Křesťanský starozákonný mýtus

„Na počátku", "en arché" řečeno řecky, latinsky je to "in principio" - těmito slovy začíná svůj příběh vypravěč kdekoli na světě;, chci říci v naší pozemské realitě, zatímco stále nevíme kdo je vypravěčem světa, ve kterém se jako postavy vyskytujeme i mi. Realita v realitě a jejich nekonečné řetězení. Snad každou dětskou hlavičku potrápí vize televize v televizi a v ta v další televizi...nekonečno možností, kde se nachází začátek a konec. A tak se "na počátku" stává úslovím „kdysi“, „jednou“ nebo „onoho času“, jímž se začínají všechna lidová (mýtická) vyprávění. Mytologie vyjadřuje nadpřirozené, nesmyslné a nepoznatelné smyslové obrazy s prostorovým a časovým rozměrem, bez níž člověk není schopen myslet - respektive bez ní není možno používat standardní pojmy, úsudky a stanovovat soudy. Bůh suď, ale i ten je z nutnosti zpodoben jako existující od věčnosti, v čase, který nemá počátek, je však důležité si uvědomit relativitu všech mytologických obrazů a přeložit je zhruba takto: všechny zmínky o počátku času znamenají to, že se čas zakládá sám v sobě, takže Bůh není jen v první řadě událostí, ale sám se stává přímo základem či polem, kde se řada událostí odehrává – není v čase, ale je mimo něj. Podobně je třeba u všech zmínek o Bohu a nebi slovu nahoře rozumět jako uvnitř – tj. přímo ve středu věcí, neboť „království boží je ve vás“ – tedy mimo prostor. Jeho celistvost je současně v každém bodě vesmíru.

„Mýtus je vnějším a viditelným znakem vnitřní a duchovní skutečnosti – tj. nevědomého původu vědomí, toho, co vidí a poznává, co však samo o sobě není předmětem vědění ani poznání. Mýtus zachycuje nebo označuje to, co nemůžeme chápat, protože tím jsme. Bůh, JÁ

JSEM neboli Ens, je čiré Bytí. Nicméně i tato slovní transpozice je mytologická, poněvadž pojmy "základ a uvnitř" jsou převzaty ze smyslových časoprostorových obrazů stejně jako začátek a nahoře. Filosof by si tedy měl uvědomit, že takzvané metafyzické pojmy (což je contradictio in adiecto, protimluv!) jsou přísně mytologické.“1) Skutečný stav vesmíru je bezčasovost a věčnost – „chvíle“ bez minulosti a budoucnosti. Hebrejská literatura, kterou starozákonním mýtus je, co se týče čísel, velmi neurčitá a slovo „tisíc“ používá ve smyslu obrovská počet nebo prostě jen jako výraz nezpočetnosti. Oproti tomu je princip trojnosti vyjádřen velice zřetelně, ale tak je tomu pravděpodobně téměř ve všech mytologiích.V Exodu 3, 14 se píše, že od věčnosti existoval vždy Jeden, jehož tajné a nevyslovitelné jméno bylo JHVH – tetragramaton čtyř hebrejských písmen značících JÁ JSEM, KTERÝ JSEM, které se snad vyslovovalo Jahve. A tento Jeden (později zvaný Adonai, Hospodin, El-Elyon, Nejvyšší, Pán zástup) je ve třech osobách osobách. Jednoduchým součtem nám vychází číslo sedm – jako sedm hvězd v jeho pravici, které jsou sedmerý (septiformis) Duch. V podstatě je to tentýž příběh jako egyptský mýtus o stvoření, který jsem už zmiňovala. Také součástí indické hinduistické mytologie je principu trojnosti, jen příběh je jiný. Brahma, Šiva a Višnu tvoří stvořitele světa – božskou trojjedinost a zosobňují světový princip. Většinou je zobrazován jako vousatý muž se čtyřmi hlavami hledícími do čtyř světových stran.V Bohu - tedy v alternativní realitě, období snění...nebi křesťanově - však Slovo a Duch nejsou pouhé emanace, výrony. Jsou to tři Osoby – Otec (Starý dům), Syn (Slovo) a Duch svatý. Syn je neustále plozen Otcem a Duch svatý neustále vychází z Otce a Syna – to znamená tvůrčí síla, jež dala vznik světu. Jedním ze skrytých tajemství křesťanské mytologie je, že Syn jakožto Moudrost, Sofia, je ženského rodu. Velká katedrála v Cařihradě, Hagia Sofia, je ovšem z tohoto hledisky zasvěcen Bohu Synu. Tímto skrytým ženským aspektem božství rozumíme kult Matky boží. Trojice se projevu také v bytostech, které jsou představovány třemi „anděly“, její základ najdeme v Genesi 18, kde se Bůh zjevil Abrahamovi v podobě „tří múz“.

Kromě všemohoucnosti a vševědoucnosti se trojjediný Bůh vyznačuje třemi dalšími atributy. Označují se jmény svatost, láska a spravedlnost. Svatost pociťujeme jako takovou hrůzu nahánějící úctu. Primárním symbolem lásky je božské vyzařování, šekinah (alef)– neboť jako slunce šíří své světlo bez výhrad a nic za to nepožaduje. Proto mluví Dante o Bohu jako o „lásce, jež hýbe sluncem a hvězdami“. Spravedlností jsou všechna jeho díla, která charakterizuje jednotný a dokonale logický zákon.

„Promění-li se však tato úcta ve strach a panický útěk, tatáž záře se stane ‚ohněm, který nehasne, a červem, který neumírá‘, takže zatracenci trpí v pekle jsou páleni stejným ohněm, který blaží anděly v nebi“2)

Pokračováním mýtu stvoření byl svatou Trojicí vytvořený svět duchů. Objevily se náhle na příkaz Slova jako kruhy v kruzích a sféry ve sférách menších světel kolem Světla, jako zpodstatnělá nicota, odrážející nespočetné způsoby centrální záři Trojice jako roje meteorů kroužících kolem Slunce. Jak nahoře (v centru), tak dole. I tento jen je nespočetně krát popsán a patrně se tak projevuje vznik jakékoli entity, která se oddělila od stvořitele. Psala jsem o něm i v souvislosti s pozorováním Jungovým. Pro srovnání uvádím teorii podle Anaximandra, že nebe obsahuje řadu kruhů, složených z ohně a aéru. V jeho teoriích o nebeských tělesech říká, že ohnivé kruhy jsou obklopeny aérem, ale mají určité mezery, kterými se objevují hvězdy, slunce a měsíc. "V pseudo-Plutarchových Strómateis 2, které se značně věnují výkladu právě Anaximandrovy kosmologie se říká: „Že při genesi tohoto kosmu se z věčnosti oddělilo ‚to‘ (nebo ‚něco‘) plodící teplé a studené, a z této plamenné sféry vyrostl kolem země aér, jako kůra kolem stromu, když byla tato (sféra) odtržena a uzavřena do jakýchsi kruhů, vzniklo slunce, měsíc a hvězdy."3)

Mýtus praví řečí kosmologie, že při stvoření byli andělé rozděleni do devíti řádů neboli chórů, jejichž jména jsou v sestupném pořadí tato: cherubíni, serafíni, trůnové, panstva, autority, mocnosti, knížata, archandělé a andělé. Cherubíni jsou duchové božského vědění, serafíni božské lásky. Symbolem cherubínů je hlava s dvěma křídly, což vhodně označuje jejich obor – vědění. Serafíni, ohniví duchové lásky, mají křídel šest - dvěma se zakrývají tvář, dvěma nohy a dvěma létají – a každý drží v pravé ruce hexapteryx, vějíř. Trůnové v podstatě tvoří trůn Všemohoucího a jsou znázorňováni jako okřídlená kola. První tři skupiny andělů, nejvyšší řád, mají podle tradice „samé oči, vpředu i vzadu“. Hlavy cherubínů se někdy popisují ve čtyřech podobách – býka, lva, orla a člověka. Svým původem to jsou samozřejmě znamení zvěrokruhu – býk, lev, štír a vodnář – která se později stala též symboly jednotlivých evangelistů. Štír je v astrologické symbolice zaměnitelný s orlem nebo fénixem, které mytologie spojuje se smrtí a zmrtvýchvstáním v ohni. Jistě není náhoda, že tyto čtyři znamení zvěrokruhu symbolizují všechny čtyři živly (a to v pořadí – země, oheň, voda a vzduch), čtyři fáze cesty životem – dětství, mládí, zralost a stáří. Vztah makrokosmu a mikrokosmu , zjeveného a nezjeveného je všudy přítomný. „Mystériem Býka je mystérium ztvárňování, kultivace, prospěchu, touhy, hledání formy, hromadění, duševní aktivity, interpretace a především prostoty. Mystériem Lva je mystérium vyděšenosti, obdivování, oslavování, vzrušení, panování, hry, seberealizace, kontemplace především sebevědomí. Mystériem Štíra je mystérium likvidace, ovládání, magie, protivenství, sexuálního aktu, dobývání, napětí, pronikání a především transformace. Mystériem Vodnáře je mystérium volnosti, transformace hmoty, pokroku, anarchie, šachové hry, komunismu, experimentu, nadpřirozena a především osvícení.“

"Zatímco Býka zajímá přežvykování před chvílí pozřené potravy, Lva sen uplynulé noci a Štíra to, co bylo před jeho zrozením, pak Vodnáře na posledním vrcholu druhého kříže (druhého stvoření), téměř už osvobozen od svého ega, je schopen mnohem hlubšího záběru – vrací se do prastarých kultur, snad do časů mimozemské existence (světa andělů – duchů) a čerpá odtud informace, kterými po určité transformaci."4) Není snad tato astrologická obrazová forma velice podobná podobenství ve starozákonním mýtu?

Je zajímavé, že tradice velice málo mluví o další trojici - Pastvech, autoritách a mocnostech, kteří kontemplují Boha a anděly, kteří mají na starosti hmotný svět a dohlížejí na světové události. Knížata ovládají obrovské oblasti přírodních zákonů a velké prostory vesmíru. Křesťanská tradice zná jménem pouze čtyři archanděly - Michaela, Gabriela, Rafaela a Uriela. V židovské tradici se dochovala pouze jména tří archandělů – Chamuela, Josiela a Zadkiela. Andělé jsou něco jako náhlá vnuknutí, poskytující našemu vědomí pohledy na dosud netušené roviny skutečnosti. Jejich poslání mi nápadně připomíná poslání Múz. Vnuknutí jsou v podstatě způsob jak řídit chod stvořeného světa, jakoby druhým jménem pro ně by byla intuice. I proto se říkává, že nad tebou bděl anděl. Jsou i situace a potažmo zkušenosti, kdy je tomu obráceně. V tak harmonickém plánu postupného zduchovnění planety jsou v podstatě nemyslitelné. Ale dobro je pro nás přízemní pozemšťany vždy vnitřní pochopeno až v momentě, kdy je konfrontováno se zlem, tedy opakem. Kdybychom byli schopni esenci a záměr stvořitele (Boha) nazírat přímo, tak by navštěvování alternativní reality či posvátného prostoru nevzniklo. A tak se manifestoval mimo jinými zlými duchy (záměry) i "náš" Lucifer. Hold každá ves, jiný pes.

„Mezi anděly, jež Bůh stvořil, existoval jeden tak mimořádné krásy, že dostal jméno Lucifer, tj. Světlonoš (podle některých musel být jeden z cherubínů). Zadíval se do božské Trojice a jeho pohled pronikal stále hlouběji do propasti světla, až začal sdílet božskou vizi budoucnosti. Viděl, že proti všemu očekávání bude jeho vládkyní žena“5) Ona Sofia - moudrost, která je původní formou boha, je prodchnuta láskou, že pravé poznání je skrzeva lásku uskutečňováno a že bez jejího vyzařování nikdy nedojde našem centru ke změně. Myslím, že za zmínku stojí připomenout tento archetyp v podobě ekvádorské ženy v Carchi (podrobným popisem se zabývám ve článku výtvarné dílny reaktualizující mýtus). A co horší, Lucifer podle mně;, musel nazřít i to , že Logos-Sofia, Bůh, Syn sám se stane člověkem – jako poslední v řadě podob cherubínů. Mnoho mýtu na celém světě říká, že člověk je božská bytost. S konečnou platností odmítl to, co bylo vlastně Bytím jeho bití. Ale jednoho se vzdávat nemusel – svobodné vůle, kterou mu dal Bůh do vlastnictví na celou věčnost, neboť láska existuje jen ve svobodě. Pokud je mýtus obrazným vyjádřením nejen samotných základů lidského existence, ale i nevědomých obsahů povrchnějšího rázu, má ortodoxní pojetí ďábla svůj specifický význam. „Pro každého, kdo zastává názor, že Bůh stvořil svět, otázka, proč v něm dopustil existenci zla nebo ďábla, který je jeho zosobněním, postrádá jakéhokoli smyslu, zrovna tak bychom se mohli ptát, proč nestvořil svět bez prostorových dimenzí nebo časového sledu."6)

Příběh pokračuje dál tak, že k Luciferovi (Satanovi) se připojilo mnoho jiných andělů (duchů). Dali se raději do služeb Nicoty a stali se tak nihilisty, kteří se snaží ze všech sil zmařit tvůrčí dílo boží a zejména zkazit lidstvo. Ustoupili před šekinah (alef), ale jediný možný ústup byl dovnitř, do osamělé izolované svatyně jejich vlastní vůle.To je ten moment, kdy v procesu tvoření převážila vůle (záměr) nad láskou. Snad nemusím dodávat, že tuto "vymoženost" má jen křesťanství. Skutečné mocnosti temnot se vyskytují jen v katolickém křesťanství. Satan judaismu a islámu je spíš andělem zprostředkujícím boží hněv. Hinduističtí a buddhističtí asurové jsou prostě jen temným aspektem božského, jež je samo stejně mimo dobro a zlo. Podle křesťanské nauky má zlo původ až v konečném stvořeném světě.

„Náhoda je Bůh putující inkognito.“7) Mystik Angelus Silesius

Bytost až groteskní ošklivou nebo, nahánějící hrůzu nacházíme i v těch nejmenších kmenových náboženstvích. Zosobněné zlo jako princip protivenství pravděpodobně potřebujeme, bez něho by proces zduchovnění planety trval ještě déle a tímto negativní emanace zůstává ve své podstatě pozitivní. "Křesťanství ve vážnější poloze nepojímá Lucifera jako ošklivého starce s kozlími rysy, nýbrž jako anděla temné krásy a klamavé slávy, jako nadpřirozenou duchovní entitu. Jedním z důvodů tohoto chápání je pravděpodobně ten aspekt, že křesťaanství nevidí ve vší slávě a oslepující záři Trojice krásu nebo dokonce pravdu, ale především dobrotu. Toto pojetí, jak ještě uvidíme, je svým způsobem právě tak obludné jako pojetí ďábla."8) Starozákonní mýtus se, díky této odchylce od tradičních nauk světových, stává mýtem moderním, tím, který vzniká z mytologické látky pohybující se při okraji jejího silového pole, stejně je tomu u těles vzniklých na okraji silového pole vesmíru. Navíc je jasné, že tato odchylka nevyplývá ani tak z nějaké vady mýtu, jako spíš z názorů těch, kdo se stali jeho oficiálními vykladači. Je zajímavé, že ďábel leží v samém centru stvořeného vesmíru, což možná vyjadřuje pocit, že individuální ego je pravé centrum člověka, protože ďábel představuje především „jáství“.

Ocitneme-li se v krajině mýtu, v zemi za zrcadlem, tak je nám vše jasné, protože jsme v jasu, jsem jím, ale poté, co jsem vrženi zpět, se ptáme - kdo je vlastně anděl (cherubín či serafín)? Je to boží vyslanec, který se však v určitém okamžiku bouří proti příkazům svého pána – z bílé se stává černá, z anděla ďábel, z vody živé voda mrtvá. Dvě vlnovky – živá a mrtvá voda. Živá voda pochopení, informačního živení, osvícení, změn a voda mrtvá – odtrření od země, popírání přirozeného, nejrůznější zvrácenosti, boření a niční všeho, co sice omezuje, ale ve skutečnosti je zcela v souladu s boží logikou. Svými činy – projevem své vlastní svobodné vůle se Lucifer značně přiblížil tomu, proti komu vyslal svá nesouhlasná gesta – člověku (Vodnáři). A kruh je uzavřen.

Obrazová příloha:

ukázka principu trojnosti v křesťanské symbolice

božské vyzařování – šekinah – symbol lásky k tvoření (Duch svatý)

egyptská mapa oblohy – „zvěrokruh z Denderahu"

astrologická předpověď v klínovém písmu odvozená z pozorování měsíce

Literatura:

1) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma, 1995. 207. s. ISBN 80-85880-09-1

2) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma, 1995. 37. s. ISBN 80-85880-09-1

3) Kahn, CH. H., Lloyd, G. E. R., Gadamer, H. G., Patočka, J., Solmsen, F. Kosmos a žvly. Praha: Oikoymenh, 1992. 29 s. ISBN 80-85241-18-8

4) ZAURAK, A. Mystérium dvanácti. Praha: Rabaka, 1998. 171. s. ISBN 80-902569-0-2

5) Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma,995. 42. s. ISBN 80-85880-09-1

6) COOMARASWAMY, A. In Watts, A. W. Mýtus a rituál v Křesťanstvíanství. Praha:Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995. 233 s – 209. s. ISBN 80-85880-09-1

7)Tournier, M. Eleazar aneb Pramen a keř. Praha: Argo, 1999.31. s. ISBN 80- 7203-224-0

8)Watts, A. W. Mýtus a Rituál v křesťanství. Brno a Praha: Nakladatelství Tomáše

Janečka a Pragma, 1995. ISBN 80-85880-09-1

PÁLEŠ, E. Angelológia dejin : pararelné a periodické javy v

dejinách.Bratislava : Sophia, 2001.ISBN 80-968045-4-5