Most jménem Symbolon aneb Sférou hry, imaginace, symbolu v rituálu

příspěvek do sborníku Kolokvia doktorského studia
oboru VÝTVARNÁ VÝCHOVA
pod záštitou České sekce INSEA
s názvem: „Mezi viděním a věděním“
se konná na Katedře výtvarné kultury
PF UJEP v Ústí nad Labem
9. 9. 2009.

abstrakt A: Imaginace, hra a symbol v rituálu a uměleckých formách (také mýtu) vykazují shodný zdroj, který lze spatřovat v typicky lidské antropologické konstantě. Tento teoreticky pojatý příspěvek si klade za cíl na tuto shodu poukázat formou fenomenologicko-hermeneutického přístupu.
klíčová slova A: imaginace, hra, tvořivost, symbol, antropologická konstanta, filozofie, fenomenologicko-hermeneutická metoda
abstrakt B: Imagination, play and ritual, and symbol in art forms (the myth) show the same source, which can be seen in typical human anthropological constant. This theory, conceived contribution seeks to highlight this compliance form phenomenologically-hermeneutic access.
klíčová slova B: imagination, play, creativity, symbol, anthropological constant, philosophy, phenomenological-hermeneutic method

Působení uměleckých forem, mýtu a symbolů spočívá v tom, že spojují (sym-ballein) individuální lidský život s obecným lidským osudem. Také hra se stává kosmickým symbolem světa a zároveň prostředkem, který definuje postavení člověka v univerzu. Všechny tyto fenomény jsou projevem lidské existence, jsou tedy stejně původní, jako je smrtelnost, práce, boj, láska. Pro symbol jsou významné dva momenty: „zlomkovitost“ i „doplnění“. SYMBOLON pochází ze SYMBOLLEIN, „skládat dohromady“. V prohlubování věci směrem ke světu se věc stává symbolem – nepojmenovatelná moc vesmíru se zjevuje prostřed křehkých věcí. Ve hře se cítíme být mnohem blíže tomu, co je podstatné a vlastní. Kultovní hra (přítomná při svátcích) je velkým rituálním gestem, jež zpřítomňuje smysl života. „Podle Gadamera má být v souladu se svým původem symbol oživen vždy tím, že je zasazen do našeho života jako ‚chybějící úlomek‘ doplňující neúplnost našeho života.“ (Babyrádová, 2004)
Annick de Souzenelle ve své knize Symbolismus lidského těla (1994) uvádí: „Symbol je tím, co oba tyto světy spojuje (řec. symballein znamená spojovat); skutečné zasvěcení znamená „uvedení na cestu, která spojuje svět jevů se světem archetypů. Oddělovat tyto dva původně jednotné světy je proto přímo ďábelským počínáním, neboť diabolein (odtud lat. diabolicus) znamená řecky rozdělovat. Jestliže „člověk zdola“ – Adam ztratí spojení s „člověkem shora“ – Elohim, zbloudí (což je původní význam hříchu) a jak on sám, tak i celý jeho svět pozbývá bytnosti a stává se pouhou iluzí“. Dalo by se říci, že novým (dle Starého, 1999) – čtvrtým kulturním paradigmatem je okruh východní filosofie, která světu jevů nepřikládá již žádný reálný význam a považuje jej za iluzorní svět, jejž se duchovně vyspělý člověk snaží pomocí různých důmyslných metod opustit směrem k vyšším, tj. skutečnějším sférám bytí. Není náhodou, že nejznámější představitel fenomenologie hry - Eugen Fink ji označuje za jedinou možnost jak působit proti „kouzelné moci“. Jako tuto „kouzelnou moc“si vysvětluji dnešní působení masmédií a reklamy, která se ráda vztahuje právě ke hře, symbolu a rituálu, aby mohla poměrně snadno a „bezbolestně“ manipulovat s lidskou bytostí, devalvovanou na pouhého konzumenta. Masmédia se svou proměnlivou tváří jsou schopna použít jakékoli masky, čímž apelují na sféru imaginace, potažmo tím v podvědomí iniciují sklon ke kultovní hře a rituálu. Fink, který se vrací k presokratovské filozofii, k mýtu, rituálu, tragédii a původní zkušenosti posvátného a vychází z principů fenomenologie, se ptá, zda konstituuje maska kultovní hru tím, že vyjadřuje nějakou kolektivní představu démona a upozorňuje na to, že rituální jednání je spodobou, zpřítomněním, je souvztažností celku a části a to díky kultovní hře ve vizionářské symbolice divadla. Formování je důsledkem právě tvořivého a herního. Anebo – je to tak, že celek světa je vyložen metaforou hry? Jisté je, že jazyk kultu se uskutečňuje pomocí znaků a gest, rituálními jednáními, která jsou nadána bezprostředností, uchvacující symboličností. A neprojevuje se překonaný kult právě v nenápadnosti hry? Jisté je pouze to, že ubránit se manipulaci zasahující nás na úrovni nevědomé, je možné jen díky aktivnímu spolupodílení se na procesu tvoření samotného světa. Lidská existence, která je jako konečná, má vztah k bytí, které se domáhá aktivního tvůrčího uchopení a to prostřednictvím myšlenky, obrazu či symbolu. „Tvořit krásno v podobě uměleckého symbolu je specificky lidskou hodnotou a má-li být čitelné, je třeba, aby vyvěralo z výše uvedených antropologicky opodstatněných důvodů.“ (Babyrádová, 2004)
Hra a rituál se za bezpodmínečné účasti imaginace vyjevují bohatstvím forem a struktur. Porozumění těmto fenoménům totiž náleží k původnímu jasu vědomí a rozumění, ve kterém je člověk otevřen sám pro sebe, tvořivým silám vyvěrajícím z jeho nitra (centra), tak aby mohl být přímo účasten „hře světa“, která je symbolem a spodobou celkového pohybu skutečnosti světa. Při hře a rituálu člověk nezůstává v sobě, v kosmickém gestu vystupuje extaticky ze sebe a naznačuje celek světa s otevřeným horizontem, na který implicitně poukazuje. Hra a rituál jsou prolínáním bytí a zdání, jsou bytostným tvořením, za určitých okolností mohou být předzvěstí filozofie. Sféra hry, rituálu a imaginace se brání tomu, aby byla jednoduše zařazena do souvislosti skutečného světa, a to tím, že nás dočasně vyvazuje i z naší osobní historie – z dějin našich skutků, osvobozuje nás od následků svobody. V médiu neskutečnosti se „všepůsobící" celek vyjevuje uvnitř sama sebe. V médiu zdání je symbolem světa.
V kontextu s tímto bych ráda zmínila termín "mimesis", který je všeobecně užíván k popisu vztahu mezi uměním a realitou (přírodou) anebo k popisu vztahů ve vytváření umění samotného. Mimesis jako imitace přírody je chápána dvěma způsoby: imitace přírody jako fenoménu a imitace přírody v procesu tvoření. Lze navrhnout rozdíl mezi neimitativní - předplatonickou a imitativní - platonickou mimesis. Kaipr ve své studii uvádí, že podle Hermanna Kollera, mělo mimeisthai původní pythagorejský smysl představení či formy vyjádření a bylo striktně asociováno s tancem a hudbou. Později bylo pouze interpretováno Platonem jako imitace a bylo nesprávně aplikováno na poesii, malbu a filosofii. Tudíž původní význam mimesis mohl být blízko tomu, čemu Heidegger a Fink říkají "extatická hra (představení) světa", což je opakem imitace a každá diskuse o mimesis by měla zahrnovat diskusi o konceptu hry v naší kultuře. „Ale všechny tyto dichotomie mohou být nazírány jako dvě strany jedné mince: můžeme je stopovat zpět až k silové-podstatě ležící u základů Západní civilizace.“ (Kaipr, 2007) Na jedné straně je mimesis v rituálu a mýtu, jako neimitativní, nýbrž extaticky skutečný či "dionýský" pohyb Bytí, jako evokace, reaktualizace původního a na straně druhé, je mimesis platonická, jako imitativní, ale nedokonalý, vybledlý obraz Bytí. Energaia nejdříve vyvěrá z chaosu, představuje jako spontánní, volný či "přírodní" pohyb, aby se poté stala příčinou a ideální formou stvořena - řádu, nepřístupná, ale stále převoditelná jako nedokonalá kopie. Tento posun je v Západní kultuře reprezentován v přechodu od mýtu a poezie k filosofii a dále k vědě (autoritě).
K obhajobě zvoleného fenomenologicko-hermeneutického přístupu při psaní tohoto příspěvku lze dodat, že výsledkem tohoto přístupu je vždy stanovisko, který zní pravdivě pro toho, kdo měl zkušenost s daným fenoménem, a poskytuje vhled pro toho, kdo ji neměl. Fenomény vznikají na základě souvztažnosti (tj. na základě korespondence, amplifikace, analogie, podobenství, synchronicity) s intuitivně nazřeným prafenoménem (Goethe in Starý, 1999). U Junga má tento hermeneutický model vzájemného zrcadlení fenoménu a prafenoménu podobu vztahu mezi psychickým jevem a archetypem. Archetyp chápe Jung jako samostatně a spontánně působící preformující sílu („krystalickou mřížku“), která je sama o sobě nezjevná, ale manifestuje se v nejrůznějších metamorfózách jednotlivých jevů. Pochopit daný psychický jev předpokládá uvést jej do významové souvislosti s odpovídajícím archetypem, a z této souvztažnosti usuzovat na jeho vlastnosti. Poznání je tedy založeno na porovnávání významů, které má vždy dva póly: fainomenon a noumenon (Platón), fenomén a prafenomén (Goethe), psychický jev a archetyp (Jung). V jednom interview z 50. let označil nakonec Jung tento postup jako „srovnávací fenomenologii mysli“, resp. „srovnávací morfologii psychických obrazů“.
Hlavním rysem fenomenologicko-hermeneutické nauky je právě to, že je v zásadě neaplikovatelná: její existence je možná pouze živým, bezprostředním přístupem pouze ve skutečné interakci se světem. Symboly, které nejradikálnějším způsobem zajišťují vazbu člověka na archetypy, kromě náboženských symbolů ve vlastním smyslu se to týká především symbolů, jež mají podobu uměleckých obrazů. Je důležité zde připomenout, že hovoříme-li o uměleckých formách, máme vždy na mysli všechny čtyři základní druhy jsoucna: slovo, tón, tvar a obraz. Tyto všechny jsou zapojeny v reaktualizačních rituálech a tvůrčích činnostech. Ke spojování archetypového a jevového světa, a tedy k léčebnému, terapeutickému působení může proto docházet při čtení knihy, při vnímání výtvarných děl, architektonických výtvorů – a konečně při všech představeních profánního „divadla světa“. V duchovní a umělecké oblasti je nutno obraz zesílit, amplifikovat (potencovat), Navíc katarze jako analogie ve hmotném (projeveném) znamená pročištění od afektů. Rozhodující je přitom míra, v jaké umělec dokáže z obrazu učinit obraz numinózní (tj. obraz, který se co nejvíc blíží archetypu), a míra následné interpretace, to jak se interpret do tohoto výkladu myšlenkově a duševně „vkládá“. Výklad je zvláštním druhem kontemplace - mentálního uschopnění. V tomto smyslu je možné tvrdit, že každá skutečná terapie je hermeneutická, a každý fenomenologicko-hermeneutický výklad je terapeutický.
Literatura:
BABYRÁDOVÁ, H. Symbol v dětském výtvarném projevu. Brno: MU, 2004. ISBN 80-210-3360-6
FINK, E. Hra jako symbol světa. Praha: Český spisovatel, 1993. ISBN 80-202-0410-5
JUNG, C. G. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995. 277 s. ISBN 80-200-0543-9.
JUNG. C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 2001. ISBN 80-7108-213-9
JUNG, C. G. Archetypy a nevědomí: 2. díl. Brno: Janeček, 1999. 437 s. ISBN 80-901898-8-1
JUNG. C. G. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi: 1. díl. Brno: Janeček, 1997. 436 s. ISBN 80-85880-14-8
KAIPR. J. Mihai Spariosu: Mimesis v současné tradici: Interdisciplinární přístup. Antropoweb. 2007. ISSN 1801-8793. In
SOUZENELLE, A. Slovo v našem nitru. Praha: Argo, 2000. 257 s. ISBN 80-7203-271-2
SOUZENELLE, A. Symbolismus lidského těla. Praha: Unitaria, 1994. 310 s. ISBN 80-901277-5-4
SPARIOSU, M. Mimesis v současné teorie: interdisciplinární přístup, roč. 1, filosofická a literární diskuse. Překlad J. Kaipr. In Benjamins, J: Philadelphia/Amsterdam, 1984.
STARÝ, R. Potíže s hlubinnou psychologií: Esejistická studie o analytické psychologii C. G. Junga. Praha: Prostor, 1990. 215 s. ISBN 80-85190-03-6.
STARÝ, R. O hermeneutice. In Filmová hermeneutika. Praha: Sagittarius, 1999. 243 s. ISBN 80-901898-8-1