Iniciace - vztup do alternativní reality.

Resumé:
One characteristic of the modern world is the fadeaway of the initiation. We are Libiny in the world, which is radically desacrelised. Scientistic tendentions learns along a historical and a dialectical materialism in the social sciences. But then – the iniciatory ritual which is periodically repeated with the intention to renovate the world and the human society is forgotten. Initiation is finishing one possibility of being and is introducing the status of the soul in the sense of tabula rasa on which are going to start writing of the vision of another quality. The aim is to birth to the new higher way of being. In this situation is the solution to apply the art experience pedagogy which contains the elements of rituality and the actualizing of the myth.


Jednou z charakteristik moderního světa je vymizení iniciace. Žijeme ve světě, který je radikálně desakralizován. Scientistické tendence učí nadále ve společenských vědách historickému a dialektickému materializmu. Naproti tomu - rituál iniciace, který je periodicky opakován s úmyslem znovuobnovit svět a lidskou společnost je opomíjen. Iniciace ukončuje jeden způsob bytí, nastoluje stav duše jakým je tabula rasa, na kterou se budou zapisovat zjevení jiného druhu. Cílem je zrození k novému vyššímu způsobu bytí. V této situaci je řešením aplikovat prožitkovou pedagogiku, pedagogiku výtvarného prožitku, která prvky rituality a aktualizace mýtu obsahuje.















Iniciace - vztup do alternativní reality.

1. Obecně o iniciaci.
Často se tvrdí, že jednou z charakteristik moderního světa je vymizení iniciace. Výjimečnost „moderního“ člověka, jeho novost ve srovnání s tradičními společnostmi, spočívá v jeho odhodlání považovat se za bytost s jedinečnou historií, v touze žít ve vesmíru, který je radikálně desakralizován. Současný člověk se velmi liší od obrazu člověka, který si v tradičních společnostech o sobě vytvářel. Člověk tradičních společností tento obraz poznával a završoval prostřednictvím iniciace.
Nabízejí se velice jasné příměry v podobě přímky stále „utíkající“ vpřed, nikde se nezastaví, nespočine, neobnoví svůj energetický potenciál, onu sumu hmotných sil. Tak se často také stane, že dojde ke zkratu, k narušení přirozeného toku. Dříve byl čas zacyklený v neustálém opakování se, v ročních obdobích, které přinášela život i smrt, tedy stále se oživoval, opravoval.
Dnes převažují ve společenských vědách i nadále scientistické tendence. Mluvím o psychologii, sociologii a antropologii, tedy v oborech vztahujících se k naší problematice. Tyto tendence, které nejsou nic jiného než myšlenkový přerod bývalých marxistů. Učili nás - s předstíranou vírou ve vědu věd - historickému a dialektickému materializmu, který se přerodil v neutrální pozitivizmus scientistické tradice. Tyto tendence se promítají i do pojímání obecné teorie kultury, kde je vztah člověka ke kultuře chápán jako forma adaptace, přizpůsobování sociálním a kulturním vzorům.
Iniciací se obecně rozumí souhrn rituálů a ústních ponaučení, po kterých následuje zásadní změna sociálního statusu osoby, která iniciaci podstupuje. Učí se chování, praktiky a instituce, ale také mýty a posvátné tradice. Učí se především mystickým vztahům, které byly stanoveny „na počátku času“, a tím se podstatně liší od pozitivizmus scientistické tradice. Dnes by se dal na tuto situaci aplikovat termín prožitková pedagogika, pedagogika zážitku…(viz. S lehoulinkou L. Fidlerové a kolektivu).
O co životněji zní Eliadeho definice světa:„Svět je dílem nadpřirozené bytosti, důsledkem toho je posvátné dílo posvěcené ve své vlastní struktuře. Člověk žije v jistém univerzu, které je nadpřirozené svým původem a zároveň posvěceno ve své formě, někdy dokonce i ve své substanci.“1), než je běžné pojetí, které je definováno jako součet jakýchsi abstraktních fyzikálních údajů. Někdo by snad mohl namítat, že došlo k nahrazení objektivní informace jakýmsi mytologématem, já nemohu jinak než opět souhlasit.
Většina iniciačních zkoušek zahrnuje ve více či méně srozumitelné formě rituální smrt, po které následuje vzkříšení nebo nové narození. Neofyt se navrací žít život nového člověka, jež si přivlastnil nový způsob bytí. Iniciační smrt tedy znamená zároveň konec dětství, nevědomosti a profánního stavu. Nic nevyjadřuje lépe myšlenku „konce“ než smrt, tedy myšlenku definitivního ukončení věci, stavu atd. Rituál je periodicky opakován s úmyslem znovuobnovit (svět, lidskou společnost…). Ukončuje jeden způsob bytí, nastoluje stav duše jakým je tabula rasa, na kterou se budou zapisovat zjevení jiného druhu. Cílem je zrození k novému vyššímu způsobu bytí.
A toto vše nám mohou zprostředkovat jedině mýty, konkrétně jejich reaktualizace. Mohli bychom říci, že iniciace ukončuje život „přírodního“ člověka a uvádí nového člena do oblasti kultury. Prostřednictvím kultury se člověk podílí na tvůrčích silách. Obvyklé je proto vysvětlení této změny existencionálního stavu prostřednictvím víry či jakési náboženské zkušenosti (vlastně jde o to, vyložit hluboký smysl symbolů, které se vyskytují v mýtech a iniciačních rituálech). Dalo by se tedy vlastně říci, že díky existenciální zkušenosti je člověk plně schopným chopit se celého způsobu bytí, a tím se znovu obnovit celé společenství.

2. Formy rituálu a jeho proměny v průběhu času.
Ukážeme si, jak se iniciační rituály vyvíjely v průběhu času, přestože se paradoxně odehrávají v „bezčasovosti a bezprostorovosti“. Právě příprava prostoru, kde se bude iniciace odehrávat je velice důležitá. Různými dílčími rituály dojde k vytržení místa z mapy profánního prostoru. Je tady vytvořen jakýsi posvátný prostor, který se nachází všude a zároveň nikde. Je také samozřejmé, že neofyt je odpoután od svých blízkých, kteří vytvářejí dojem reality. Důvodem tohoto oddělení je možnost reaktualizace mýtu z prvotního času – „času snu“. Mezi těmito dvěma světy, světem před iniciací a po ní, existuje předěl, určitá diskontinuita. Mytické události se tedy neaktualizují proto, aby se novým iniciovaným poskytla příležitost osvojit si kulturní a náboženské dědictví společnosti, k níž přináleží. Různé zkoušky a úkoly mají jedinečný duchovní cíl a tím je uvést dítě do sféry kultury, učinit ho otevřeným vůči duchovním hodnotám. Dramatická, choreografická a výtvarná rekapitulace prvotních událostí představuje prvek společný všem iniciacím. Právě díky mýtům, tancům a pantomimám začíná imaginace, probuzená prožitkem, odhalovat hlubší struktury a náboženský původ všehomíru. Je jako spirála - může symbolizovat proměnu v „ducha“. Souvisí se začátkem nové existence, srovnatelné se stavem novorozenců. Není divu, že v primitivních kulturách je velice časté dát jedinci hned vzápětí po iniciaci jméno, které odhaluje skutečný smysl jeho existence. Souvisejícím symbolem je motiv chýše, který ve svém komplexu zahrnuje břicho mateřské a kromě něho také břicha pohlcujících nestvůr. Stále se bavíme o symbolické smrti iniciovaného, která znamená návrat do embryonálního stavu. Tato regrese však neznamená návrat do fyziologického stavu, jedná se v podstatě o regresy do stavu kosmologického. Nejde ani o opakování těhotenství a následné tělesné narození, ale o přechodný vzestup do virtuálního, předkosmického světa. Tato forma světa je symbolizována nocí a temnotami, po kterých následuje znovuzrození, „stvoření světa“. Tyto prvotní události představují jistý druh kosmogonie, přestože u iniciačního rituálu se jedná většinou o dílo dokončení, nebo zdokonalení. Řečí současníka by se dalo říci, že posvátná nauka není již spřízněna s ontologií, ale s mýtickými dějinami. Iniciovaný je tedy připravován, aby završil svůj specifický způsob existence. Obřadně něco ukázat znamená deklarovat působení posvátna – jeho jedinečnost.
Nebojím se říci, že je nábožensky podmíněnou nutností periodicky porušovat normy, které řídí světskou existenci. Jinými slovy jde o nutnost odložit zákon, který jako závaží zatěžuje zvyky, a znovu nastolit stav absolutní přirozenosti. Během tohoto procesu dochází k obnovení energií, které zajišťují kosmický život a univerzální plodnost. Této obnovy lze dosáhnout, jak již bylo řečeno, reaktualizací původního mýtu. Původní mýtus zakládá iniciační rituál; když se slaví tento rituál, neaktualizuje se prvotní čas, člověk se stává současníkem „Období snu“. Kosmos i společnost se z ní vynořují obrozeni.
S tím souvisí i další symbol – symbol průchodu mezi dvěma stále se pohybujícími branami. V mystikách a metafyzikách vyjadřuje přístup do transcendentálního stavu. Kupříkladu buddhistické obrazy obsahují druhé (duchovního) narození v podobě „rozbití skořápky vejce“. Tomuto činu předchází situace „návratu na zpět“ do stádia zárodku, tedy do stavu ryzí virtuálnosti. Není tedy divu, že tyto rituály vedou k regeneraci a (tím) nutně předpokládají zrušení uplynulého času. Proto je možné znovu zahájit existenci s nedotčenou sumou svých možností.
Této mnohovýznamovosti iniciačních rituálů lze snadno porozumět jako širší aplikaci „příkladné metody“, která umožňuje „učinit“ člověka a lze očekávat dobré výsledky pro každý druh „činění“. S konečnou platností docházím ke zrovnoprávnění všech „činění“ a identifikuji je s činem par excellence, s kosmologií. Dosažení jiné formy bytí – formy ducha – je stejné, jako když se člověk znovu narodí, když se stane „novým člověkem“.

3. Prameny náboženského chování.
Pro pochopení náboženského chování jsou mýty často cennější než samotné rituály. Je to patrné u četných labyrintických obrazců. Jejich cílem je ukázat cestu k již zmiňovaným branám a do jiného světa, k jiné formě existence. Všechny tyto mytické obrazy a všechna tato folklorní klišé „nebezpečného přechodu“ a „paradoxního přechodu“ vyjadřují nezbytnost změny způsobu bytí, abychom mohli dosáhnout duchovního světa. „Doslova to znamená, že ten, kdo se chce přenést z tohoto světa na onen svět nebo se z něho vrátit, musí to provést v bezrozměrném a bezčasovém intervalu, který odděluje příbuzné, avšak protikladné síly, přes něž můžeme projít jen v jediném okamžiku.“2). Tato interpretace je vypůjčená od A. K. Coomaraswamyho (Symplegady) a předpokládá uvědomění si nutnosti zrušit protiklady, jak je to obsaženo v indickém myšlení a v mystické literatuře.
Je tu ještě další důkaz, že mýtická imaginace a filozofické myšlení těžily zejména z iniciační struktury symplegád. Symplegády se svým způsobem stávají „strážci prahu“. Lze je přirovnat k obludám či gryfům, kteří hlídají poklad skrytý na dně moře, k zázračné studánce, odkud vytéká voda mládí, nebo zahradě, v níž roste strom života atd. Člověk nemůže projít v reálu mezi dvěma neustále se pohybujícími kotouči (branami). Může projít jen v duchu, tedy v představách, a představivost zahrnuje akt svobody vzhledem k hmotě.
Dalším příkladem téhož je hledání ducha-ochránce severoamerických kmenů. Jeho prostřednictvím je odhalováno posvátno a mění se režim bytí. Jak již bylo několikrát řečeno, novic či neofyt je postupně vyléčen z přebytečné síly, získané v boží přítomnosti, je směřován k nové duševní rovnováze. Tento duch-ochránce mu pomáhá integrovat novou osobnost, kvalitativně odlišnou od té, kterou měl před setkáním s božstvem. Tato osobnost je nicméně dobře strukturovaná. Nový způsob bytí se získává navýšením magicko-náboženské moci. Za rozpoznávací znamení, že si nadlidské bytosti jedince vybraly, jsou považovány některé závažné nemoci, zejména nemoci psychické či mentální. Jedná se o znamení toho, že byl člověk vybrán k tomu, aby byl zasvěcen iniciačními rituály a poté vzkříšen k vyššímu bytí. Zkušenosti skvěle ilustrují, že ten, kdo jimi prošel, transcendoval lidský stav a chová se jako „ryzí duch“. Zvrátit normální chování znamená v souhrnu přejít z každodenních poměrů, řízených silou institucí, do stavu spontánnosti a bouřlivosti, která umožňuje intenzivnější sdílení magicko-náboženských sil. Je to touha transcendovat nějakou nepřekonatelnou existenciální situaci a dospět k „totálnímu způsobu bytí.

4. Imaginace v iniciacích Antiky.
Když Řecko a Řím vstupují do historie, rituály jakoby ztrácely náboženskou auru. Tuto auru měly, jak můžeme usuzovat z mýtů a legend, v průběhu protohistorie. Kupříkladu mnoho epizod z báje o Théseovi je vlastně iniciačními zkouškami. Mám na mysli rituální ponoření do moře, zkouška rovnající se cestě do záhrobí, přesněji do podmořského paláce Nereid. Také Théseův průnik do labyrintu a jeho boj s příšerou…
Jako iniciační zkoušky se dají interpretovat některé momenty Achillových příběhů – byl vychován kentaury, byl zasvěcen v lese mistry v maskách nebo mistry, kteří se ukazovali ve zvířecí podobě; podstoupil průchod ohněm a vodou, klasické iniciační zkoušky, a dokonce žil nějaký čas mezi dívkami, převlečený jako dívka, vše podle specifických zvyklostí některých primitivních iniciací.
Eleusinská mystéria, stejně jako dionýské obřady, byly založeny na božském mýtu a průběh rituálu znovu aktualizoval původní událost vyprávěnou mýtem. Součástí rituálu je například i únos dívky, jak se ukazuje mýtu o Démétér a Persefoně.
Aristoteles zaznamenal: „Myst se nic nového nenaučil: mýtus již znal a žádné opravdu tajné učení mu neukázali; ale dělal liturgická gesta a viděl posvátné předměty…“3). Také Platón se vyjadřuje v podobné duchu: „Zemřít znamená být zasvěcen.“4). Nás ale především zajímá, že naše zkušenosti jsou zapříčiněny rituály, které mají v řecko-orientálním i primitivním světě iniciační podstatu a usilují o duchovní přeměnu novice. Význam řecko-orientálních mystérií spočívá v nezbytnosti osobní náboženské zkušenosti, která zahrnuje úplnou existenci člověka. Přesto v tomto bodě musím konstatovat, že ve velkých historických civilizacích, v nichž se mystéria rozšířila, byla naprosto odlišná od primitivních kultur. Tato odlišnost spočívala v již jen částečném postihnutí celého systému – kosmologii. Mimo jiné proto ilustruje ohromný úspěch mystérií rozchod mezi náboženskými elitami a náboženstvím státu. Tento rozchod křesťanství ještě prohloubilo a alespoň na čas učinilo definitivním. Archaický scénář je schopen být přejímán a používán k četným a různorodým duchovním cílům. Například i takové přirovnání filozofie k iniciaci bylo leitmotivem už od samých počátků pythagoreismu a platonismu. Dokonce i maieutika (z maia, „porodní bába), jejímž prostřednictvím se Sokrates pokoušel „porodit“ nového člověka , měla svůj předobraz v práci mistrů iniciace z archaických společností.
Existuje velká řada myslitelů, kteří se pokoušeli interpretovat iniciační rituály a informovat o nich. Mezi těmito mysliteli najdeme takové osobnosti, jako byl Jamblich, Prokles, Synésis, Olympiodor…a mnoho dalších novoplatoniků a mysteriozofů z posledních staletí starověku. Uvědomme si, do jaké míry srovnávají iniciaci při mystériích s psychodramatem. Vždyť jde o to vzlétnout do skutečné domoviny, inteligibilního světa.

5. Posvátným prostorem.
Iniciační témata se samozřejmě vyskytují i ve velkých náboženstvích. V Indii se setkáváme s množstvím iniciací, které sledují plnější účast na posvátnu nebo radikálnější změnu kandidátova režimu bytí. Hustě se vyskytující Tantrismus pracuje tak, že novic v představách vyvolá hrůzostrašnou vidinu, kterou pak ovládne silou své mysli. Ví, že se jedná o výtvor vlastního ducha, že bohyně a démoni jsou stejně nereální jako jeho vlastní tělo a ostatně celý kosmos. Jelikož je novic buddhistou „patřícím k velkému hybateli“, tak ví, že svět je prázdný, tedy ontologicky neskutečný a sloužící především jako nástroj poznání.
Jiným tantrickým rituálem je obřadný průnik od mandaly. Mandala (srovnatelná s australskou borou a obecně s jakýmkoli jiným posvátným prostorem) je zároveň imago mundi i panteon. Když novic proniká do mandaly, jistým způsobem se přibližuje „středu světa“. V samotném srdci mandaly je mu umožněno vykonat prolomení úrovní a dosáhnout transcendentního způsobu bytí.
Velké iniciační téma objevíme i v korpusu různých technik, které tvoří jógu. Praktikování jógy připomíná chování novice během jeho iniciačního tréninku. Jogín totiž opouští lidskou společnost, uchyluje se do samoty a sleduje ústní výuku mistra.
Jako všechny iniciace i tato radikálně změní existenční režim a dosahuje nepodmíněného způsobu bytí. Místo, aby se kontinuálně pohyboval, se jogín vlastně znehybňuje v absolutně statické pozici (asána) a podobá se tím kameni či rostlině. Proti neklidnému a arytmickému dýchání člověka žijícího na světě, staví rytmické zpomalování respirace a dokonce sní o tom, že dospěje k absolutnímu zadržení dechu. Na chaotický tok takzvaného normálního psycho-mentálního života odpovídá upnutím myšlenky na jediný bod. Zkrátka, dělá opak toho, co život nutí člověka dělat, a jedná tak, aby se vysvobodil ze systémů podmínění. Praxe jógy nakonec zabíjí normálního, tedy metafyzicky nezodpovědného člověka a oběť iluzí, a počíná člověka nového, zbaveného podmíněnosti a svobodného. Sám Buddha prohlašuje, že svým žákům ukázal, jak si prostřednictvím jógy utvořit jiné tělo. Toto jiné tělo je stvořeno na základě hmotného těla, a přesto je z „intelektuální substance“.

6. Extáze průvodcem.
Lidská bytost – tělo, mysl..duch – jsou dokonalý a ucelený systém. Co se však stane, když přijde do styku s prvkem z vnějšího světa – halucinogenem, holotropním dýcháním, jógou, extatickými pozicemi těla, ale také se zaujetím pro umění. Tyto „závoje“ na bdělém bytostném stavu jsou jako ony Symplegády, jako hrůzostrašná vidina tantrického novice. Je však vidinou, která ukazuje, otvírá, vpouští a vypouští – jen to, čeho jsem již od původu možné. Nejde o prostředek, tedy samotnou drogu nebo jakýkoli jiný způsob navozující změny vědomí, ale o obsah, o naši duševní schopnost chápat duchovní podstaty univerza. Přijímaní drogy bylo křesťanskou (západní) etikou odsouzeno a označeno za ryze tělesný akt, který slouží k ukojení zlé a sobecké sebelásky. Veškeré rituály, navozující změny stavu vědomí, byly pronásledovány ….ale je-li dosažení určitého poznání natolik obtížné, ba i nemožné, bez použití drogy, proč ji neužít. Snad je tou příčinou obava, že nejsme schopni tuto úroveň poznání podržet ve vědomí bez podpůrných fyzicky zacílených prostředků. Ale uvědomím-li si, že vše bylo stvořeno boží láskou, z rozmaru boha, z radosti jeho srdce…
Proč bychom se jinak setkávali s změněnými stavy vědomi pomocí drogy (průvodce) napříč celou historií člověka, coby kulturní a společenské bytosti. Svět, jako určitý časoprostor, není „zeměplochou“, je jako gordický uzel, má svá skrytá pravidla…Svět je jako hrozen tisíců mikrosvětů řízených individuálním časem, svět objektivní je jen iluze – maia. Mimochodem stejné schéma – podobenství - použila i Elizabeth Haich ve své knize Zasvěcení. Imaginujme - “když jste si prohlédli a pochopili podrobnosti této struktury, chcete vidět, kde končí, a když se od ní vzdalujete, přijdete náhle ke stěně, která jakoby měla střídavě rovné a zakulacené části. Divíte se proč, a když se pohybujete podél této stěny, zjistíte, že jste polapeni v obrovské kouli. Říkejme jí vesmír. Pohybujete se uvnitř kosmu dál, až nakonec proniknete jeho světelným zlatým obalem. Ke svému údivu zjistíte, že je obklopen dalšími kosmy, z nichž každý obsahuje alef (bílé světlo – životní energii) a spirálu devětačtyřiceti vesmírů a tiskne se na ostatní nesčetné vesmíry jako žabí vajíčka“.5) V každém mikrokosmu se nachází semknutá struktura buněk, kde se kolem jedné buňky uprostřed vejde pouhých šest buněk, které vytvářejí těsnou strukturu sedmi buněk v jedné rovině. Když se buňky tisknou k sobě navzájem, jejich strany se v místě doteku zplošťují. To také vysvětluje střídavě rovná a zakulacená místa ve stěně kosmu - makrokosmu.
Vyžaduje velmi mnoho sil se soustředit na podržení této vize v pozornosti. Je-li člověk odkázán pouze na schopnosti, které má v tuto chvíli k dispozici s celého svého „arsenálu“, pak se zdá tento úkol téměř nemožný. Ovšem představme si, jak požití určité rostliny či extatické techniky tuto vizi otevře samo. Navíc ji otevře tak snadno, že energie původně určená k podržení vize bude využita na procítění a pochopení ukazovaného. Potom si představme, že správný a řízený způsob dýchání má tutéž moc a že i ponoření se do proudu imaginace, otevřeného zaujetím pro tvorbu, je stejně platné. De facto nám všechny tyto „čočky – katalyzátory“ pomohou dostat se k „prameni našich možností“.
Jednou, ještě na fakultě, jsem se zúčastnila přednášky na téma orientálních koberců. Mluvilo se o jejich společenské důležitosti, o tom, že ve vzorech jsou ukryty informace o životě, statusu té či oné tkadleny a také o tom, jak bohatá je fantazie východních národů co se týče tvorby vzorů. Inspirací jim je jejich prostředí – geologický charakter krajiny, fauna a flóra. Tehdy jsem neviděla, nechápala, v čem ona podobnost spočívá. Nyní vím, že se ze semen syrské routy získává sytě červené barvivo, a že se v Persii používala na barvení koberců.
Rudgley (1998) naznačuje, že geometrické vzory na kobercích mohly být inspirovány právě halucinacemi způsobenými syrsko routou (díky harminu a harmalinu). Ve své práci Rudgley zmiňuje legendy o "létajících kobercích" a klade si otázku, zda by v těchto spojeních mohl jít dál. Není pohyb, že halucinogeny inspirovaly nejrůznější textilní vzory v různých kulturách. Jeden příklad za všechny: extatická zobrazení šamanů a Okřídlených na textiliích z Paracasu a Mazda. Také Andrew Sherratt (1995) zkoumal, zda vzory na kobercích ze Střední Asie a představa létajících koberců nedají odvozovat od halucinačních vizí.
Proč mluvím o změněných stavech vědomí, droze, dýchání, józe. Proč se najednou tato témata stávají pro naši společnost „chůzí po žhavém uhlí“? Je tím důvodem dozvuk staré dobré katolické školy nebo organizace našeho života konzumně laděnou společností, postrádající jakýkoli pocit přechodu – iniciace. Chybí nám snad prožití určitých cyklů – narození, dětství, dospívání, svazek z druhou osobou, narození potomka, smrti? Změněné stavy vědomí (jakkoli navozené) šli od věků ruku v ruce s rituály, s jejich iniciačně-přechodovou formou. Iniciační rituál vymizel vlivem celého řetězce příčin a následků, vlivem změn celého kulturně-hospodářského běhu planety. Ale sklon člověk navozovat změněné stavy vědomí tu zůstal. S tím tu zůstala i potřeba brát drogu, obzvlášť když jiné způsoby změny stavu vědomí nám již nebyly generačně předány. Člověka děsí ona příznačná statisticky určená linearita jeho osobního růstu a vývoje. Chybí čas na patřičnou hloubku prožitku a přizpůsobení se změně, přechodu do jiné společenské a životní role. Přechodové rituály, iniciace, se v naší západní civilizaci scvrkly na minimum, které je zbaveno prostoru pro prožitek, že jeho existence je již téměř zbytečná. Mluvím o vstupu do školy, maturitě, svazku manželském….Snad kdyby se do našeho života vrátila iniciace, vytratilo by se „bezhlavé“ nadužívání drogy. Protože proč létat, když nevíme kam?
Kde je ona životně důležitá aktualizace původního mýtu, potažmo světa? Kam se noří naše vyčerpané duše znovu načerpat sílu? Jsem ráda, že takovým pramen se stává prožitková pedagogika (pedagogika prožitku). Aktualizace mýtu výtvarnou cestou je to, čím se zabývám - jak k potěše svého srdce, tak i ve svém výzkumu. Je to prostor a čas, kde je stále ještě možné uvolnit se z pravidel reality a znovu prožít sen, představy, imaginující se obrazy. Zde je možné vytvořit svou představu světa, pokusit se ji zachytit ve hmotě, barvě, linii, dát jí tvar…. a nakonec ji pojmenovat a tím ji učinit skutečnou. Zde je možné uvědomit si paradox skutečnosti světa představ - představivost zahrnuje akt svobody vzhledem k hmotě.

Tento text byl již publikován in:
Akruální otázky zprostředkování umění - Teorie a praxe galerijní padagogiky, vizuální kultura a výtvarná výchova. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4371-8

Citovaná literatura:
1). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 5. ISBN 80-7226-901-1
2). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 105. ISBN 80-7226-901-1
3). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s.180. ISBN 80-7226-901-1
4). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 181. ISBN 80-7226-901-1
5). Haich, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin,1994. ISBN 80-901922-5-4

Literatura:
ATLAS MYTOLÓgie. Bratislava: Ikar, 2001. ISBN 80-551-0152-3
ARRIENOVÁ, A. Archetypy šamanské tradice. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-
476-1
BRZOBOHATÁ, J., ČERVENÝ, A. Člověk jako víceúrovňová bytost. Brno: Avale, 2003.
ISBN 80-239-1837-0
BUDIL, I. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: TRITON, 2003. ISBN 80-
7254-321-0
DREWERMAN, E. Co je důležité je očím neviditelné. Brno: CDK, 1996. ISBN 80-
85959-14-3
DUMÉZIL, G. Mýtus a bohové Indoevropanů. Praha: OIKOYMENH, 1997. ISBN 80-
86005-25-9
ELIADE, M. Mýty, sny a mystéria. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-63-1
GROF, S., BENNET, H. Z. Holotropní vědomí. Praha: GEMMA89, 1993. ISBN 80-
85206-18-8
GRÚN, A. Hlubině psychologický výklad PÍSMA. Praha: Česká křesťanská akademie,
1994. ISBN 80-85795-05-1
HORSLEY, J. MATRIX. Mýtus o naší době. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7341-121-0
JUNG, C. G. Mandaly. Obrazy z nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,
1998. ISBN 80-85880-17-2
JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-087-X
KUBÍČEK, J. Dramatický meziprostor. Brno: Petrov, 1995. ISBN 80-85247-59-3
LARSEN, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha:
Volvox Globator, 1999. 182 s – 17.s. ISBN 80-7207-267-6
MURÉNY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1999. 267 s.
isbn 80-85850-53-2
MOLYNEAUX, B. L. Tajemné kultury a rituály. Praha: Knižní klub, 1996. ISBN 80-
85809-2
PONDĚLNÍČEK, I. Fantaskní umění. Praha: Vodnář, 2002. ISBN 80-86226-38-7
RŮŽIČKA, M. Informace a dobro. Praha: Ježek, 1993.82 s. ISBN 80-901625-2-5
SHAH, T. Křídla nad džunglí. Praha: nakladatelství Jiří Buchal - BB/art, 2004. ISBN
80-7341-187-3