jen jako viděné vlastní bytí“.3) Podle Merleau-Pontyho tělo druhého člověka a jeho řeč mi svým způsobem zpřítomňují to, co pro mne nikdy nebude přítomné, ale zpřítomnění se děje tak, že nemáme před sebou dva obrazy nějakého člověka i sebe, ale že vznikne obraz jediný, v kterém jsme oba sjednoceni - implikováni a vyjádřeni jako jsoucno jediné. Proto to, co je pojmenováno jako bytí, není nějaký horizont ,čistého’ bytí, ale soustava možností, které do něho uvádějí a už samo moje vidění je nutně zdvojeno pojetím sebe sama- ze svého středu a viděním sebe sama očima druhého, který je ve středu zjeveného, tedy objektivního a zároveň hypotetického, vždyť je možné stát na jakémkoli místě tohoto prostoru a z jeho šířek a délek (časoprostoru) soudit. Toto spojení je dokládáno příklady z Proustova díla, zejména pasážemi věnovanými oné hudební větě, která Swannovi zpřítomnila podstatu lásky, ale učinila ji zároveň sdělitelnou pro všechny, kdo jí naslouchají. "Myšlenky", říká Merleau-Ponty, „bychom neznali lépe, kdyby byly bez těla a bez smyslovosti, protože právě tehdy by byly nedosažitelné“, neboť „jakožto ideje nám mohou být dané pouze ve zkušenosti z masa a kostí“.4) Smyslu nabývá jen tím, že je uchopen (čten), pochopen a interpretován strukturou, která stojí mimo tento zápis, jakkoli její vlastní existence na existenci zápisu závisí. Genetický zápis v elementární formě – lineárním sledu nukleotidů – lze v pravém slova smyslu číst, ne vždy však dokážeme přečtené sekvenci přiřadit význam. Na druhé straně tvary, struktury – snad s výjimkou základních geometrických těles – jsou uchopitelné mnohem hůře. Skrývají se pod pojmy jako morfogenetické pole, vzorce chování apod. Jsou to však právě tyto struktury, které genetický zápis čtou a interpretují. Není vlastně ani jasné, jak je škála zápis – tvar ohraničena na straně tvaru: je hranicí jedinec, druh, společenstvo, nebo až planetární organizmus, Gaia? Evoluce, tj. vynořování se nových tvarů se stále složitější morfologií a vnitřními a vnějšími vztahy, může být v takto pochopeném životě vysvětlena jediným logickým způsobem – hromaděním nových a nových mutací v zápisu a ověřování nositelů takových mutací přírodním výběrem. Strategie se dá označit jako řád, ale není náhodou sama Gaia onou Platónovou Chorou, chůvou, Tithéné? Jsoucnem, které chová, uchovává, živí...ženskou tváří Boha - Sofií. A záleží jen na každém jednotlivci, kterou tváří se obrátí ke světlu, přitom je to tvář otočená k mýtickému prameni, který vyvěrá, proudí v neustálém koloběhu. Mýtus je třeba definovat jako soubor příběhů – někdy skutečných, jindy smyšlených – které lidé z různých důvodů považují za projev vnitřního smyslu světa a lidského života. Mýtus je něco jiného než filosofie, která pracuje s abstraktními pojmy: mýtus je vždy konkrétní a tvoří ho živé, smysly vnímatelné vyprávění, obrazy, obřady, slavnosti a symboly. Mnoho mýtů vychází z historických událostí, ale ne všechny takové události mají mýtický – tady transcendentní charakter. „Jsou to zřejmě naše nejjasněji hovořící a vracející se sny, které si plným právem zaslouží označení mýtus… Mýtické symboly a motivy jsou natolik provázány s lidským konáním, že jsem téměř v pokušení se ptát, zda tato realita světa, tak, jak ji vyjadřují naše současná přesvědčení, je táž, co tu byla vždy.“5)

Ale mi, co žijeme ve světe současnosti, tj. 21. století, kdy věda de facto „mytologickými“ pojmenovala všechna tvrzení o povaze vesmíru, která nejsou dílem vědeckého šťourání a ověřitelná experimentem v naprosto životu neodpovídajících prostředích, jsem jaksi opuštění a prázdnota, kterou "primitivní" člověk pravděpodobně nezažil nás opět odkazuje dovnitř do teplých a tmavých míst, odkud pochází život a jeho vypravěč mýtus. Dnes se od animistických pověr primitivů k nejvyšší metafyzice filosofů a teologů veškeré modely universa či chodu reality, jež nemohou být explicitně a validně „vylisovány“ v experimentálním paradigmatu vědy, stávají neověřitelnou teorií – ve zkratce mýtem. V podstatě, podle dalece převládajícího názoru, má dnes mýtus význam přitažlivé fikce, svůdné, nicméně neprokazatelné. Ústup od myticky inspirovaných kosmologií se pro západní civilizaci započal de facto před několika staletími, v době, kdy začala věda objektivně popisovat fyzický vesmír. Joseph Campbell spojuje počátek ústupu mytické kosmologie s koncem patnáctého století – s Galileem, s Giordanem Brunem, s plavbou Kryštofa Kolumba. Svět se stal místo křišťálově průzračných sfér (ve kterých byly upevněny stálice a Slunce), doslovně chápané zahrady Eden – „středu stvoření“ (jak to vyjádřil John Lilly) koulí uplácanou z bláta a rotující kolem hvězdy typu G. Nebyl to pro mytologického živočicha snadný přechod, ale jak je vidět i přechod scientetického člověka k "novým" krystalicky-sférickým výkladům není lehký; přestože mýtus stažením z geografie, agronomie i sociologie nezmizel, ale stal se částečně předmětem studia psychologie. Není tomu tak dávno, co nám jiný druh experimentování s psýché ukázal všudypřítomnost mytologického v psychologickém. Psychedelické drogy v prostoru pouhého desetiletí, totiž objevily – alespoň se mi to tak jeví – opravdový roh hojnosti mytických forem pro kolektivní utváření mysli. Dnes tedy máme co dělat se stavem kolektivního (sběrného) nevědomí v člověku, který je kvalitativně novým pojmenováním starých archetypálních a mýtických schémat. Mýtus přestal být, stažením ze své projekce do obecného prostředí, vyjevován prostřednictvím kulturních forem, ale součástí vědomí zkoumaného psychologií. Takto se stává, možná že vůbec poprvé v historii, zodpovědností každého jednotlivce. „Vysoce vyvinutí jedinci, kteří si v průběhu věků začínali být vědomi této skutečnosti, odpovídali na mýtus jak na psychologické, tak na metafyzické úrovni. U prostého člověka byl však mýtus neřešitelně vázán na jeho vlastní místně společenské podmínky.“6) Samotný svět, Imago mundi, podle velkého keltského mýtického cyklu je průzračný svět tak blízko tomu našemu, že se mělo za samozřejmou věc, že kopce jsou duté a že mají průzory a svá silná místa, z nichž lze magickou energii odvádět z onoho světa do světa tohoto; za časů Homéra a bojů před Íliadou zase, alespoň se nám to tak jeví, nedělalo mužům problém nahlížet v éteru nad nimi se odehrávající zápasy nesmrtelných, a odvozeně pak své vlastní bitvy; taktéž skrze celou evropskou historii včetně osvícenství se táhnou vlády kněžských řádů a králů, jimž svůj souhlas k vládě vyslovilo samo božstvo....Velké hieratické městské státy starověkého Blízkého východu byly budovány jako přesné kopie mytického kosmického řádu, s branami otevřenými do čtyř směrů a světovým náhorním zikkuratem, majícím zprostředkovat setkání Božského světa a lidského konání, uprostřed. Znovu vybudovat svět z bodu, okolo nějž a z nějž se „zakladatel“ ustavil, v němž existuje svým původem (absolutně, pokud jde o jeho vlastní, jedinečné a specifické uspořádání, relativně, pokud jde o jeho závislost na nekonečné řadě předků), to je velké a svrchované téma mytologie, je to založení. Když konstituujeme nový svět v miniatuře, k obrazu makrokosmu, přesouvá se mytologické založení do činu: stává se zakládáním. Města budovaná v dobách, které znaly živou mytologii, chtěla být obrazy kosmu. „Jsou zakládána stejně, jako kosmologická mytologémata dávají základy světu. Základy měst se kladou tak, jako by vyrůstaly ze dvou počátků, o nichž jsme hovořili. Tak stojí města na témže božském základě jako samotný svět. Stávají se tím, čím byly v antice svět i město – ‚místem, kde bytují bohové‘.“7)

Máme tedy dvě mytologické dimenze, které je třeba odlišit: kulturní aspekt, který má v prvé řadě socializační funkci a který lze jinými slovy nazvat orientace, a psychologický aspekt, který propůjčuje hloubku a plnost lidské existenci, ať je její nastavení jakékoli, tedy vedení. Při popisech duše používal Freud metaforu plovoucího ledovce, devět desetin Já – staršího Já – pluje pod povrchem vědomí, zatímco jedna desetina je viditelně na povrchu. Jungovi se zalíbila snad ještě ústrojnější metafora: viděl duši jako starý strom, jehož živé květy a květenství se musí dopátrat svých počátků – a jim utajené výživy: sukovitých archaických kořenů, nezviklatelných, zapuštěných hluboko do země.

Mýty, spřádané pravou hemisférou, vedly a utvářely naše osudy v západní hemisféře průběhu světa a v posledních dvou tisíc let, vzešly z konání jedné skupiny semitských nomádů kočujících v oblastech středozemního Blízkého východu. Nakonec kongregace jsou stále ještě nazývány stády a pastor pastýřem. Novozákonní metafory mající svůj původ v Galilei zahrnují rybaření. Pouště, nepřátelské sousední kmeny, hříšná města, ty všechny procházejí našimi centrálními mytologiemi. Neexistuje tradiční mytologie, která by nevyrostla v kulturně- specifické, místně-společenské, hmotné kolébce. Přesto v podstatě kterékoli z hlavních náboženských forem vysvítají jasně velké konstance lidského ducha. Velká mytologická témata jsou věčná a transkulturelní. Promlouvají přímo k věčným tajemstvím obklopujícím naši existenci: k zrození a smrti, k hrdinství v člověku, k lidské lásce a utrpení. Právě na této úrovni nelze mýtus ani náboženství jen tak odložit. Dodávají hloubku a smysl životu, věčnou a nadčasovou kvalitu jinak zhola bezvýznamné individuální zkušenosti.

Obrazová příloha:

Gaia - zdroj života, fantazy orázek - internet

Hydrogení bomba - její účinek - internet

Rio de Janero

El Fuerte, in WOJNAR. J. Bestseller v kameni : 2.díl. Přehlížená poselství a utajované skutečnosti.80-7198-365-9 Olomouc : Votobia, 1999. ISBN

Literatura:
1),5),6) Larsen, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha:

Volvox Globator, 1999. 182 s – 17.s. ISBN 80-7207-267-6
2),3),4) MERLEAU-PONTY, M. Viditelné a neviditelné.Praha:OIKOYMENH, 2004,
ISBN 80-7298-098-X
7) Kerényi, K., Jung C. G., Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,

1995. 230 s- 16.s. ISBN 80-85880-06-7