Algebraicky pojatý proces stvoření zjevného světa - v řecké filosofii

Říkáme, že žijeme v duálním světě. Ono to však není zcela přesné. Ve skutečnosti se jedná o počáteční dualitu, která se dále dělí v trojnost, čtvernost, paternost a desaternost. Základem je paternost, dvě paternosti vytvářejí desaternost, respektive jedenácternost. ...Já přesto cítím a stále toužím po počáteční jednotě. Možná jsou to vzpomínky a pocity tolik diskutované - embryonální. Možná je to stesk pradávný, jaksi biblický..stesk Adama po svém žebru...a možná stesk ještě starší, kdy vše bylo opravdu jedno, tedy i Adam, jeho žebro, Eva, had, jablko...Možná je to proto, že světlo - sluneční paprsek se také dělí na různé barvy spektra, ale opět může být s těchto barev sloučen ve svou původní jednotu.

Říkáme, že žijeme v duálním světě, ale samotné pojetí duality je v dnešním době "zastaralé". Dnešek je synonymum roztříštěnosti, již ne v řadách násobků, ale spíše ve smyslu chaosu. Zdá se, že vše známe, DNA, binární kód, atomovou energii, chemickou laboratoř - dříve člověka - bytost i éternou a astrální...Těším se na stav jednoty. Vše je jedno. Moje maminka ("pravý" ateista) tomuto stavu říká: "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě."

Toto je příběh Stvoření, jen jeho nositelem není mýtus, ale věda - Láska k vědě.

Naše planeta Země je živým organismem a jako taková podléhá evoluci, proto je potřeba zvědomit aspekt toho, že myšlení jako čistý konstrukt není schopno dedukovat zpětně přesný význam slov, protože postrádá i jiné vrstvy vědomí...tvůrčí živé vědomí. Vesmír se neustále rozpíná a překupuje, vytváří nové soustavy, na jiných vlnách, jinou morfologií. Objektivní svět neexistuje.

"Co je skryté, to je zjevné."

Snahou celého Vesmíru je v trojnosti prostoupené jedenácterností pochopit sám sebe a zpětnou vazbou se pět uvést do duality a následně absolutna – vyjádřeno číslem – do nuly.

Podstatou každého systému je duch, tělo a duše. Ty se dále dělí dvojností a trojností. Jednoduché minus a plus existuje pouze na úrovni Boha. Pro život ve fyzickém těle platí mnohonásobné dělení. Jeho jednoduchou definicí je právě paternita. Paternita znamená vidět systém v širší souvislosti – duch, tělo a duše jsou nitrem vnějšího Boha a hluboko uvnitř ducha je skryt Bůh vnitřní.

Nedosáhneme-li sjednocení těla a ducha, nenajdeme cestu k duši, přes ni pak k vnitřnímu Bohu a následovně k vnějšímu, k vytoužené nule.

Toto uspořádání rozvineme později, nejprve si přiblížíme onu jednoduchou prvotní dualitu.

V minulém tisíciletí, obzvlášť v jeho druhé polovině, jsme prohlubovali především reálné materialistické vnímání světa a také jsme se jím převážně řídili. Zapomněli jsme na zkušenosti předků, potvrzené mnoha generacemi, kteří vnímali přírodu a její zákonitosti.

Nyní je čas rozpomenout se, čas pootočit hlavu mírně opačným směrem, abychom obě tyto zkušenosti – zkušenost těla (technika, lidský rozum, ale i pud) a zkušenost ducha (emoce i mimosmyslové vnímání) – uvedli v soulad, abychom byli schopni duší opět chápat přírodu v celé její podstatě.

Naučme se chápat přirozenost a instinkt a používat intuici. Instinkt nás varuje před nebezpečným či nesprávným odbočením na cestě životem, intuice nás vždy vyvede z nebezpečné situace a vrátí na správnou cestu.

Věříme oběma a přestáváme mít zbytečný strach, což nám umožňuje objevit lásku a toleranci, bez které nemůžeme pochopit vnitřního a následně vnějšího Boha.

Toto je stav osvícení, takzvané nirvány, ve kterém jsme připraveni coby celistvá podjednotka pracovat na sjednocení vyššího celku.

Abychom snadněji dosáhli cíle, je dobré vědět, kdo jsme.

Pojďme se tedy bavit o tom, že rozmanitost na první pohled (jevově) nepřeberná a nekonečná může být převedena na konečný a přehledný počet počátků, pojďme se bavit o mytologickém a magickém, o tom, co ho utváří. To je mimo jiné i motiv charakteristický pro řeckou filosofii a vzdělanost vůbec. Kromě toho staroorientální soustavy pro jednu hlásku mají více znaků, což svědčí o vládě ještě jiného než racionálního principu v soustavě písma. A písmo je jediným pojítkem s myšlenkami minulé doby.

Slovy Jana Patočky: "Písmo bylo sice od počátku technickým vynálezem, ale jako většina primitivních technických výkonů vykládáno mysticky. Mysticko-magická funkce písma souvisí s jeho použitím v praxi smluv, dokumentů a monumentů, jeho akce je proti časová, funkce trvalosti je pojatá kauzálně a vyžaduje sama konzervování starých tvarů, grafických tradic…"

Je-li Jsoucno (AISTHÉSIS) se svým nestále proměnlivým předmětem opravdu poznáním, pak všechno, co lze poznat, je pouhá Genesis, změna a pohyb, a ještě nikoli sama v sobě, nýbrž vždy pouze ve vztahu k tomu, co ji působí nebo co sama působí. Jsoucno je totiž takový děj, kterým se sice předmět stává zjevným a jímž se ho zmocňujeme spolehlivě a neklamně, přímo a v originále, ale kde předmět sám nemá pevnou podstatu, vyňatou ze vzájemného působení, kterým se předmět stále proměňuje. Formy a ideje jsou pravé prvky, bez nichž se luštění textu světa neobejde. Toto rozluštění je možné, protože tytéž formy se vracejí vždy znovu, nepřicházejí stále nové, forem je poměrně malý počet ve srovnání s nezměrném světa a jeho dění, které se rozprostírá do neurčita.

Velice podrobně se touto problematikou zabývá tradicionální teosofie, neboli esoterní nauka stvoření. Její pojetí zní asi takto: nyní se přenesme od prvotního dualismu. Patočka zdůrazňuje, že se výše jmenované nauky počaly budovat na základní tradici o trojnosti světů. Tento zákon lze znázornit na trojúhelníku, kdy vrchol nese toto pojmy: Absolutno, principy, tedy principy primární; základna: Reálnost, Jevy, Fakta; a naposledy obě ramena, která lze charakterizovat pojmy Transcendence a Zákony – příčiny sekundární.

Toto stupňování kategorii, opírající se o číslo tři, hrálo ve vědě Starých důležitou roli. Metodou analogie dospěli k poznání, že podstatu člověka tvoří obdobné elementy zakládající se čísle tři.

Člověk je tedy analogický s vesmírem. Vesmír, neboli makrokosmos, je velké oduševnělé Vše, skládající se z rozumu, duše a těla. V jiných pramenech se setkáváme s členěním na Ducha, Duši (jako projev Intuice, globálního evolučního cítění) a Tělo (kam spadá i rozum, jelikož je produktem mozkové činnosti). Okultisté nazývají ono Vše také slovem Pan, či Phanes. Člověk - mikrokosmos je naproti tomu utvořen opačně, tady kategorie krystalizují od těla přes duši až k rozumu. Troufám si tvrdit, že lze mluvit o zhmotnění Boha za účelem získání zkušeností, aby následně mohl být ve své zkvalitněné formě opět odhmotněn, lépe řečeno, aby mohlo dojít ke zduchovnění hmoty.

Jisté je to, že každá z těchto tří částí má opět tři modifikace, takže trojnost vládne všude. Chcete-li tedy poznat proudění života u člověka, postačí sledovat obdobné jevy ve vesmíru a naopak, chceme-li zkoumat proudění života ve vesmíru, můžeme pozorovat obdobné jevy u člověka.

Tato trojnost není libovolná, není samovolným vynálezem Pythagora, který ji vlastně uvedl do světa, spíše ji přijal od Egypťanů. Také Chaldejci je znaly. „Egyptští kněží vyjadřovali svoje myšlenky trojím způsobem: jasně a prostě, symbolicky a obrazně, posvátně a hieroglyficky. K těmto třem způsobům používali trojích značek.“ řekl d’Olivet.

Tento princip trojnosti dal také podnět k zavedení zvířetníku, kde je počet znamení připadající na jeden živel také tři. Původ lze hledat ve staré řeči čísel, která je již z velké části zapomenuta. Můžeme se setkat jen s jejími fragmenty. Je známo, že Platon a především Pythagoras přikládali hudbě a algebře jiný, hlubší význam. Podle Pythagora vyjadřují číslice transcendentální zákony, kategorie vztahů mezi principem a jevem. Pythagoras si představoval člověka ve třech hlavních principech, jak vesmír. Je tvořen z těla, duše a rozumu (ducha). Břicho člověka tvoří tělo, hruď život, hlava duši. Každá přírodou stvořená bytost se snaží utvořit sílu vyššího řádu než je síla, která ji původně přepadala. Mluvíme tedy opět o Evoluci. Nerost je povinen přeměnit život zemský v život rostlinný, rostlina pak musí tento život změnit v život živočišný, živočišný pak v život lidský.

Člověk má transformovat život ve vyšší sílu – v duši, jak se o tom můžeme přesvědčit téměř ve všech theosofických naukách všech civilizací. Slovy Lucase - „Duše jest původním stvořením, vskutku nám příslušejícím a nabízejícím věčnosti lůno své zodpovědnosti.“

Člověk by měl v sobě tuto duši rozvinout, její původní formu v sobě nese jako zárodek, k tomu podle Pythagora často nestačí pouze jediné bytí, je jich potřeba více. O celém uceleném systému se lze dočíst v díle pana Fabre d’Oliveta (Vers doros de Pythagore). Každý trojúhelník, který obsahoval nesmírnost, až k tomu který tvořil nejslabší individuum, byl podle Pythagora v absolutní jednotě, tvořil tedy čtverec, neboli tetradu. Je zajímavé, že Pythagoras nebyl vynálezcem tohoto učení. V nejstarších dobách bylo toto známo od Číny až po Skandinávii. Uvedu jednoduché příklady , na základě kterých lze pochopit, že toto učení je transcendentním obrazem ducha (Evoluce). Světlo má svůj opak ve tmě – tedy dualita, ale kromě nich existuje ještě stín. Přitažlivost a odpudivost dohromady dávají rovnováhu, kyselina a zásada dávají sůl, teplo a zima –vlažno, a naposledy muž a žena plodí dítě.

V principu je tedy číslo jedna aktivní a představuje jev či věc, číslo dva je pasivní a číslo tře střední, tvoří střed obou. Číslo čtyři je opakováním jednoty, je jednotkou vyššího řádu. Muž, žena a dítě tvoří rodinu.Tím ale ještě není řeč čísel vyčerpána. Tato rodina působí na jinou rodinu a vytváří společenskou skupinu, více skupin vytváří kmen, národ. V nejstarších archeologických památkách nalézáme symbol této teorie, kříž v kruhu. Střed kruhu znázorňuje onu prapůvodní vůli (záměr), jejímž zářením vzniká svět, kruh znamená expanzi, kříž svět reálný (hmotný). Stvoření Světa předpokládá tři stavy: dva proti sobě stojící a jeden zprostředkující. Je to Trojice, kterou nacházíme ve všech náboženstvích všech zemí a kultur.

Hmota a síla nejsou jedinými prvky vesmíru, obě podléhají třetímu principu a tím je vůle, záměr. Tento záměr je prapříčinou a je obsažen v celém vesmíru, tedy i v nás a přírodě, a vyznačuje se nedělitelností a neodolatelností. Postavíme-li záměr člověka proti záměru přírody, bude to ona, kdo za nějaký čas zvítězí. Na tomto podkladě lze dostatečně porozumět větě: myslet je tolik, co tvořit. Spolupůsobíme-li z přírodou, tvoříme myšlením formy trvalé, časem neomezené, jsou-li naše myšlenky v rozporu s aktuálními projevy kosmu, tvoříme formy smrtící, a nakonec, když se zabýváme myšlenkami, které si navzájem odporují, tak netvoříme nic.

„To, co chápeme našimi smysly je pouhá forma.“ František Čupr.

Jedním z nejrozšířenějších literárních i všeobecně-duchovních motivů je obraz o světě jako knize, případně o více knihách. V mystice středověké, ve scholastice, u Mikuláše z Kusy, u Arndta, Gerhardta, u našeho Komenského nacházíme s větším-menším důrazem a ve větší-menší hloubce uchopené toto meditační téma…"Jedná se o jedno s filosofických pramotivů. Je tomu s tématem světa-knihy podobně jako s námětem antikrista, protichůdce: také tento motiv je aspoň v některých svých rysech čerpán z platónovské pokladnice, z dialogu Sofisté, kde je ukázáno, jak filosof a jeho protichůdce, sofista, jsou nerozlučně spojeni a pro nezkušený zrak si jsou k nerozeznání podobni – zatímco jeden z nich rytířem světla a druhý obyvatelem temna, jeden nejvyšším představitelem zásad Dobra, druhý naprostého opaku. Protivník nebývá uváděn mezi Platónovými mýty, a přece je jedním z jeho historických dědictví nejúčinnějších". Popsáno slovy Jana Patočky: "Platón sám prokázal v Sofistu na základě zjištění, že bytí nevylučuje rozmanitost ani zápornost, že je možné nejsoucno (ve smyslu různosti). TO ON (jsoucno) má alespoň dvojí význam – význam celku pravého jsoucna a význam bytí ve smyslu transcendentální obecniny".
I Aristoteles především vychází od rozmanitosti významů slov TO ON – HEN (jsoucno – jedno), nehledá TA ONTA, prvky pevného, trvalého jsoucna, nýbrž podniká rozbor jsoucna podstatně pohyblivého . Aristoteles existenci relativního nejsoucna – aplikuje na jsoucno v pohybu. Pohyb, děj, změna nebudou vnějškovým určením věci (ani za ně nebudou odpovídat nějaké specifické hybné bytosti, jako u Platóna duše), nýbrž budou se odehrávat s věcmi samými. Pohyblivost se stává vnitřním charakterem jsoucna samého. Pohybovat se podle něho může pouze to, co má hmotu (HYLÉ), poněvadž pohyb je střídání zbavenosti (STRÉSIS) a kladného určení (EIDOS) na témže podkladě. Střídání však implikuje čas: žádný pohyb (i žádný vznik a zánik) podle toho není možný jinak než v čase. Podle Platóna prvotní pohyb je pohyb duše, který je zásadně netělesný. A vznik jsoucna vůbec je podle něho nečasovým vznikem z prazákladů (STOICHEIA) Jedna a Neurčité dvojce. Pouze o pochopitelném existuje věda, o smyslovém jen dohad a mýtus.

Navazuji pojmem IDIOS KOSMOS, jehož „otcem“ je Herakleitos. Idios Kosmos spícího člověka není konstituován nepřítomností vnímatelných obsahů, ale jejich vypracováním v oddělený vesmír. Snový svět není vlastním světem proto, že by tu subjektivní zkušenost nedbala norem objektivity, ale v tom smyslu, že konstituuje v původním modu světa, který mi patří a zároveň mi ohlašuje moji vlastní samotu.

Kosmologie snu je počátkem existence samé.

Obrazová příloha:
Člověk jako mikrokosmos se světlými a stínovými oblastmi. Robert Fludd, Utrisque Cosmi Historia, Oppennheim, 1619

Milan Magni – Křížení

Čtyři živly z pohledu alchymie. Protikladné dvojice jsou zachyceny ve formě kříže.

Literatura: d’OLIVET. F., LUCAS. L. Vers doros de Pythagore. In Seifert. V. Na úskalí

okultismu. Brno: K 22a, 1990. 81 s. ISBN 80-9000115-0-0.

PATOČKA. J. Kosmos a živly. Praha: Oikoymenh, 1992, ISBN 80-85241-18-8