Resumé:
Existuje mnoho důkazů, že koncept duchovního a duševního probuzení k tvořivému vnímání a spoluúčasti na vytváření umění a kulturního světa obecně, není jenom fenoménem jakési konceptuální myslivé činnosti člověka (pokud možno člověka v oboru dostatečně cvičeném), ale je také výsledkem tělesného logu – v těle/médiu koncentrované kolektivní zkušenosti, která má být probuzena. Jedná se o proces, který je znám v téměř všech kulturních okruzích a civilizačních epochách, jelikož se je to proces řízený živou morfologií (morfickou rezonancí) obsahovanou v mytologické látce. Jedna z cest jak zvědomit tyto skryté obsahy je jejich znovu prožití při tvůrčím procesu (aktu znovuzakládání), ve kterém je zapojen člověk jako vícevrstevná bytost. Touto cestou je výtvarná reaktualizační dílna čerpající z mytologie.
Summary: Exists a lot of proofs, that conception of spiritual awakening to creativ perception and participation on creating art and cultural world generaly is not only a phenomenus of some conceptual mindwork of human being ( trained enough in branch if possible), but is also determinated by physical existence of each mediator of colectiv experience, which shall be awoken. This process is known in all cultures and epochs of civilizations because it is controled by living morfology (morfick resonance) contained in essence of each mythology. One of the ways how to make those hidden contents conscious is reexperience them during creative process (act of refounding), in which human represents multilevel being. This can be achieved by creative workshop sourcing from mythology.
Existuje mnoho důkazů, že koncept duchovního a duševního probuzení k tvořivému vnímání a spoluúčasti na vytváření umění a kulturního světa obecně, není jenom fenoménem jakési konceptuální myslivé činnosti člověka (pokud možno člověka v oboru dostatečně cvičeném), ale je také výsledkem tělesného logu – v těle/médiu koncentrované zkušenosti, která má být probuzena. Jedná se o proces, který je znám v různých kulturách, kde se lidé zabývají mystickými nebo okultními praktikami. Takové praktiky jim umožňují spojit se s energií, světlem a změněnými stavy vědomí, aby dosáhli toho, co lze obecně definovat jako energie transformace. Odkazy na takové zkušenosti lze najít v mystických esoterických naukách a praktikách mnoha kultur: asyrské, egyptské, keltské, řecké, taoistické, tibetské, židovské, kultury amerických indiánů, aljašské, australské, havajské, africké i latinskoamerické.
Morfická pole či morfická rezonance je sporná teorie Ruperta Sheldrekea, který tvrdí, že všechno v našem světě, ať už je to věc, rostlina nebo zvíře, obklopené a prostoupené morfickými poli, obsahujícími kompletní informaci o charakteru a aktivitě daného objektu. Mezi morfickými poli stejného druhu (a mezi objekty/jevy a morfickými poli) existuje rezonance, která je tím silnější, čím víc jsou si podobné. Morfogenetické pole dle Sheldrakeovy definice je morfické pole živých organismů, které kromě charakteru a tvaru odráží též jejich chování a vztahy mezi jinými organismy. Pole moderní fyziky hrají mnohé z týchž úloh, jaké mají duše v animistických, předmechanistických filozofií přírody. Matematické zákony existují pouze v našich myslích. (Sheldrake, 1990). Problém je, že si přenos zvyků nikdo dobře neumí představit. Kvantový fyzici zatím mlčí, ale sám autor teorie si dokáže představit jakési, které je specifické pro každý druh hmoty. Sheldrakova teorie, přestože není podle gusta scienteticky orientovaných vědců, má nesporné přednosti při ve světě skutečných živých bytostí, dává prostor spontaneitě. Navíc je rodnou sestrou mé nevědecky se tvářící teze, kterou jsem stanovila ve své disertační práci. Teze o živé morfologii, symbolicky obsažené v mytologické látce, prakticky snadno reaktualizovatelné v tvořivém procesu, kdykoli a kýmkoli v morfickém poli planety Země (Gaie).
Ale vyprávějme příběh od začátku. Podobně jako mnoho lidí se i já zabývám šamanskými obřady, včetně těch, které používají tzv. psychedelické rostliny. Šamanismus je název pro praktiky s extatickými vizionářskými zážitky, které jsou prováděné u mnoha domorodých národů po celém světě. Kořeny šamanismu jsou archaické a někteří antropologové si myslí, že pocházejí až od samého začátku lidského vědomí. Mytologie šamanských národů, jejich symbolismus a léčivé techniky, jsou založeny na extatických prožitcích. Jejich společná témata jsou „sestup do Říše Smrti, boj s démonickými silami, rozdělení se, zkouška ohněm, obcování se světem duchů a zvířat, přijímání elementárních sil, výstup vzhůru po Stromu Světa nebo pomocí Kosmického Ptáka, uvědomění si identity se Sluncem a návrat do Středového světa, světa lidského.“
Šamanismus vrhl hodně světla na židovsko-křesťanské tradice. Především osvětluje postavu Ježíše, včetně jeho smrti na Dřevě, jeho sestup, jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Umožňuje nám také vidět archaické kořeny vizionářských zjevení, vnuknutých proroctví, zasvěcení se Bohu křtem a zázračných léčivých sil. Instituce věštce z nomádských období Židů se změnila po dobytí Palestiny, která pak byla ovlivňována nabim, extatickými proroky Kenaanského náboženství, jakým byli Baalovi proroci. V prvotní církvi se charismatické dary Ducha Svatého, včetně moci uzdravovat, mluvení cizími jazyky a prorokování. Tyto dary byly rozvíjeny v různých sektách a při dnešním charismatickém oživení se na ně hodně odvolávají proudy křesťanství, včetně metodistické, anglikánské a římskokatolické. Vizionářská zkušenost, někdy vyvolávány takovými postupy jako je např. hladovění, spánková deprivace, vykuřování kadidlem, rytmická sluchová i pohybová stimulace při přednesu modliteb (manter), aj., je opakujícím se rysem křesťanského mysticismu a podobně jako hebrejská prorocká tradice, má mnoho předchůdců v extatických vizích šamanů.
Této tématice se mezi jinými věnuje i práce antropoložek F. Goodmanové a B. Goreové (Extatické pozice těla – praktická cvičení ke vstupu do jiné reality, Praha: Votobia, 2003), které na základě archeologických nálezů sošek v určitých pravidelně se opakujících pozicích, rekonstruovaly velmi pravděpodobně celý algoritmus transritualních extatických pozic, zprostředkovávající téměř neomezené napojení na kolektivní vědomí – či morfogenetické pole Gaie. Mytologická látka je spíše podobná hologramu, ve kterém jsou uskladněny veškeré informace a možnosti. Toto napojení bylo přirozeně ovlivněno bezprostředností tělesného logu, způsobem života (lovci-sběrači), animistickou vírou a úctou ke všemu živému v kontextu původních mytologií. Toto vše bylo vývojem opuštěno, abychom to mohli v tomto století znovu najít. Jako příklad může dost dobře posloužit fakt, že opět vyrostly např. v Americe exotické, psychedelické formy křesťanství,nichž v jsou dnes obřadně, jako forma křesťanského přijímaní, užívány psychoaktivní rostliny, původně známé v šamanských praktikách domorodých obyvatel (Jihozápad Spojených států používají peyot, v Amazonii je to ayahuasca, datura či jiné rostlinné směsy. Společnou patronkou těchto církví je Požehnaná Panna Maria. jako Královna pralesa je zjevně ztotožňována s Gaiou – živou duší planety, nositelkou veškerého života. Představa Gaii je úzce spjata s působností morfogenetického pole. Podle hypotézy formativní příčinnosti jsou morfologická pole nějakým nových druhem pole, dosud fyzice neznámým, se svou evoluční podstatou, což bylo ve své podstatě známo již animistickým kulturám. Morfogenetická pole obsahují jakýsi druh kolektivní paměti, na kterou se každý člen druhu obrací a do které naopak přispívá. Formativní aktivita je vázána na již nabyté formy toho kterého druhu. Čím častěji je pak vzor opakován, tím je pravděpodobnější, že bude opětovně následován. Pole jsou prostředky, kterými se zvyklosti druhu vytvářejí, udržují a dědí“ (Sheldrake, 1990). 
Členové jakékoli společnosti jsou zapojeni do sociálního pole skupiny (kmene, rodiny, národa aj.) a polí jeho kulturních vzorů. Tato pole mají svůj význam vlastní život a dávají skupině jeho zavedené organizační vzory udržované sebe-rezonancí. Tato pole u primitivních kmenů zahrnují nejen žijící členy, ale rovněž jeho minulé členy. Po celém světě je v životě tradičních sociálních skupin bezprostředně rozpoznatelná neviditelná přítomnost jejich předků.
Řídí-li se veškeré životní (podle některých teorií i anorganické) procesy návyky vytvořenými opakováním, a šíří-li se morfickou rezonancí (viz. Jungovo kolektivní nevědomý), pak je zřejmé, že sklony ritualizovat si veškeré činnosti, je úzce spjatá nejen s pochopením svého bytí v kontextu ostatních bytí, ale také zpětně pomáhá udržovat tento ucelený systém v harmonickém rozložení veškerých sil. Protože účastí na obřadech se minulost stává přítomností. Dnešní člověk je propojen se všemi, kteří mu předcházeli, ale také s tvůrčím momentem, jakousi „alternativní realitou“, když vše je jedno. Rituál neopakuje jen rituál, který předcházel (samotné opakování archetypu), ale je sním spojen a je jeho pokračováním, ať je to v pravidelných intervalech nebo ne. (Eiade, 1958). Mimo jiné tyto rituály vytvářejí i paradoxně pocit, kdy nejen že, žijeme v době cyklických návratů, ale také v době dějinné – obsahuje i historický proces růstu a zrání, kdy ke kolektivní paměti (vyvolané morfickými rezonancemi) přibude i paměť individuální – člověk se pak může naladit na minulé zážitky jiných lidí na tomto místě. 
Proto zážitky, vyvolané ritualizovanou činností, která je typickým společenským rysem, obsahují takové prvky: …, jako jsou převažující pocit míru a pohody, pocit existence mimo tělo, vznášení se nebo pohyb temnou prázdnotou, vědomí zářivého bílého nebo zlatého světla a setkávání se nebo rozhovor s „přítomností“ nebo „živoucím světlem“. V této chvíli je osud obecně určen, člověk vidí panoramatickou přehlídku svého života a vstupuje do světa nebeské krásy, rozeznává drahé zesnulé a povídá si s nimi. Projevuje se celá řada dalších transcendentních prvků. Tento jev má obyčejně mocný dopad na lidi, kteří jej prožili. Na předním místě se významně sníží strach ze smrti. (Grey 1985). Např. rituální zasvěcení v podobě pokřtění úplným ponořením do Jordánu, prováděné sv. Janem Křtitelem, byla jednoznačně účinná a ne „jen symbolická“. Mnozí, co byli takto pokřtěni, zažili dozajista pocit smrti a nového zrození. Je to jev, který je podstatou všech zasvěcovacích rituálů na celém světě. K podobnému procesu dochází spontánně ve stavech blízkých smrti. Jestliže tedy Jan Křtitel držel lidi pod vodou dostatečně dlouho či silně, mohl u nich vyvolat zážitek podobný smrti a nového zrození proměňující jejich život. Podobné techniky jsou zaznamenány ve všech kulturních okruzích a civilizačních epochách. Nasvědčují tomu techniky obsažené prakticky v každém rituálu – jedná se o zakončení jedné životní fáze a započetí druhé – tzv. iniciační rituály. Ve většině křesťanských církví byla původní zasvěcovací hodnota křtu ztracena, protože se křest praktikuje pouze pokropí, ale např. Baptisté kladou velký výraz na znovuzrození – zážitek konverze. Nemohu si odpustit analogie se starými mytologiemi, ve kterých byla jako vědomě jako nositelka těchto životních cyklů mnohostranná Velká Matka., Byla původním zdrojem vesmíru a jeho zákonů, vládkyně přírody, osudu, času, nekonečnosti, pravdy, moudrosti, spravedlnosti, lásky, zrození a smrti. Byla to Matka Země, Gaia, a také bohyně nebes, matka Slunce, Měsíce a všech nebeských těles – jako Nut, egyptská bohyně nebe; nebo Aštarté, bohyně nebes, královna hvězd. Byla to Natura, bohyně přírody. Byla světovou duší Platonovy kosmologie; a měla mnoho dalších jmen a spodobnění jako matka a forma udržující síla všech věcí. (Sheldrake 1974). Celý hodnotový systém je prostoupen maternal – mateřskými metaforami. Nemůžeme nemyslet v metaforách, analogiích a obrazech; jsou skryty v našich jazycích a přímo ve struktuře našeho myšlení. Mýtické a animistické myšlení závisí na organických metaforách ze životních dějů. Mechanistické myšlení závisí na metaforách vzatých ze strojů vytvořených člověkem, ale i tyto jsou nakonec inspirovány životní morfologií. Vždyť z chaosu se jako první vynořila nejdříve Matka Země, jak praví řecké mýty o stvoření (ve stejném duchu mluví i první kapitola knihy Genesis). Významný Gaiin svatostánek a věštírna byly v Delfách – „v centru tehdejšího vesmíru“. Když přišlo v knize Genesis na stvoření dle teologické terminologie, nebylo toto přímé, ale „zprostředkované“. Bylo vyvoláno slovem Božím, ale zrozeno Matkou Zemí. Na princip trojnosti (sv. Trojice) lze velmi dobře odezřít a porozumět evoluční tvořivosti, a to na základě interakce mezi dvojicí principů jako jsou např. energie a pole, kdy nevyhnutelně obsahují i třetí princip, jehož projevem jsou první dva. Tato jednota je skryta v metafoře o pohlaví. Tvořivá síla otce a matky závisí na jejich spojení a jejich potomci sjednocují vlastnosti obou rodičů – přímočařeji se tomuto věnují mnohé mytologie (Šakti a Šiva, jin a jang, křesťanská koncepce Boha, coby Otce, Syna a Ducha Svatého aj.). V křesťanském kontextu mohou být pole (morfická či morfogenetická) považována za aspekt Slova a energie za aspekt Ducha. Jestliže Boží Slovo a Duch jsou vnitřně obsaženy v říši přírody a imanentních tvořivých procesů, pak se Bůh musí vyvíjet souběžně s přírodou. Současně Bůh nějak dává tomuto procesu jeho hlavní cíl …bod Omega, stav jednoty, ke kterému se všechno vyvíjí. (Sheldrake, 1990). Princip trojnosti je obsažen ve veškerém tvořivém procesu. Jestliže v sobě tato tvořivost (a to především i tvořivost evoluční), projevující se objevením nových prototypů organizace, obsahuje i vznik nových druhů morfických polí, odkud tedy tato pole pocházejí? Tady se dostáváme k tajemství tvořivosti a jak to často bývá, objevily se pro ni tři druhy teorií. Podle první teorie se veškerá tvořivost vynořuje z mateřského principu: je vlastní přírodě a vynořuje se ze slepých, nezáměrných procesů jako výsledek působení náhody. Pramení v materiálních procesech. Nové vzory organizace, nová morfická pole začínají svoji existenci spontánně. Druhá teorie navrhuje, že veškerá tvořivost pochází z otcovského principu. Sestupu do fyzikálního světa prostoru a času z nějaké vyšší, transcendentnímu rozumu podobné úrovně. Podle platonské tradice je tato věcná Inteligence zdrojem a příbytkem Ideí odrážejících se v přírodním světě. Pro křesťanské platonisty to není nic jiného než Boží mysl. Pro Pythagorejce je toto transcendentní, rozumu podobné království, matematickou říší. Vesmír má původ v matematických principech a podle nich se vyvíjí. Za třetí existuje teorie, že všechna tvořivost pochází ze součinnosti mezi mateřským a otcovským principem, nebo více abstraktně, zespodu a shora. Závisí na náhodě, konfliktu a nutnosti, která je matkou invence. Tradiční teorie lidské tvořivosti jí přisuzují inspiraci z vyššího zdroje a nechávají ji projevovat se prostřednictvím tvořivého jednotlivce, který působí jako tunel. Což mimo jiné potvrzuje většina výtvarných umělců, se kterými jsme měla čest vést rozhovory na toto téma (anamnéza spirituální zkušenosti), které jsem publikovala na webu. Ale je nasnadě, že i samotné sluneční světlo, molekuly, stromy i hvězdy, vše se projevuje v duchu spojení dvojího a tím jeho povýšení - vše má projev jak pole (otec), tak projev energie (matka). viz.
http://zulejka-misa.blogspot.com/
zdroje a literatura:
ARRIENOVÁ, A. Archetypy šamanské tradice. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-
476-1
BENTOV, J. Kosmická kniha: o vzniku života. Praha: Pragma, 2004. ISBN 80-7205-
142-3
BRZOBOHATÁ, J., ČERVENÝ, A. Člověk jako víceúrovňová bytost. Brno: Avale, 2003.
ISBN 80-239-1837-0
BUDIL, I. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: TRITON, 2003. ISBN 80-
7254-321-0
BUDIL, I. T., ULRYCHOVÁ, M. Antropologické symposium II. Dobrá Voda: Aleš Čeněk,
2002. ISBN 80-86473-29-5
CAMPBELL, J. Mýty. Praha: Pragma, 1998. ISBN 80-7205-491-0
ELIADE, M. Mýty, sny a mystéria. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-63-1
Frazer, J. G. Zlatá ratolest: Druhá žeň. Praha: Garamond, 2000. 294 s. ISBN 80-
86379-18-3
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4.
CHLUP, R. Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Praha:DharmaGaia, 2007.
JUNG, C. G. Výbor z díla V. Brno:Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998. ISBN 80-
85880-19-9
KAUFMANNOVÁ-HUBEROVÁ, G. Děti potřebují rituály. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-
7178-203-3
Kerényi, K., Jung C. G., Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,
1995. 230 s- 16.s. ISBN 80-85880-06-7
Larsen, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha:
Volvox Globator, 1999. 182 s – 17.s. ISBN 80-7207-267-6
Murény, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1999. 267 s.
isbn 80-85850-53-2
NEUBAUER, Z., ŠKRDLANT T. Skrytá pravda Země. Praha: Mladá Fronta, 2005. ISBN
80-204-1181-X
SOUKUP, V. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-
7178-328-5
STEINER, R. Výchova dítěte z hlediska duchovní vědy. Praha: Baltazar, 1993. ISBN
80-900307-9-3
informační materiály kyperského Archeologické muzeum v Nicosii.
obrazová příloha:
fotodokumentace ze stáže - Cyprus College of Art, Lempa 8260, Paphos, Cyprus
letmý dotek transcendence na zdi ubytovacího areálu Cyprus College of Art, Lempa
Šalamounova modlitebna v Paphosu, přivazování modlitby za rodinu v podobě šátku v podzemní kapli
nápis na zdi v turecké části Nicosie
víra v krajině (pohled od chrámu řecké pravoslavné ortodoxní církve)
areál Cyprus College of Art, Lempa
K. Gojná - záznam myšlenek z pokusu o transirutuální trans u pramene v Lempě.
Žádné komentáře:
Okomentovat