čtvrtek 21. února 2008

Transrituální pozice a jiné reaktualizace - příspěvek do sborníku muzejní pedagogiky Univerzity Palackého v Olomouci

Anotace: Transrituální extatické pozice jsou cestou, jak aktualizovat původní, vrozené, transkulturelní obsahy představ a jak zdůvodnit jejich reflexi v mýtu a uměleckém tvůrčím projevu. Mohou být prostředníkem na cestě vedoucí k pochopení, nalezení přesahů, a díky praktikování transrituálních pozic, i prožití společných pojítek mezi jednotlivými kulturními epochami a civilizačními okruhy.

Alternativní realita nebo také Čas snění, Zahrada, Nebeský svět – je popsána více než dost snad ve všech kulturách. Jediné, co se mění je popis tohoto "místa". Každá kultura, každá epocha, dokonce i každý z nás máme své slovo k postižení tohoto jevu. Máme k dispozici své mytologie, ucelené systémy mýtů, jež nám pomáhají se tímto "nečasem“ a „neprostorem" pohybovat (bez pohybu) a o cestách, které jsme podnikli, hovořit s druhými a nakonec sdílet kolektivní nevědomí. Mýtus není ilustrace, jakýsi výsek - scéna z běžícího filmu. Film se sice pohybuje, ale jen v pásu. Mýtus je hypertext, vše je dostupné v jenom okamžiku a z jednoho místa. Uznávám, že je nemístné tyto dva pojmy ve společnosti mýtu vyslovovat. Jsou různá "ředění" času a prostoru. Ale jak jsem již naznačila, v krajině mýtu se nepohybujeme po ose - ani horizontální, ani vertikální. Mýtus je spirála, pohyb bez pohybu. Je časoprostorovou zkratkou, jako trychtýř, vír, Černá díra je myslím odpovídající příklad. Kříž je výstižným manuálem dobrého Křesťana, pozemšťana. Ale připadá mi zajímavé, že se jako takový manuál uchytil až po odeznění kultur a společností, které měli svým způsobem života blíže ke spirále. K období, kdy lidé žili jako lovci-sběrači a praktikovali různá extatická cvičení, patřily cesty do alternativní reality - ke zdroji všeho života. Období pozdější již přálo různým lidským specializacím, ale také velkému hladu po extázi, po vytržení. A pak, uprostřed toho hladu přišlo křesťanství, které také mluvilo o lásce a spojení se zdrojem života. Já si dovoluji tvrdit, že Ježíš byl extatik. Jeho bytost je prodchnuta láskou a spojením se zdrojem. Ale nemohu souhlasit s tím, jak se s jeho odkazem zacházelo, církev svými skutky toto základní mnohokrát popřela. Za zmínku myslím stojí ten fakt, že na světě, a obzvlášť u skupin, které ještě donedávna žili sběračsky-loveckým způsobem života, vzniklo mnoho variant klasické křesťanské církve, kterou jim západní člověk-"záchranář" pečlivě importoval (například Serafinova společnost), které křesťanství kombinují s výklady snů či stavy extáze navozenými užitím drogy. Ale tato kapitola lidských dějin je zájmem jiných.

Existuje mnoho způsobů zpřístupnění alternativní reality. Jsou tu různé ritualizované činnosti, ale vesměs se zabývají různými kombinacemi manter, muder, tělesných pozic - jako extatické pozice těla dr. Goodmanové, runové pozice R. Floreka, i samo křesťanství používá tyto nevědomé tělesné pomůcky, dále jóga a všechny její formy, technika dýchání - všechny tyto pozice či cviky zvyšují vodivost těla k jiným hladinám energií a mohou navodit změněný stav vědomí (V.F.Emerson). Kupříkladu Florek se s přirovnáním tělesných pozic k runovému písmu pouští hluboko do oblasti kosmologie. Považuje runové znaky za tvarové kanály, které ovlivňují energii jimi vedenou a které dokáží generovat energii různých kvalit. Goodmanová například pracuje více na úrovni psychologie a antropologie. Já navíc vidím zjevnou paralelu ve volbě jejich rozdílných přístupů s tvrzením Castanedy, že tento rozdíl mužského a ženského vnímání (jak běžné, tak i alternativní reality) by se dal popsat tak, že vnímání ženy jde od celkového intuitivního počitku k analýze detailu - od vrcholu jehlanu k základně; u muže je postup opačný od pragmatického detailu k holistickému celku, tedy od základny k vrcholu. Myslím, že toto není podstatné, protože muži a ženy jsou tu právě pro onen rozdíl, který dává skutečnosti vícerozměrovost. Toto vědomí myslím sdílí většina spirituálních praktik tohoto světa. A ani tyto praktiky neexistují odděleně, ale proplétají se po vzoru živého organismu, žijí v symbióze. "Všecko je to jen jedna cesta k témuž. Akorát vypadá různorodě a barevně, stejně jako lidi. Buddhističtí mnichové mají na vchodech kláštera napsáno: 1000 mnichů - 1000 náboženství." řekl dnes (může to být kterýkoli den v minulosti nebo budoucnosti) můj přítel Statečný Jen.

Extatický trans je jedna z cest, jak si podržet absolutní přítomnost, nikdy nekončící teď. Z pohledu obecně lidského nám výzkum dr. Ingrid Muellerové z mnichovské univerzity předkládá ucelený obrázek fyziologických změn, které se během stavu extatického transu vyskytují. "Hladiny hormonů souvisejících se stresem - kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu v krvi zpočátku vystoupí, potom během standardního patnáctiminutového transu dramaticky poklesnou. Ve stejné době mozek syntetizuje beta-endorfiny, které jsou zodpovědné za hlavní rys pocitu pohody, který činí trans tak přitažlivým. Krevní tlak klesne, ale ve stejné době se zvýší tep, je to vzácná kombinace, obvykle spojována s úvodními projevy umírání. Šamani často mluví o tom, že během transu umírají, a tyto údaje dokazují, že si dobře uvědomovali to, co my považujeme za výlučnou znalost fyziologie."1) Během zážitku transu se energetické vlny (mozkové vlny) pohybují na úrovni theta, tedy jakoby v hlubokém spánky či meditaci. Individualizmus, který byl výsledkem životního způsobu jak jednotlivce, tak malých skupin, zcela odpovídá snaze přežít a být svému společenství prospěšný svou specifickou dovedností. Tento individualizmus se začal vytrácet až v době, kdy jsme začali žít v opravdu velkých společnostech, ztratili kontakt se svými bližními a specializovali jsme se tak výrazně, až je to na úkor schopnosti samostatného přežití. Do té doby bylo vyvrcholení kontaktu s alternativní realitou dar nebo síla, třeba příběh nebo schopnost léčit, který byl zprostředkován skupině prostřednictvím indiviua/jednotlivce. Dnešní kontakt s duchovním světem je zprostředkovávám prostřednictvím filmů, počítačových her, fantasy her, také zneužíváním drogy, sexu.Tyto všechny činnosti jsou návykové (některé dokonce rizikové) a to jen z důvodu, že nikdy nedokáží absenci extáze-slasti plnohodnotně nahradit. Nikdy nás neuspokojí bytostně, jen povrchně, chvilkově a vyžadují stále častější opakování.

Naproti tomu jsou tu stále naše jedinečné vlastnosti - fyziologické, emocionální, poznávací styl a duchovní orientace - ty všechny ovlivňují to, co jsem schopni vnímat v té druhé realitě, v tomto obrovském množství tvarově nevázané energie. Vize, jednotlivé obrazy i celé systémy symbolů, jsou odrazem prožitku z energie, zpracované tak, jak nám to naše obrazotvornost podpořená vědomými i nevědomími tendencemi dovoluje. Zážitky v transu nemohou být chápány jako pouhé ukazatele zpráv týkajících se abstraktních záležitostí. Jsou manifestovány pomocí symbolu a evokují velmi specifické asociace založené na životních prožitcích, tato "živá morfologie" alternativní reality působí na globální smyslové pole člověka. "Alternativní realitu a její reflexi lidským vědomím lze částečně zkoumat technikou amplifikace, která se používá k pochopení neznámých prvků snů či pohádek tím, že se vztahují k mytologické a etnografické literatuře."2) Jen pro srovnání uvádím příklad vzdělávání k egyptských chrámech. Zde byla výuka členěna na tři úrovně poznání.
Díky tomu mohli lidé v různých stádiích vývoje a na různých úrovních simultánně přijímat informace.

První úroveň poskytovala základní informace určené všem obyvatelům. Vyprávěli jim příběhy plné symbolů a fantastických postav. Zápletka musela být pro všechny snadno pochopitelná. Myšlenky byly vyjadřovány jako mýty ve formě příběhů. Mýtus, fantastický příběh, byl využíván jako metoda k vysvětlení světa člověku, kterému rozumí jen částečně. Mýty fungovaly pouze, když jim lidé věřili. Vystupovaly v nich symbolické postavy v podobách, které vystihovaly jejich základní funkci. Tyto postavy byly součástí jednoduchých příběhů, parabol, které lidem sdělovaly pravdu o jejich podstatě a nedotýkaly se abstraktních idejí filozofie a metafyziky. Lidé se dozvěděli informace o určitém svatém tématu, když vyslechli hlavní příběh každého chrámu. Poznali tak silné i slabé stránky určité postavy, problémy, kterým musela čelit a způsob, jakým jej vyřešila.

Druhý stupeň byl určen učedníkům, kteří již byli na vyšší duchovní úrovni. Byli seznamováni se stejným svatým tématem, ale konkrétněji a do větší hloubky. Využívali k tomu scény z mýtů vyobrazené na stěnách chrámů. Žáci se učili o každé postavě, o její symbolice v rámci vesmíru, o části procesu zdokonalování, kterou reprezentuje a o důvodu její podoby, chování a hlavní funkci. Moudrost kněží Horova oka je patrná v příbězích, které každý chrám vypráví a ve znázorněních, která vybrali jako jejich symboly. Pouhým pohledem na tyto symboly každý rozpozná vlastnost, kterou znázorňovaly, či kvalitu, kterou lze získat. Jako symboly kněží používali člověka s hlavou zvířete, který přijímal vlastnost vyobrazeného živočicha a ukazovali žákům, jakou funkci dané zvíře plní ve vesmíru. Muž s hlavou šakala přijal jeho charakteristiky. Jeho schopnost orientovat se v poušti, sledujeme-li jeho stopy, vždy dorazíme k úrodné zemi. Proto je to vynikající průvodce. Každý symbol něco zastupuje. Jednoduchá podoba ptáka v mysli symbolizuje let, svobodu. Sluneční záře nad hlavou člověka prozrazuje jeho čistotu, jeho velikou moudrost, získané znalosti a výši jeho mysli. Podrobně studovali zvířata a hmyz. Shromažďovali hluboké poznatky o jejich životě, hlavní aktivitě a charakteristikách, o zvycích, které užívaly ke svému rozvoji, stravě, o délce jejich těhotenství, sexuálních zvycích a důvodech jejich existence. Pak vybrali ta nejvhodnější zvířata, která měla symbolizovat určitou vlastnost a vysvětlovat, jak tato vlastnost ovlivňuje vesmír. Sledovali cyklus housenky, která se zakuklí a promění se v motýla. Mezi všemi ptáky má nejlepší zrak sokol. Má optický mozek a má perfektně rozvinutý zrak. Proto byl vybrán jako symbol, který má reprezentovat tento smysl, jako symbol zraku. Lidská postava s hlavou sokola symbolizuje člověka, který všechno vidí, má panoramatické vidění a dokáže se soustředit na jakýkoliv detail. Tyto postavy, které egyptologové označili za Bohy, protože se domnívají, že Egypt byl polyteistický a Egypťané uctívali zvířata, pouze symbolizují určité životní funkce a činnosti zdokonalující lidstvo. Každá důležitá činnost má symbol, jenž ji zastupuje a vysvětluje podstatu této činnosti pro člověka a co jejím prostřednictvím získá. Vzepjaté paže symbolizují obdiv, nohy chůzi, ústa schopnost mluvit.

Třetí úroveň informací se vztahovala k tajnému kódu symbolů chrámu, který ovládali jen vysoko postavení kněží a učitelé. Ukrýval informace o silách a důležitých energiích, jak je ovládat a používat ve prospěch lidu. V chrámech, jakým byl například chrám Hora v Edfu, učil nejvyšší kněz ty nejtalentovanější žáky, jak může jejich mysl cestovat časem, aby mohli znovu prožít a pochopit životy, kterými prošli při své reinkarnaci. Nejvyšší kněz byl vždy člověk na vysoké duchovní úrovni, který se neidentifikoval se svým tělem. Znal všechny tělesné funkce a věděl, jaké energie má využít k jeho harmonizaci. Vše ovládal z centra svého nervového systému, které bylo na nejvyšším stupni vitální energie. Žil ve věčné přítomnosti, vyzařovala z něj nehynoucí láska a pomocí své božské moci vedl lid.

"Hmota pouze přijímá a smršťuje se. Dávat znamená vyzařovat. Tak se dá popsat vibrační vlastnost duše. Lidské bytosti nacházející se na určité úrovni přijímají energii a zároveň ji zprostředkovávají lidem na nižší úrovni. Žáci se učili, že realita se skládá ze 7 stupňů vibrační energie, 7 proudů energie se 7 rozdílnými stupni moci a síly."3)

Žijeme v době, kdy vzniká mýtus staro-nový, přesněji, kdy se celá společnost touží vrátit ke svým kořenům, protože v nich tuší ukrytou sílu znovuzrození se, stejně jako strom i se mi cítíme značně unaveni, když jsme až příliš odrostli kořenům, cítíme obrovskou potřebu obrody. Myslím, že doba odtržení od zdroje (alespoň v "západním světě") byla nekonečně dlouhá, doba přebujelosti rozumu, doba zvyšování produkce čehokoli...doba vytěženosti, doba úpadku. A tento nový mýtus se už nebude točit kolem rozdělení a duality: světlo a tma, dobro a zlo, krása a ošklivost, král Artuš a Černý princ...nový mýtus otevírá mnohem širší perspektivu. Poskytuje obraz, který bere v úvahu a oslavuje všechny stránky naší bytosti i stvoření. "Nový mýtus přispívá k evoluci jednotlivce i planety tím, že se zaměřuje na integraci polarit."4)

Jedním ze střípků tohoto rodícího se mýtu může být i výtvarná reaktualizační dílna, která je dlouhodobě zařazena do programu Domu dětí a mládeže v Jindřichově Hradci. Svou koncepcí je dítětem všech kulturních okruhů a civilizačních epoch, světových náboženských a duchovních systémů a nauk. Cítíme se dětmi celé této planety a naše tvořivá činnost překlenuje propasti času a prostoru, jsme nadšeni a necháváme se unášet všemi tvary a barvami, jež jsou nám dány. Uvedu čtyři okruhy činností výtvarné reaktualizační dílny, které jsou samozřejmě volně prostupné a jakkoli kombinovatelné.

1. Transrituální extatické pozice jsou pozice odezřené ze skutečných historických artefaktů. Seznámila jsem se s nimi na základě výzkumu antropoložek Felicitas D. Goodmanové a Belindy Goreové z kalifornské univerzity. Tuto svou práci prezentovali v mnoha knihách, u nás vyšla pouze kniha Extatické pozice těla - praktická cvičení ke vstupu do jiné reality. O výsledcích dílčích teoretických výzkumů jsem psala výše, v obecné části příspěvku. Prakticky byl tento výzkum realizován v mnoha skupinách především ve Spojených státech, ale s jednotlivými pozicemi se setkáváme ve všech civilizačních okruzích a kulturních etapách. Aktualizace transrituálních extatických pozic není nic jiného, než přirozené lidské prožívání a fyzická reflexe pohybu myšlenkových a duchovních obsahů.
Extatických pozic je nezpočetně, každá pozice nalazuje vědomí na konkrétní frekvenci, ale dají se rozčlenit do několika základních tématických okruhů, jmenovitě: léčení, věštění, proměna, duchovní cesty, iniciace - smrt -znovuzrození, živé mýty, oslava. Zde pracuji dvojím způsobem. V prvním případě transrituální pozice sama či s malou skupinou praktikuji. Vize, které během transu přicházejí, si po jeho ukončení zapisuji a skicuji; následně je výtvarně zpracovávám jako grafiky, kresby, akvarely či jako jejich kombinaci. Část těchto výtvarných reflexí bylo prezentováno v Uměleckém centru Univerzity Palackého v prostorách u lectoria v březnu 2007. Praktikování extatických pozic vyžaduje ucelený systém ritualizovaných činností, protože rituál je způsob jak zaměřit a koncentrovat pozornost, potažmo energii do myšleného bodu. Fyziologické změny samy o sobě nenavozují náboženský prožitek. Extáze vyžaduje k navození transu rituál. Rituál je klíčovým prvkem, který přetváří fyziologický prožitek transu v extázi. Formy rituálu jsou zakotveny v tajných tradicích téměř každé kultury od počátku věků. Mnohé z nich jsou složité a některé z nich jsou pečlivě střeženým tajemstvím. "Krása rituálních pozic spočívá v tom, že každá je sama o sobě rituálem, a to tak dokonale přesným a silným, že plní svůj účel i nad rámec vlastní kultury."5)
Při vlastním praktikování, než zaujmeme jednu konkrétní pozici, předchází poděkování čtyrem směrům, světovým stranám, dolnímu a hornímu světu i hudebním nástrojům (bubnu nebo chřestidlu) či žádost o průvodcovskou pomoc. Bližší informace naleznete ve výše jmenované publikaci Belindy Goreové. Následuje dechové cvičení na koncentraci a zaujetí vlastní pozice. Důležitá je rytmická stimulace, protože zvuk je tím, kdo vás vede za hranice běžného vnímání. Je dokázáno, že zvukové frekvence opakující se v pravidelném tempu na stejné úrovni blokují činnost levé hemisféry a zároveň stimulují periferní nervový systém, efektem je pak navození změněného stavu vědomí (B. W. Lex - Neurobiologie rituálních tanců). Následuje 15 minutový přechod do alternativní reality, během něhož přicházejí volně vize - nejen obrazové, ale i ostatní smyslové. V tomto bodu bych ráda upozornila na fakt, že vnitřní sluchové, vizuální a jiné představy, pociťování změn na vlastním těle, je možné docílit i jinými cestami - halucinogenní drogou, spánkovou deprivací, tancem, půstem, meditací a mnoha dalšími, ale bez společné mytologie, nutné k rozluštění pojmů, to pak může ve změněných stavech vědomí vypadat jako bezmocné bloudění.
Po odeznění transu je potřeba malého odpočinku, protože některé pozice jsou fyzicky značně náročné a mouhou být i bolestivé - je potřeba si uvědomit 15-ti minutové trvání rituálu. Také se sluší poděkovat průvodcům, pokud jsme ve stavu změněného vědomí vnímali přítomnost jiných bytostí. Při porovnávání svých osobních vizí - jejich reflexí ve výtvarné projevu, projevu jiných výtvarníků a nakonec mýtů jednotlivých kultur metodou amplifikace, docházím k závěru, že nesou stejné či hodně blízké obsahy. Proto se domnívám, že obé bylo inspirováno kontaktem s alternativní realitou a je rozprostřeno v minulém, budoucím i přítomném zároveň, teda platné. Uvedu jen jeden příklad za všechny, je ze skupiny iniciačních pozic.




Extatická transtiruální pozice Opeřený had.
Šest tisíc let stará postava v této pozici byla nalezena ve střední Jugoslávii, měla na sobě ptačí masku. Na její hrudi byl vyryt piktogram, písmeno "V" rozpůlené ve středu čárou, elegantně popisující zážitek pádu do posvátného místa a poté vzestup do nového života.
Další příklady pozice Opeřený had byly nalezen mezi sibiřskými petroglyfy pocházejícími z roku 5000 let př. n. l. Na hliněných soškách z předkolumbovských pohřebních nalezišť ve východním Peru a na měděných vykrajovánkách z údolí Gangy, které jsou staré 2500 let. Jedním jejím zpodobněním byla kresba publikována švýcarským antropologem Gerhardem Baerem, který požádal šamana z kmene Matsigenka ve východním Peru, aby nakreslil obrázky míst a bytostí, se kterými se setkal během svých duchovních cest. Jedna ze tří bytostí, které nakreslil, stála v příslušné pozici a měla jaguáří vousy, které označovaly její duchovní postavení.
Sama postava velkého Opeřeného hada se v transu předvádí v různých podobách. Může být hadem, drakem, uroborem, stonožkou nebo velkým tvorem podobajícím se hadovi, která připomíná Obrovské červy z románu Duna Franka Herberta. Může se také ukázat v podobě zákrut nebo spirál, které charakterizující její vlnící se tělo.
Tuto pozici lze vystopovat až k lovcům-sběračům, mezi nimi že je občas šamanovým úkolem sestoupit do jeskyně, která je lůnem země, aby tam na jejích stěnách zobrazil podobizny zvířat. Tímto způsobem mohou být z kreseb zvířat vyňaty duchovní podstaty zvířat a vyneseny ven na světlo, kde pomáhají propagovat Matku Zemi.
Opeřený had je bytost s ženskou energií a v její společností lidé často zažívají zasvěcení, proto se pozice používala v psychodramatu.

V této pozici stojíme rovně s chodidly od sebe 15 cm a špičkami nasměrovanými dopředu. Kolena jsou lehce pokrčená. Sevřené ruce položme do pasu do stranách těla, tak že prsty v sevření směřují nahoru a trupu se dotýká hřbet ruky. Ramena jsou rovná, hlava vzpřímená a oči zavřené.

Toto je záznam z mého osobního tranzu.








A toto je starý aztécký mýtus.

Putování do země Anávak

Quetzalkoatl miloval lidi, které stvořil, a proto jim jednoho dne řekl: „Odvedu vás do země, kde najdete svůj pravý domov — do země Anávak. Zítra buďte připraveni na cestu."
A když onoho rána před úsvitem čekaly celé zástupy na další Quetzalkoatlův pokyn,
začala náhle padat jitřenka k zemi jako hvězdný drahokam. Ale nespadla; přinesla jen sebou podivné, přepodivné zvíře, které mělo hadí tělo i hlavu, jemuž však k letu sloužila ohromná ptačí křídla.
Potom se nebe rozhořelo červánky. Opeřený had se nehnutě
zastavil nad zá­stupem a Indiáni ho poznali:
„To je sám Quetzalkoatl, pojďme za ním!"

Tak začalo to dlouhé putování do země Anávak.

Přes divoké řeky a neprostupné pralesy šli všichni za Opeřeným hadem, přes

kde hasili svou žízeň krůpějemi vláhy, kterou jim daly
kaktusy. Až se dostali do údolí, kde se jako prsten třpytilo jezero, a pod hladinu toho jezera Opeřený had vklouzl.
Indiáni stáli nerozhodně na břehu. Mají snad také skončit ve vinách? Ale ne — už se vody rozestupují a Quetzalkoati k nim přichází ve své lidské podobě, jak ho znali odjakživa.

Jste na místě," řekl prostě. „Tady si postavíte nové domovy a zde
také budu od této chvíle s vámi žít i já ..."6)

Znovu letí Opeřený had nad vodami za sluncem, které mu ukazuje cestu. Kolik dní, kolik nocí brázdí jeho perutě oblohou, kolikrát se rozsvěcuje jeho tělo barvami svítání a soumraků? Nikdo neví,

tak starý je svět. A slunce přivádí pohádkového hada do pralesné džungle, kde se vzduch jako motýl tetelivě proplétá tisícem větví, větviček, úponkú; kde chrčivě oddychuje močál, křičí opice, papoušci, kde od kvetu stěží rozeznáš barevného kolibříčka. Opeřený had všem zvukům pralesa pozorně naslouchá, rozeznává v nich hlasy Indiánů a snáší se níž, aby vyslechl, o čem si vyprávějí ...7)






Druhá část aktualizačních technik se odehrává ve výtvarné reaktualizační dílně, která probíhá pravidelně v Domě dětí a pozici pouze vyzkouším s dětmi, abychom si uvědomili práci s tělem a také abychom pří následném vytváření artefaktu správně postihli proporce. Vytváříme na základě mýtu, který v sobě nese potřebný "algorytmus", esenci. Dále již na příkladu.


Výtvarná reaktualizační dílna - iniciace - téma: Dáma z Thesálie
Maria Gimbutasová tuto mohutnou postavu uvedla ve své archeologické studii postav bohyň z před patriarchální Evropy. Byla nalezena v oblasti, kdysi známé jako Thesálie, nynější Řecko, a pochází z období asi 6 tisíc let před n. l. Můžeme ji označit za pozici transu, protože je to socha nahé ženy v ptačí masce. V neolitické kultuře Sesklo, ve které vznikla, byl ženský princip spojován se sluncem a ženy na sebe braly podoby ptáků. Mužský náležel Měsíci a muži na sebe přejímali podobu koní. "Antropologické výzkumy zjistily, že pozice je vstupní branou k tomu, abychom se staly svědky stvoření Země a procítily ženskou dělohu, která neustálým zdrojem tohoto tvoření. Tato pozice je a byla užívána, když je čas připomenout si Zemi jako vnímající bytost, která po tisíciletí prochází svými vlastními iniciacemi. Tato pozice dokáže přenést do doby, kdy Měsíci sloužili muži a koně byli "dětmi Měsíce" a nosili deště."8)

Sedněme si na podlahu, pokrčme kolena a vytočme nohy do prava. Chodidla by měla zůstat uvolněná, nesnažme se napínat špičky. Lev chodidlo zasuňte pod pravé koleno. V této pozici spočívá váha těla především na levé hýždi. Napněte levou paži a položte ji n a levé koleno a prsty směřují asi 30 cm od středu vašeho těla. Pravá paže je víc uvolněná, prsty na koleni směřují do stejného bodu. V7táhněte krk a hlavu otočte tak, abyste se mohli podívat přes pravé rameno. Váha těla je přesunutá na pravou stranu těla.

Reaktualizační technikou zobrazení/zhmotnění se stala skupinová plastická soška z nevypálené hlíny, polichromovaná červenou temperou. Dalším rozšířením na víceúrovňovou
aktualizaci došlo propojením s následujícím okruhem - "Harmonizací čaker města". Pozice Dáma z Thesálie je svým nastavením velice blízké funkci 1. čakry.
První čakrou je
Muladhara, která je také nazývaná čakrou kořene nebo základní čakrou. Na lidském těle se nachází se mezi nohami. Je spojena s kostrčí a otevírá se směrem dolů. Aktivní čakra svítí ohnivě červeně. První čakře je přiřazen element Země a smyslová funkce čich. Symbolizuje ji lotos se čtyřmi okvětními lístky.
O tomto druhu aktualizace podrobně pohovořím v dalším části. To, jak bylo přirozené prociťování a především prožívání archetypů, živelnosti a veškerenstva, dobře ilustruje následující text. Je vyprávěn součaným potomkem aztéků - Xokonoschtletlem.

"Teprve po této modlitbě začneme tančit. Abychom naši matku Zemi lépe cítili, nenosíme při tanci boty. Při velkých obřadech trvají tance i čtyři dny, od slunce východu až do slunce západu. Během té doby nesmějí tanečníci jíst ani pít. Máme proto hlad a žízeň, jsme slabí a unavení.
Existuje sice mnoho druhů tanců, každý se tančí různě při určité příležitosti, ale při všech se pohybujeme v kruhu; kruh totiž symbolizuje kosmos a cestu života směrem z matky Země ven a do matky Země zase zpět. Mnoho našich tanců je velmi složitých a je třeba se je několik let učit, než tanečníci zvládnou všechny kroky přesně, což je velmi důležité, neboť každý krok má svůj určitý význam. Existuje dokonce jeden tanec, k jehož správnému zatančení byly nutné velmi hluboké astronomické a matematické znalosti. Tanec spadá do období staré aztécké říše. Několik týdnů před obřadem hvězdáři přesně stanovili sled kroků, aby výsledek složitých násobků počtu tanečníků, počtu kroků a rytmických úderů bubnů odpovídal vzdálenosti babičky Luny od matky Země v daný okamžik, kdy se tanec bude tančit.
Naše tance jsou modlitbami. Děkujeme matce Zemi, že tady spolu s otcem Sluncem a bratrem větrem a horami, mraky a deštěm vždy byli.
Někteří z našich bratrů zpívají nahlas posvátné zpěvy, jejichž slova v sobě skrývají velmi mnoho síly, jiní troubí na lasturové rohy nebo bubnují na bubny. Oba nástroje jsou pro nás posvátné. Lasturový roh, protože symbolizuje nekonečnost, buben, protože jeho dunivý zvuk představuje tlukot srdce matky Země. V naší řeči nazýváme buben podle stromu, z jehož kmene se vyrábí, huehuetl, Vážená vodní stařena."9)




2. Harmonizace čaker města je v podstatě putování po čakrách města (Jindřichova Hradce). Stejně jako všechno stvořené na tomto světě i města mají své čakry - energietická místa, uzly. A co je pro nás nanejvíš zajímavé je to, že údajně podle staré pověsti je na místě 7. čakry zakopán artefakt přímo hvězdářem Rudolfa II. - Giordanem Brunem.
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energetických center města (Jindřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Exitujé i jiné zdroje informací tohoto druhu- především knihy Krajinou čertových kamenů a Tajemná místa na samém jihu Čech.

Toto specifické putování postupně navštíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Tím odpovídajícím způsobem užití myslím v souladu se živly, kterým náleží nebo se kterými rezonují. To znamená, že v místě či čakrě náležící živlu země budou zakopány, vodou plaveny, ohněm sežehnuty, vzduchem neseny. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovážnému stavu.
1. čakra je v městském parkánu – v levém rohu druhé části, tam kde je roh kostela sv. Jana Křtitele a 1. ZŠ.
2. čakra je před vstupem do zámku, tam kde se vlévá voda z Vajgaru do pivovarského náhonu - v nejbližším rohu zahrady na druhé straně náhonu.
3. čakra je v místě kašny na 4. nádvoří Jindřichohradeckého zámku před Rondelem.
4. čakra je v místě částí oltáře kostela „Nanebevzetí pany Marie“ a prostranství před průchodem k radnici.
5. čakra, čakra komunikace, je v žalostném stavu – nachází se v zadní části Kateřinského kláštera, kde býval vjezd do bývalého zahradnictví.
6. čakra je pohyblivá a přibližuje se k čakře 7. Nachází se na začátku křížové cesty, vedoucí parkem k sv. Jakubu – za Nežáreckou branou a mostem doprava.
7. čakra je ve stráni v parku, blíže ke Sládkovu kopci nad řekou Nežárkou.

Z důvodu obsáhlosti tohoto reaktualizačního okruhu se budu podrobně věnovat jen harmonizaci první městské čakry v parkánu. Všeobecně o ní lze říci, že:
"Základní čakra spojuje člověka s fyzickým světem. Převádí kosmické energie na tělesně pozemskou rovinu. Zároveň proudí první čakrou energie Země do celého systému energií. Přes tuto čakru máme kontakt s “duchem Matky Země”, zažíváme její sílu, lásku a trpělivost.
Do působnosti první čakry patří všechny základní individuální i všeobecné požadavky života jako takového pro přežití na této planetě. Je-li tato čakra otevřená, pak mezi její “dary” patří pozitivní “ano” k životu na Zemi, k fyzické existenci a připravenost působit v harmonii se silami Země a učit se od nich.
Do oblasti působení první čakry patří také budování existence, materiální zabezpečení a zachování vlastního druhu založením rodiny, stejně jako sexualita - tělesná funkce a prostředek k plození dětí.
První čakra tvoří životně důležitý základ a pramen vitální síly pro vyšší čakry. Tudy jsme napojeni na nevyčerpatelný reservoár sil energie
kundaliní a zde také začínají tři hlavní kanály energie - Sušumna, Ida a Pingala. První - základní čakra je centrem našeho oběhového systému energií. Navíc je sídlem kolektivního podvědomí, jehož nahromaděné vědění nám zpřístupňuje.
První čakra by měla být v rovnováze s čakrou sedmou, abychom si udrželi svou vnitřní stabilitu."10)

V první části dílny jsme vyrobili artefakty (1. skupina vytvořila lotosový květ se čtyřmi okvětními plátky a 2. skupina vytvořila sošku v pozici Dáma z Thesálie), artefakty jsme polychromovali ohnivě červenou temperou a společně donesli na místo 1. kořenové čakry města. Ta se nachází "na parkánu" na pravo, v jeho druhé části, rýčem jsme vyhloubili otvor do Země a vložili do něj sošku umístěnou na lotosu, pak jsem otvor zahrabali. Spontánně vznikla menší mohyla z kamínků a hlemýždích ulit, které byly na místě. Nakonec jsme symbolicky zapáli červenou svíčku. A zvědomili si ještě jednouto, co již bylo řečeno výše - přes tuto čakru máme kontakt s “duchem Matky Země”, zažíváme její sílu, lásku a trpělivost. Reakce ze strany dětí byla maximálně pozitvní.

3. Freska legendy Svato-Jiřské s odehrávala opět v jindřichohradeckém zámku. Jedná se nástěnnou výzdobu jednoho z gotických sálů, který vyobrazuje nejen odpor pohanů proti křesťanům, ale také boj s drakem a zlým černokněžníkem. Hrdinou je zde Svatý Jiří, který je nejenom zachráncem princezny, ale také mučedníkem, který podstoupuje mnohá příkoří ze strany pohanských knížat. V legendě vystupují tyto postavy: Sv. Jiří, král Dacián, tři knížata, princezna, drak, kouzelník Athanasius, dva voli, anděl, královna Alexandrina, hrobník, ďábel, křesťané, kat.
Při prohlídce sálu a této fresky byly skupiny dětí upozorněny na postavy, které se v malbě vyskytují a jejich pozorováním měly odhalit celý příběh. Tento příběh si pak skupina již v prostorách Domu dětí připravila jako krátkou dramatizaci, ke které vypracovala "výtvarný manuál"- program. Tento manuál měl podobu comixu. Není bez zajímavosti, že každý z příběhů byl ztvárněn jinak a s velkou dávkou komiky, protože je známo, že "kdo si hraje, nezlobí".


4. Perchtina kletba je tématicky motivovanou součástí řetězové prohlídky na Jindřichohradeckém zámku. Završovala letní týdenní výtvarnou dílnu Duhový poutník , která byla i jako výstavní mezifakultní projekt prezentována na Katedrách výtvarné výchovy v Brně a Olomouci v letech 2007/08; dále je publikována v katalogu doplněném sadou karet a obrazovým CD, nesoucím jméno celého projektu Duhový poutník aneb Skutečná cesta čaro/časo/prostorem.

Perchta z ROŽMBERKU (* asi 1429 Krumlov, + 2. 5. 1476 Vídeň) - tato česká šlechtična je asi nejslavnější z našich "bílých paní", zjevuje se v Českém Krumlově, v Telči, Bechyni, Rožmberku, ale především u nás v Jindřichově Hradci, kde je spjata i s tradičním vařením a rozdáváním sladké kaše chudým. Už B. Balbín přisoudil úlohu bílé paní právě Perchtě. Můžeme ji dodnes obdivovat na portrétu v bílých šatech na krumlovském zámku. Byla dcerou Oldřicha II. z Rožmberka a její strastiplný osud odpovídá romantické legendě.
Dcera z nejmocnějšího českého rodu byla ve svých asi dvaceti letech roku 1449 provdána čistě z finančních důvodů za Jana z Lichtenštejna, vytržena z milovaného jihočeského prostředí a vržena do tehdy zcela německého Mikulova k lakotnému manželovi a pod nadvládu tchyně, která mladou nevěstu upřímně nenáviděla.
"Z četných listů zasílaných domů se dovídáme o zoufalé situaci Perchty na Mikulově, provázené i doslovnou nouzí, která ji nutila se zadlužovat 'i v krčmě i v masných krámech, jako jiná chudákyně...'. U dcery a manželky ze dvou nejbohatších rodů šlo o skutečnost těžko pochopitelnou. Do nebe volající zacházení s Perchtou i jejími dětmi přimělo k zásahu dokonce i Jiřího z Poděbrad. Od manžela Perchta nakonec utekla na rodný Krumlov, aby sklonek života prožila ve Vídni ve stálých sporech s Lichtenštejny o dědictví po svém zemřelém manželovi.
Vše další patří už do říše legend - mezi nimi je nejznámější ta, že se po své smrti Perchta zjevovala členům rožmberského rodu, a to v bílých rukavicích, když se mělo jednat o příznivou událost (například narození potomka), v černých, když měl někdo z rodiny skonat.11)

Účastníci výtvarné dílny obdrželi glejt s tímto textem:

Slovutným účastníkům dielny výtvarnej s hopkáním všelikým.

Již po staletí činila jsemť já toto, čehož i vy, zdatní poutníci časoprostorem.

I já opájela jsem se diely uměleckými všelikých kontinentů,

však nejsouc samo schopna díla tato tvořiti, touhu svou jsem neovládla a několik vzácných artefaktů jsemť zcizila. I krutě byla jsem ztrestána.

Po staletí jest mi na zámku jindřichohradeckém vařiti kaše, což zpočátku význam svůj mělo, neb chudé sytila. Nyní však, v dobách hojnosti, kdy krmí prostou všici pohrdají, toliko strázní mi jestiť. Pokud by vám se zdařilo předměty mnou zcezené na zámku nalézt a posléze za soumraku obřadem do zemí jich původu je navrátiti, pak duch můj znovu bude svoboden a marného kaše vaření zproštěn! Však pozor: přenésti mohou je pouze odborníci k tomu cvičení!

Díky Vám mé převeliké patří.

Paní Perchta z Rožmberku

Již samotný text v podstatě osvětluje princip této řetězové prohlídky. Artefakty, které byly vytvořeny v průběhu výtvarné dílny, byly umístěny mezi běžné zámecké a muzejní exponáty, postupnou prohlídkou gotického okruhu s výkladem byly postupně nalézány. Vzhledem k tomu, že během výtvarné dílny byly reaktualizovány kulturní oblasti a epochy jednotlivých světadílů, byl stanoven zástupce každého kontinentu, aby nalezené artefakty z té které civilizace nakonec "slavnostně" přenesl do Domu dětí.
Při večerním slavno
stním rituálu byly artefaty navráceny "časoprostorem" zpátky tam, odkud byly Bílou paní zcizeny, tím byla paní Perchta zbavena svého prokletí. Samotný rituál zahrnoval snesení artefaktů nalezených na zámku na magické místo - velkou mandalu, kterou společně vytvořil celý kolektiv z přírodnin a barevného písku. Vyřčením společné mantry za osvobození byla kletba sejmuta. Prostor sálu, ve kterém se obřad konal, byl jen spoře osvětlen barevnými reflektory. Atmosféra byla velice působivá a vykazovala prvky dramototerapie, artefiletiky a výtvarné animace.


Závěrem bych ráda připomněla slova, která napsal v prvním Manifeste du surréalisme z roku 1924 mladý básník – a mluvčí celé skupiny André Breton (1896-1966): „Věřím, že v budoucnu dojde k roztavení obou těchto stavů – navenek si tak vzájemně odporujících - kterými je sen a realita, a to roztavení do jistého druhu absolutní skutečnosti, skutečnosti nad reálné (surreality)“.

Životní program surrealistů byl pak zvláště podporován mizející hranicí mezi subjektivním a objektivním či v tehdejší společnosti akceptovaným důrazem na subjektivní chápání reality: Je třeba zdůraznit sedm základních principů okultního myšlenkového světa:

1. Vesmír je jednotná, nedílná, živá substance.

2. Vesmír je složen ze vzájemně se ovlivňujících protikladů.

3. Hmota a vědomí jsou spojené entity.

4. Vše má svůj protějšek

5. Každý z nás je mikrokosmem celého vesmíru.

6. Představivost je reálnou stimulační silou schopnou působit na hmotu.


7.
Rozvinutí vlastní osobnosti a následně i postižení všehomíra se uskutečňuje různými
cestami: intuicí, božskou inspirací, meditací, náhodně, duševní poruchou nebo
experimentováním.12)


Dnes máme rok 2008.


Literatura:
1, 2, 5, 8) GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
3) http://www.okemboha.mysteria.cz/1dil.htm
4) SPILBURY, A., BRYNE, M. Mayské orákulum. Praha: Pragma, 1992. ISBN 80-7349-026-9
7,8) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974..
9) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-362-5
10) http://zivotni-energie.cz/cakry-energeticka-centra-pro-prijem-a-vysilani-energie.html

11
) MÍKA, A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970;
BŘEZAN, V.: Životy posledních Rožmberků (editor J. Pánek a kolektiv), I, II, Praha 1985
12)
CHOUCHA, N. Surrealismus a magie. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1994. ISBN 80-85769-28-X


Obrazová příloha:
soška zaujímající pozici Opeřený had in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
.
Jan Hísek : Rosnička, mezzotinta.
záznam z osobního extatického transu.
Michaela Mach: Opeřený had, kombinovaná technika - suchá jehla, stříbrný fix.
fotodokumentace z výtvarné reaktualizační dílny.
systém čaker u člověka in
http://zivotni-energie.cz/cakry-energeticka-centra-pro-prijem-a-vysilani-energie.html
kolorovaná mapa Jinřichova Hradce z pol 19. století.
fotodokumentaci z výtvarné reaktualizační dílny.
S
vato - Jiřská legenda, freska v gotickém sálu zámku v Jindřichově Hradci.
Svato - Jiřská legenda, skyca v průvodcovském textu, kreslil V. Král z D. Vody.
Perchta z Rožberka, zámek Český Krumlov.
fotodokumentace z výtvarné reaktualizační dílny.


čtvrtek 7. února 2008

Alternativní realita v surrealismu a odkazu Jindřicha Štýrskéh





Surrealismus je dnes pro mnoho lidí spojen s politickým systémem své doby. Skutečnost, že je však též prostoupen okultními myšlenkami, je dnes často přehlížena i historiky umění. Těmito myšlenkami byli prodchnuti jak mnozí surrealisté, tak i jejich předchůdci ať již to byl Vasilij Kandinskij se svou teosofií, nebo se jednalo o černou magii Salvadora Dálino v Domech, alchymii Pabla Picassa, šamanismus Maxe Ernsta či Leonory Carringtonové. K těmto protagonistům lze přiřadit i naše autory: Jindřich Štýrský, Toyen, František Kupka.

V prvním Manifeste du surréalisme z roku 1924 napsal mladý básník – a mluvčí celé skupiny André Breton (1896-1966): „Věřím, že v budoucnu dojde k roztavení obou těchto stavů – navenek si tak vzájemně odporujících - ,kterými je sen a realita, a to roztavení do jistého druhu absolutní skutečnosti, skutečnosti nad reálné (surreality)“.

Surrealisté usilovali být oproštěni od všech forem „morální a estetické předpojatosti“. To znamenalo nepokoušet se vytvářet literární a výtvarná díla konvenčního ražení, s ustáleným vnímáním krásy, mravně povznášející a přikrášlená. Surrealistická tvorba kladla důraz n experiment, bádání, protest. Cílem byla změna vědomí, a to nikoli prostřednictvím misijní činnosti, ale atakováním existujících kritérií, evokováním jiných dimenzí vnímání a vytvářením nových způsobů jejího vyjádření.

Surrealismus významně přispěl k současnému pojetí umění. Jeho dramatické zvětšení akčního záběru pak například umožňuje pronikání hudebních postupů do výtvarných technik nebo nalézání styčných ploch mezi výtvarníky a básníky. Tento symbolismus vytváří virtuální prostor vně estetiky.

Životní program byl pak zvláště podporován mizející hranicí mezi subjektivním a objektivním či v tehdejší společnosti akceptovaným důrazem na subjektivní chápání reality: Je třeba zdůraznit sedm základních principů okultního myšlenkového světa:

1. Vesmír je jednotná, nedílná, živá substance.

2. Vesmír je složen ze vzájemně se ovlivňujících protikladů.

3. Hmota a vědomí jsou spojené entity.

4. Vše má svůj protějšek

5. Každý z nás je mikrokosmem celého vesmíru.

6. Představivost je reálnou stimulační silou schopnou působit na hmotu.

7. Rozvinutí vlastní osobnosti a následně i postižení všehomíra se uskutečňuje různými cestami: intuicí, božskou inspirací, meditací, náhodně, duševní poruchou nebo experimentováním.

Klíčem k pochopení snahy surrealistů je spojit Dvě vzdálené reality v totožné rovině.

Z historického hlediska je výtvarné umění symbolismu konce 19. století obecně považováno za příznak agónie romantismu a tím méně důležité než hnutí impresionistů či post impresionistů. Nicméně umění i teorie symbolismu významně zapůsobily na vývoj umělecké avantgardy počátku 20. století a to především nastartováním většiny radikálních malířů směrem ke konceptuálnímu umění. Dynamika a koncepčnost pařížského umění počátku našeho století je v mnohém dlužna právě symbolismu, který zase vyrůstá z okultní teorie a magických představ.

Autor naplňuje tradiční alchymistickou devízu „jak nahoře, tak dole, a to vysoce provokativním způsobem.

Vztah modernismu k symbolismu je zcela transparentně postižen v případě přerodu umění Františka Kupky (1871-1957), malíře, který si zaslouží daleko více pozornosti než mu byla až dosud věnována. V 80. létech 19. století Kupka občas působil jako spirituální médium, stal se vegetariánem, aktivně se zajímal o řeckou, německou i orientální filozofii. V polovině 90. let se přestěhoval do Paříže, kde se setkává s teosofií. Na přelomu století vzniká akvatinta Cesta ticha, kde Kupka namaloval sám sebe stojícího pod hvězdnou oblohou v aleji sfing – typicky symbolistické dílo stran stylu i předmětného zobrazení. Obraz nám představuje lidstvo konfrontované s šarádami vesmíru i vlastního osudu.

Desetiletí poté již Kupka maluje v čistě abstraktním stylu. Z této doby (1911-1912) známe např. Newtonovy kroužky. Jeho vývoj směrem k abstraktní malbě byl výsledkem aplikace theosofických představ a teorií ve výtvarném umění. Ještě okolo 1900 Kupka kreslí barevnou akvatintu Počátek života neboli vodní lilie, na níž vidíme tři kruhy, obsahující fetus i lotos, vznášející se nad vodní nádržkou. Cítíme, že se zde jedná o původ života: Ne však z hlediska biologického, nýbrž z hlediska duchovního. Lotos je chápán jako zrodu, vývoje i jako symbol mandaly. Kupka jistě znal teofizická témata typu planetárního řetězce ze Sinnettova Esoterického buddhismu, který byl publikován v pařížské Theosofické revue, roč. 1890. Toto schéma ukazuje reciprocitu interakce mezi sestupem ducha do hmoty (involuce) a jeho následným výstupem vně hmoty (evoluce).

Mezi dalšími představiteli chci zmínit ještě Toyen. Na svém obraze Po představení (1943) zobrazuje ženu, visící hlavou dolu; její oblečení jí zakrývá hlavu a vedle ní je umístěna plácačka navozující atmosféru erotického násilí. Toyen věřila v revoluční potenciál de Sadových myšlenek a na sexuální odchylky nahlížela jako na přístupovou cestu k odvrácené straně života. Stejně jako tomu věřil i Jindřich Štýrský, který byl o tři roky starší. Přes tuto svou výlučnost, často provokativnost, bezútěšnost a smutek vystihují složitou psychiku moderního člověka s jeho obavami, úzkostmi… Přes tuto zdánlivou odtažitost od života dokázali však surrealisté pokrokový postoj k událostem společenskou angažovaností své tvorby v letech ohrožení evropského míru.

Jindřich Štýrský (1899-1942)

Jeden z nejpůvodnějších českých umělců, scénický výtvarník, šéf výpravy Osvobozeného divadla, , knižní ilustrátor, fotograf a básník, editor, redaktor, životopisec. Toto píše encyklopedie o jednom zajímavém muži. Jeho zájem o lidskou obraznost ho přivedl do Surrealistické skupiny. Pokoušel se o teoretické zobecnění své tvorby v řadě článků, manifestů a přednášek, které plně korespondovaly s povahou jeho malířského díla, polemizoval s Teitgem. Štýrský se dotýkal krize metafyziky a ztráty důvěry to, že člověk se může podřídit nějakému vyššímu celku, chtěl vyvolat pravý opak. V ilegální Edici Surrealismu vydali Štýrský a Toyen své cykly kreseb, koláží a fotomontáží za spolupráce s Jindřichem Heislerem, a stavěli se proti válečnému běsnění. Jde však proti dějinám, Bůh má být přeci mrtev, přesto…

Jak jsem již předznamenala v úvodu, k zjištění nejelementárnějších zdrojů jeho tvorby, k odhalení povahy jeho tvůrčího procesu, a zároveň k poznání zákonitostí onirické inspirace v surrealistických dílech vůbec, nám dobře poslouží studium materiálů, které po sobě zanechal, a které se týkaly především záznamů jeho snů.

Sen totiž nikdy nebyl surrealistům pouhou zásobárnou víceméně bizarních představ, ale svrchovaně důležitou součástí lidského života, jejíž systematický průzkum směřoval k hlubšímu poznání samých základů psychiky, k obohacení našeho života o dosud nevyužité a skryté síly a schopnosti.

Dobová snová atmosféra našla svůj výraz i ve výtvarném umění, jak píše Friedrich Nietzsche ve svém „Zrození tragédie“: „Třebaže z obou polovic života, bdělé i snící, ona prvá zdá se míti všechnu přednost jako důležitější, důslednější, ba jedině hodná a schopná, aby byla prožívána, troufal bych si přece, přes všechnu zdánlivou paradoxnost, pro onen tajuplný základ naší bytosti, jehož my jsme jevem, tvrditi, že se hodnocení obrací na prospěch snu.“ To, co je na snu fascinující, je právě onen neuchopitelný rozměr tajemství, dávající tušit v sugestivních náznacích mnohoznačný smysl věcí a jevů.

Teoretické formulace byly v průběhu celého vývoje surrealismu potvrzovány mnohostrannými výzkumy snu, jichž se zúčastnili skoro všichni příslušníci hnutí a v neposlední řadě právě malíři. Téměř u žádného z nich – s výjimkou Dalího – nehrál však sen tak významnou roli jako v díle Jindřicha Štýrského. Jeho psané záznamy snů spadají do roku 1925, tedy přibližně do téže doby, kdy surrealisté začínají publikovat snové materiály v La Révolution surrealiste. On směřuje od prostého záznamu k interpretaci a tím i k aktivnímu působení a přesahování snu do bdělého života. Základní látku Štýrský čerpá hlavně z podvědomých vzpomínek z dětství a z událostí jeho denního, převážně intimního života. Příbuzný je nakonec i způsob realizace snových podnětů. Podobně jako Dalí, Ernst, Delvaux nebo Brauner, integroval je Štýrský do výrazového systému svého díla tak,že se jeho oniricky inspirované obrazy na první pohled ničím neliší od děl vyrůstajících z bdělé imaginace. Snový materiál prochází v surrealistických dílech více měně vědomou redakcí, procesem výběru,zhuštění snového děje do jediné statické scény nebo objektu a v neposlední řadě i estetickými retušemi, danými do značné míry ustálenými výrazovými prostředky a stylovými znaky jednotlivých autorů.

K většin snů se však u Štýrského váže celý cyklus skic, barevných kreseb, koláží a obrazů, názorně dokládající proces tvorby od autentického kresebného záznamu přes nejrůznější modifikace snového motivu až k výslednému, nejčastěji obrazovému vyjádření. Díla, která známe ze zcela jiných tematických a významových souvislostí u nichž jsme netušili jejich přímou vazbu k autorovým snovým zážitkům (např. ilustrace k Máchovu Máji jsou vytrženy ze Snu o strašácích a z Druhého snu o Emilii – stejně jako ilustrace k Halasově sbírce Tvář). Současně se tu objevují i zárodečné motivy obrazů Vdovy na cestách (1937), korespondující s kresbou Strašáků z roku 1933. Některé varianty Všudypřítomných očí, tvoří součást Snu o mandragoře a Druhého snu o Emilii. Krom toho četné motivy jeho snů se opakují nebo jsou rozváděny v jeho poezii a v básnických i teoretických textech a osvětlují tak u jiného úhlu základní onirickou představu. Vztah Jindřicha Štýrského ke snům není totiž iluzivní, ale selektivní a analytický.

Štýrský nechápal svět v celku, v jeho prostorové jednotě, nýbrž v izolovaných částech, skládaných na ploše papíru s ohledem na jejich významové vztahy, to je jeho metoda „oniricky inspirované tvorby“. Zní to jako název jeho posmrtně vydaného básnického textu Svět se stává stále menším.

Když připomenu, že Freud definoval umění, mimo jiné, jako schopnost znovu nalézt ztracené dětství a zároveň jako návrat k principu slasti, který v dětství výrazně dominuje nad principem reality, pak vám jistě nebude připadat zvláštní smysl Štýrského setry-přeludu. Silná citová a erotická vazba na sestru se stala klíčovou pro dešifrování Štýrského erotické prózy Emilie přichází ke mně ve snu. Právě již zmiňované Všudypřítomné oči zde symbolizují obsedantní přítomnost tohoto přeludu v autorově nevědomí. Touha po návratu do dětství a do prenatálního stavu, k Matce, je jedním z ústředních témat Štýrského tvorby, jak to dokazuje Sen o Matce-Zemi (1940) a Sen o cikánce (1929). Snad proto je i styl Štýrského tak specifický – slučoval v protikladech něžnost koloritu a ostrou definovanost forem nebo romantické, snové inspirace a břitce intelektuální koncepce. Je to jakoby se ztotožnil s androgynickým komplexem i ve vlastním způsobu zobrazování.

Zarážející se může zdát ve Štýrského tvorbě skupina skatologických snů. Záměrné uvedení tak absolutně antiestetického prvku, jakým jsou exkrementy, do tak vznešené oblasti, jakou je malířství, představovalo ve své době skutečně brutální útok proti zavedenému snobskému chápání umění i estetickým normám té doby. Ale…“exkrementy nabývají pro dítě zvláštního významu, stávají se jeho vlastním dílem, dítětem, jeho výtvorem (N. O. Brown), který může být použit k nejrůznějším hrovým činnostem. Tak hleďme na Štýrského Tekutou panenku (1934). Tímto se také dostáváme k jinému významnému rysu jeho tvorby – černému humoru se sebe ironickým akcentem.

Sen nebyl Štýrskému jen příležitostným inspiračním zdrojem, nýbrž konstitutivní součástí celé jeho surrealistické tvorby a zároveň jednou z nejdůležitějších složek jeho života, odhaloval mu traumata zapomenutého dětství, pomohl mu zbavit se některých hluboce zakořeněných komplexů (strach z otce) a objevit skutečnou podobu některých jeho povahových rysů, sloužil mu tedy k dokonalejšímu sebepoznání a byl ideálním nástrojem surrealistické snahy o rozšíření poznávacích schopností člověka, sondou do jeho stále neprozkoumaného kontinentu nevědomí.

Štýrský napsal životopisnou knihu o A. Rimbaudovi od nějž převzal metodu soustavného rozrušování významů a smyslů, schopnost objevování zázračna v nejvšednějších skutečnostech, kterou pak uplatnil ve svých fotografiích. Další osobností, kterou se Štýrský inspiroval a zpracoval její životopis, byl de Sade, vznikla tak kniha Obyvatel Bastilly. Zájem o sexuální otázky vedl Štýrského k založení a redigování Erotické revue. Sám do ní přispíval erotickými fotomontážemi, tvořenými již zcela v duchu surrealismu. Souběžně vydával bibliofilskou Edici 69. V nevědomém plánu byl tento Štýrského erotismus úzce spojen s instinktem smrti, důkazem toho je jeho již zmiňovaná próza Svět se stává stále menším, ve které říká: „Smrt denně hlodá na tom, čemu říkáme život, a život neustále pohlcuje naši touhu po nicotě.“ Morbidní záliba v předmětech spojených s kultem mrtvých (včetně jeho již zmiňovaného mýtu ženy-přeludu) se projevuje v řadě děl. „Připustíme-li spolu s Freudem, že se v touze po návratu do prenatálního stavu projevuje instinkt smrti, pak se opět ocitáme u základní polarity Štýrského tvorby, mezi Erótem a Thanatem, jež si v jeho dílech v dialektické hře protikladů neustále vyměňují svá místa.“ říká František Šmejkal ve své přednášce o Jindřichu Štýrském. Na Štýrského smrtelném loži zůstala ležet kniha od Antonína Novotného z roku 1937 nazvaná Staropražské seance, která poukazuje k barokní tradici v naší kultuře, k šovinismu a antisemitismu, jež se u nás po staletí projevovaly a ke společensky zvládnuté „Gehenně“, která se nelítostně zakusuje do „genia loci“.

1929 vznikl Štýrského text nazvaný O poezii bláznů, v němž se pokouší odlišit projevy duševně chorých od projevů uměleckých. Sám se přikláněl k názoru, že obraz musí být především reprodukovatelný, že musí být aktivní, musí něco dělat ve světě, v životě, jako „konstruktivní báseň krás světa“.

Přesto se nakonec projevil pocit úzkosti i v jeho tvorbě i snech, ta úzkost byla synchronní s celoevropskou krizí prožitku skutečnosti, s níž také souvisely i surrealistické manifesty. Krize meziválečné doby. Jindřich Štýrský zážitky osobní paměti od příkazu kolektivního nevědomí nerozlišoval. Tak se dostával do situací, v nichž se zaobíral osobními traumaty, která byla pro jeho další život již nepodstatná. Toto zmatení můžeme chápat jako neblahý důsledek domácí tradice, pěstující v lidech za obdobné psychické nánosy pocit zodpovědnosti a viny. Štýrského sny zde vytvářejí příběh, jenž se vrací ve tvaru hyperboly ke vzpomínkám na vzpomínky, které původně využíval k vytvoření osobního stylů, jenž nazval artificielismus. Štýrský prostřednictvím svých snů poznával, co je to „nekonečnost nad-individuálního organického života“.

Jeho tvorbu lze tematicky rozčlenit do symbolických okruhů, které jsem přejala ze Štýrského knihy Sny – ze stati Jany Šmejkalové – Štýrského cesta pro zlatou ratolest.

Geneze vize bohyně s hady.Do tohoto okruhu zahrnuji všechna díla týkající se zobrazení těchto symbolů, jedná se tedy o: Sny o hadu a podivuhodné hrušce, Sny o dvou hádcích, Sen o hadech I.,II.,III. Inspiraci autor nachází v symbolu Gorgony-Medůzy, která se mu v raném dětství propojila právě s obrazem jeho mrtvé sestry.

METAFORA PŘÍRODNÍCH KOŘENŮ. Štýrského kontakty s přívrženci symbolismu, mezi nimž byli i příslušníci zednářské lóže (Lešehrad), představovaly na Štýrského obraznost mnohem podstatnější vliv než surrealismus. Kořeny u štýrského prošly proměnou jako jakési „klamotvary“, vytvořil celý cyklus kreseb, fotografií a maleb na toto téma – Kořeny. Připomeneme.li si zde Štýrského snovou vizi hermafroditního Adama a přírodní kořeny či představu „bohyně s hady“ nebo fotografii obrazu na cirkusovém panelu, představující tanečnici s hady, pokračujeme ve včtu archetypálních obrazů, jež byly odsouzeny k tomu, aby se ve Štýrského představách donekonečna vzájemně prolínaly. Na jiné autorově fotografii nacházíme obraz příběhu Adama a Evy s hadem u stromu poznání, který je sejmutý z téže cirkusové celty. S ním si uvědomíme, jak bezmezně je již vizuální kultura nevědomými obrazy zaplavena. Nemusím zde již připomínat, že motiv hada byl původně Štýrského dětským děsem a souvisel s hlavou Gorgony, která zřejmě dala celý proces autorovy obraznosti do pohybu. Humorné na těchto představách je, že malíř nakonec v dospělosti paradoxně zůstává v údivu stát u cirkusového stanu.

MUŽ PŘÍCHÁZEJÍCÍ Z MOŘSKÉHO BŘEHU – ORFEUS. Představu vodní hladiny a jejího břehu nacházíme v kompozici pozdějších děl, jako byl obraz Palmeta (1931), Z mého deníku (1933), Hermafrodit, Kořeny, Čechov, Sen o kuně, Sodoma a Gomora…

Motiv pobřeží, zahrady, otevřeného okna nebo světla proudícího shora, o němž mluví Štýrského text, patří ve vizuální kultuře k nejčastěji potvrzeným snovým vizím. Jedná se o tak konstantní vnitřní představu, že její schéma můžeme nalézat prakticky ve všech kulturách.

Postava harlekýna (Orfea) též nacházíme načrtnutou perem na poslední stránku Štýrského rukopisu O poezii bláznů (1929), z něhož je evidentní, že se autor pokouší nově definovat roli muže-umělce ve společnosti. Motiv harlekýna, Orfea a smrti se prolínají také na obraze Náhrobní kámen (1934), vyjadřuje tu definici-definitu. Přesto …jeho obraz Kořen-nůžky visel v Bretonově ateliéru dokonce vedle obrazů Dalího, Miróa a Chirica. A jeho obrazy Muž krmený ledem a Kořeny byly následně roku 1936 prezentovány na mezinárodní výstavě surrealismu v Londýně.

VIZE O ZÁHADNÉ PROMĚNĚ ČLOVĚKA. Zatímco jsme v případě představy o hermafroditní podstatě snu nebo o katastrofě obehrávající se na břehu moře mluvili o symbolech kolektivní paměti, je zcela evidentní, že motiv rakve nebo paměť na zemřelou sestru Marii patří ve Štýrského díle do kategorie individuálního nevědomí. Téma smrti může působit ve Štýrského díle jako extrém do okamžiku, než si uvědomíme, že se zde takto skutečně dostáváme k živému, syrovému životnímu pocitu, nikoliv k programu surrealistického hnutí či k pozérství čtyřiadvacetiletého malíře. Motiv rakve nacházíme na puristické kresbě Dívka v rakvi (1925), kterou štýrský publikoval roku 1928 k Poeově Spící v časopise Kmen II. A jež měla být ilustrací k Nezvalovu překladu tohoto díla. Rakev je přítomná i na kresbě Nevěsta v rakvi (1933) nebo ve fotomontáži Emilie přichází ke mně ve snu (1933). Dále jen černý obdélník a jiné atributy smrti nacházíme i v jiných dílech (Podivuhodná hruška, 1928), Apokalypsa I., II., III. Smrt Orfeova (1931), Cigareta u mrtvé (1931), Tiše I., II.

Také ve Štýrského tvorbě stále více převládá motiv rozpadajícího se ženského těla, jako například Kresba k Čechovu(1934), Dvě kresby k obrazům (1933), obraz Čechov. Jeho pokrčující úzkost z dobové situace i z vlastní proměny v podivného tvora nacházíme vyjádřenu i v sérii snů nazvané Sny o strašácích a ptačí budce (1933). Tyto sny se evidentně navracejí do minulosti, k událostem z doby jeho dospívání. Je zřejmé, že se Štýrský s touto umělou bytostí – strašákem – sebekriticky ztotožnil.

O PROJEVECH ARCHETYPU DÍTĚTE. V obrazech a snech o Emilii můžeme bezpečně mluvit o tzv. archetypu dítěte, důkazem toho je Druhý sen o Emilii, Sen o alabastrové ručičce, Skatologické sny – Tekoucí panenka (1934)…tato regrese může být způsobena náporem vnějšího politického násilí, dochází k prudkému otevření Štýrského nevědomých obsahů. Destruktivní síla tehdejších dnů Štýrského přivedla k rozpoznání psychických okolností , které kdysi způsobily rozbití biblických měst, jak o tom mluví kresba nazvaná Náčrt k Sodomě a Gomoře (1934), Sen o tetovaných nemluvňatech (1929). Znak „dítěte“ zde představuje symbol sjednocení protikladů a připravovanou budoucí proměnu osobnosti, která vyústila obrazem Můj otec (1934).

VIZE VELKÉ MATKY. Archetyp Matka-Země se zásadně projevuje ve Štýrského tvorbě, počínaje kresbou Skály (1920), obrazem Podivuhodné hrušky, kde se jedná o představu ostrůvku země obklopeného vodou jako „Noemova archa“. Sen o cikánce a Sen o Matce-ZemiZtracený ráj (1941). Zcela ve shodě tímto archetypem je i série Snů o prsech, která definuje muže ocitajícího se mezi dítětem a dospělou osobou. Štýrský tento stav vyjádřil tak, aby zdůraznil fyzický orgán jako erotický symbol i vitální princip současně. značně splývají ve dvou kresbách (1940) a obraze

MOTÝL, MELANCHOLIE, LED A PRAMEN SMÍŘENÍ. Sen o vestě a roubovaném stromě vyústil v oleje Melancholie a Majakovského vesta, Obraz, Sen o svalech (1939) kde se prolínají všechny již dříve zmiňované archetypy. Sny o motýlech vyjadřují zhroucení skutečnosti, jež prožíval Štýrský. Jeho snahou je v této situaci nalézt novou uměleckou řeč, jež by se více podobala znaku. Proto upevňoval entity svých snů – izolované objekty – do prostoru s nízkým horizontem, který si již jako dospívající chlapec ve svých představách vytvořil.

Cyklus kreseb Sen o dívce zamrzlé v ledu (1939) vyústil v obrazy Žena zamrzlá v ledu I., II., III. (1939) koresponduje se všeobecně známým faktem, že led v procesu individuace představuje velmi důležitou materii. Přirovnání k ledu se rovná nejméně únosnou ze všech stavů, nejnižší zóně, kterou může člověk snést.

RYBA JAKO SYMBOL VYKOUPENÍ. Toto podobenství nalézáme v náčrtu k Sodomě a Gomoře (1934), rozpoznáváme zde tvar ryby polykajících svůj ocas. Je to Uroboros, tímto chtěl Štýrský zřejmě skepticky komentovat neuspokojivý stav své individuace. Pokračováním toho jsou Sny o rybách I.-III. A Sen o ruce s plovacími blánami (1940). Také další vodní tvor symbolizuje Animu, jež je základním hybatelem v individuačním procesu, je jím ropucha. To Štýrský dobře zdůraznil v sérii fotografií nazvanou Žabí muž.

Téma obličejové masky je také ve Štýrského díle starým motivem patrným již od roku 1934 a jeho symbolický výklad je mnohovrstevný. Sahá od uskutečňujícího se mystéria až po lidskou lhostejnost. Masku nacházíme například v káži z cyklu Stěhovací kabinet (1934), na fotografii z cyklu Muž s klapkami na očích (1934). Štýrský svoje sny i halucinatorní vize zaznamenával pro jejich schopnost ukazovat lidskou bytost v celé její vnitřní nahotě.

„A tu je noc – vše odpočívá. Moje oči se zavírají, aby v nekonečném prostoru, který přede mnou prchá, viděly, aniž chápou, sen“ píše Paul Gauguin Andrému Fontaisnasovi.

Obrazová příloha: JindřichŠtýrský -

Obraz, 1932, Olej na plátně, 196x130

Sen o strašácích I., 1935, kresba tužkou na papíře, 25,5x10,5

Sen o strašácích III., 1935, kresba tužkou na papíře, 24x8,5

Sen o Matce-Zemi I., 1940, kresba perem na papíře, 29X41

Sen o hadech II., 1940, kresba tužkou na papíře, 29X39,5

Záznam snu, 1940, kresba tužkou a pastelkami, 22X20


Literatura:

Choucha, N. Surrealismus a magie. Praha: Volvox Globator, 1994. ISBN

80-85769-28-X.

Vimr, M. Malá galerie českých malířů. Praha: Delfín, 1980. 24-032-80

Štýrský, J. Sny 1925-1940. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-512-6