Anotace: Transrituální extatické pozice jsou cestou, jak aktualizovat původní, vrozené, transkulturelní obsahy představ a jak zdůvodnit jejich reflexi v mýtu a uměleckém tvůrčím projevu. Mohou být prostředníkem na cestě vedoucí k pochopení, nalezení přesahů, a díky praktikování transrituálních pozic, i prožití společných pojítek mezi jednotlivými kulturními epochami a civilizačními okruhy.
Alternativní realita nebo také Čas snění, Zahrada, Nebeský svět – je popsána více než dost snad ve všech kulturách. Jediné, co se mění je popis tohoto "místa". Každá kultura, každá epocha, dokonce i každý z nás máme své slovo k postižení tohoto jevu. Máme k dispozici své mytologie, ucelené systémy mýtů, jež nám pomáhají se tímto "nečasem“ a „neprostorem" pohybovat (bez pohybu) a o cestách, které jsme podnikli, hovořit s druhými a nakonec sdílet kolektivní nevědomí. Mýtus není ilustrace, jakýsi výsek - scéna z běžícího filmu. Film se sice pohybuje, ale jen v pásu. Mýtus je hypertext, vše je dostupné v jenom okamžiku a z jednoho místa. Uznávám, že je nemístné tyto dva pojmy ve společnosti mýtu vyslovovat. Jsou různá "ředění" času a prostoru. Ale jak jsem již naznačila, v krajině mýtu se nepohybujeme po ose - ani horizontální, ani vertikální. Mýtus je spirála, pohyb bez pohybu. Je časoprostorovou zkratkou, jako trychtýř, vír, Černá díra je myslím odpovídající příklad. Kříž je výstižným manuálem dobrého Křesťana, pozemšťana. Ale připadá mi zajímavé, že se jako takový manuál uchytil až po odeznění kultur a společností, které měli svým způsobem života blíže ke spirále. K období, kdy lidé žili jako lovci-sběrači a praktikovali různá extatická cvičení, patřily cesty do alternativní reality - ke zdroji všeho života. Období pozdější již přálo různým lidským specializacím, ale také velkému hladu po extázi, po vytržení. A pak, uprostřed toho hladu přišlo křesťanství, které také mluvilo o lásce a spojení se zdrojem života. Já si dovoluji tvrdit, že Ježíš byl extatik. Jeho bytost je prodchnuta láskou a spojením se zdrojem. Ale nemohu souhlasit s tím, jak se s jeho odkazem zacházelo, církev svými skutky toto základní mnohokrát popřela. Za zmínku myslím stojí ten fakt, že na světě, a obzvlášť u skupin, které ještě donedávna žili sběračsky-loveckým způsobem života, vzniklo mnoho variant klasické křesťanské církve, kterou jim západní člověk-"záchranář" pečlivě importoval (například Serafinova společnost), které křesťanství kombinují s výklady snů či stavy extáze navozenými užitím drogy. Ale tato kapitola lidských dějin je zájmem jiných.
Existuje mnoho způsobů zpřístupnění alternativní reality. Jsou tu různé ritualizované činnosti, ale vesměs se zabývají různými kombinacemi manter, muder, tělesných pozic - jako extatické pozice těla dr. Goodmanové, runové pozice R. Floreka, i samo křesťanství používá tyto nevědomé tělesné pomůcky, dále jóga a všechny její formy, technika dýchání - všechny tyto pozice či cviky zvyšují vodivost těla k jiným hladinám energií a mohou navodit změněný stav vědomí (V.F.Emerson). Kupříkladu Florek se s přirovnáním tělesných pozic k runovému písmu pouští hluboko do oblasti kosmologie. Považuje runové znaky za tvarové kanály, které ovlivňují energii jimi vedenou a které dokáží generovat energii různých kvalit. Goodmanová například pracuje více na úrovni psychologie a antropologie. Já navíc vidím zjevnou paralelu ve volbě jejich rozdílných přístupů s tvrzením Castanedy, že tento rozdíl mužského a ženského vnímání (jak běžné, tak i alternativní reality) by se dal popsat tak, že vnímání ženy jde od celkového intuitivního počitku k analýze detailu - od vrcholu jehlanu k základně; u muže je postup opačný od pragmatického detailu k holistickému celku, tedy od základny k vrcholu. Myslím, že toto není podstatné, protože muži a ženy jsou tu právě pro onen rozdíl, který dává skutečnosti vícerozměrovost. Toto vědomí myslím sdílí většina spirituálních praktik tohoto světa. A ani tyto praktiky neexistují odděleně, ale proplétají se po vzoru živého organismu, žijí v symbióze. "Všecko je to jen jedna cesta k témuž. Akorát vypadá různorodě a barevně, stejně jako lidi. Buddhističtí mnichové mají na vchodech kláštera napsáno: 1000 mnichů - 1000 náboženství." řekl dnes (může to být kterýkoli den v minulosti nebo budoucnosti) můj přítel Statečný Jen.
Extatický trans je jedna z cest, jak si podržet absolutní přítomnost, nikdy nekončící teď. Z pohledu obecně lidského nám výzkum dr. Ingrid Muellerové z mnichovské univerzity předkládá ucelený obrázek fyziologických změn, které se během stavu extatického transu vyskytují. "Hladiny hormonů souvisejících se stresem - kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu v krvi zpočátku vystoupí, potom během standardního patnáctiminutového transu dramaticky poklesnou. Ve stejné době mozek syntetizuje beta-endorfiny, které jsou zodpovědné za hlavní rys pocitu pohody, který činí trans tak přitažlivým. Krevní tlak klesne, ale ve stejné době se zvýší tep, je to vzácná kombinace, obvykle spojována s úvodními projevy umírání. Šamani často mluví o tom, že během transu umírají, a tyto údaje dokazují, že si dobře uvědomovali to, co my považujeme za výlučnou znalost fyziologie."1) Během zážitku transu se energetické vlny (mozkové vlny) pohybují na úrovni theta, tedy jakoby v hlubokém spánky či meditaci. Individualizmus, který byl výsledkem životního způsobu jak jednotlivce, tak malých skupin, zcela odpovídá snaze přežít a být svému společenství prospěšný svou specifickou dovedností. Tento individualizmus se začal vytrácet až v době, kdy jsme začali žít v opravdu velkých společnostech, ztratili kontakt se svými bližními a specializovali jsme se tak výrazně, až je to na úkor schopnosti samostatného přežití. Do té doby bylo vyvrcholení kontaktu s alternativní realitou dar nebo síla, třeba příběh nebo schopnost léčit, který byl zprostředkován skupině prostřednictvím indiviua/jednotlivce. Dnešní kontakt s duchovním světem je zprostředkovávám prostřednictvím filmů, počítačových her, fantasy her, také zneužíváním drogy, sexu.Tyto všechny činnosti jsou návykové (některé dokonce rizikové) a to jen z důvodu, že nikdy nedokáží absenci extáze-slasti plnohodnotně nahradit. Nikdy nás neuspokojí bytostně, jen povrchně, chvilkově a vyžadují stále častější opakování.
Naproti tomu jsou tu stále naše jedinečné vlastnosti - fyziologické, emocionální, poznávací styl a duchovní orientace - ty všechny ovlivňují to, co jsem schopni vnímat v té druhé realitě, v tomto obrovském množství tvarově nevázané energie. Vize, jednotlivé obrazy i celé systémy symbolů, jsou odrazem prožitku z energie, zpracované tak, jak nám to naše obrazotvornost podpořená vědomými i nevědomími tendencemi dovoluje. Zážitky v transu nemohou být chápány jako pouhé ukazatele zpráv týkajících se abstraktních záležitostí. Jsou manifestovány pomocí symbolu a evokují velmi specifické asociace založené na životních prožitcích, tato "živá morfologie" alternativní reality působí na globální smyslové pole člověka. "Alternativní realitu a její reflexi lidským vědomím lze částečně zkoumat technikou amplifikace, která se používá k pochopení neznámých prvků snů či pohádek tím, že se vztahují k mytologické a etnografické literatuře."2) Jen pro srovnání uvádím příklad vzdělávání k egyptských chrámech. Zde byla výuka členěna na tři úrovně poznání.
Díky tomu mohli lidé v různých stádiích vývoje a na různých úrovních simultánně přijímat informace.
První úroveň poskytovala základní informace určené všem obyvatelům. Vyprávěli jim příběhy plné symbolů a fantastických postav. Zápletka musela být pro všechny snadno pochopitelná. Myšlenky byly vyjadřovány jako mýty ve formě příběhů. Mýtus, fantastický příběh, byl využíván jako metoda k vysvětlení světa člověku, kterému rozumí jen částečně. Mýty fungovaly pouze, když jim lidé věřili. Vystupovaly v nich symbolické postavy v podobách, které vystihovaly jejich základní funkci. Tyto postavy byly součástí jednoduchých příběhů, parabol, které lidem sdělovaly pravdu o jejich podstatě a nedotýkaly se abstraktních idejí filozofie a metafyziky. Lidé se dozvěděli informace o určitém svatém tématu, když vyslechli hlavní příběh každého chrámu. Poznali tak silné i slabé stránky určité postavy, problémy, kterým musela čelit a způsob, jakým jej vyřešila.
Druhý stupeň byl určen učedníkům, kteří již byli na vyšší duchovní úrovni. Byli seznamováni se stejným svatým tématem, ale konkrétněji a do větší hloubky. Využívali k tomu scény z mýtů vyobrazené na stěnách chrámů. Žáci se učili o každé postavě, o její symbolice v rámci vesmíru, o části procesu zdokonalování, kterou reprezentuje a o důvodu její podoby, chování a hlavní funkci. Moudrost kněží Horova oka je patrná v příbězích, které každý chrám vypráví a ve znázorněních, která vybrali jako jejich symboly. Pouhým pohledem na tyto symboly každý rozpozná vlastnost, kterou znázorňovaly, či kvalitu, kterou lze získat. Jako symboly kněží používali člověka s hlavou zvířete, který přijímal vlastnost vyobrazeného živočicha a ukazovali žákům, jakou funkci dané zvíře plní ve vesmíru. Muž s hlavou šakala přijal jeho charakteristiky. Jeho schopnost orientovat se v poušti, sledujeme-li jeho stopy, vždy dorazíme k úrodné zemi. Proto je to vynikající průvodce. Každý symbol něco zastupuje. Jednoduchá podoba ptáka v mysli symbolizuje let, svobodu. Sluneční záře nad hlavou člověka prozrazuje jeho čistotu, jeho velikou moudrost, získané znalosti a výši jeho mysli. Podrobně studovali zvířata a hmyz. Shromažďovali hluboké poznatky o jejich životě, hlavní aktivitě a charakteristikách, o zvycích, které užívaly ke svému rozvoji, stravě, o délce jejich těhotenství, sexuálních zvycích a důvodech jejich existence. Pak vybrali ta nejvhodnější zvířata, která měla symbolizovat určitou vlastnost a vysvětlovat, jak tato vlastnost ovlivňuje vesmír. Sledovali cyklus housenky, která se zakuklí a promění se v motýla. Mezi všemi ptáky má nejlepší zrak sokol. Má optický mozek a má perfektně rozvinutý zrak. Proto byl vybrán jako symbol, který má reprezentovat tento smysl, jako symbol zraku. Lidská postava s hlavou sokola symbolizuje člověka, který všechno vidí, má panoramatické vidění a dokáže se soustředit na jakýkoliv detail. Tyto postavy, které egyptologové označili za Bohy, protože se domnívají, že Egypt byl polyteistický a Egypťané uctívali zvířata, pouze symbolizují určité životní funkce a činnosti zdokonalující lidstvo. Každá důležitá činnost má symbol, jenž ji zastupuje a vysvětluje podstatu této činnosti pro člověka a co jejím prostřednictvím získá. Vzepjaté paže symbolizují obdiv, nohy chůzi, ústa schopnost mluvit.
Třetí úroveň informací se vztahovala k tajnému kódu symbolů chrámu, který ovládali jen vysoko postavení kněží a učitelé. Ukrýval informace o silách a důležitých energiích, jak je ovládat a používat ve prospěch lidu. V chrámech, jakým byl například chrám Hora v Edfu, učil nejvyšší kněz ty nejtalentovanější žáky, jak může jejich mysl cestovat časem, aby mohli znovu prožít a pochopit životy, kterými prošli při své reinkarnaci. Nejvyšší kněz byl vždy člověk na vysoké duchovní úrovni, který se neidentifikoval se svým tělem. Znal všechny tělesné funkce a věděl, jaké energie má využít k jeho harmonizaci. Vše ovládal z centra svého nervového systému, které bylo na nejvyšším stupni vitální energie. Žil ve věčné přítomnosti, vyzařovala z něj nehynoucí láska a pomocí své božské moci vedl lid.
"Hmota pouze přijímá a smršťuje se. Dávat znamená vyzařovat. Tak se dá popsat vibrační vlastnost duše. Lidské bytosti nacházející se na určité úrovni přijímají energii a zároveň ji zprostředkovávají lidem na nižší úrovni. Žáci se učili, že realita se skládá ze 7 stupňů vibrační energie, 7 proudů energie se 7 rozdílnými stupni moci a síly."3)
Žijeme v době, kdy vzniká mýtus staro-nový, přesněji, kdy se celá společnost touží vrátit ke svým kořenům, protože v nich tuší ukrytou sílu znovuzrození se, stejně jako strom i se mi cítíme značně unaveni, když jsme až příliš odrostli kořenům, cítíme obrovskou potřebu obrody. Myslím, že doba odtržení od zdroje (alespoň v "západním světě") byla nekonečně dlouhá, doba přebujelosti rozumu, doba zvyšování produkce čehokoli...doba vytěženosti, doba úpadku. A tento nový mýtus se už nebude točit kolem rozdělení a duality: světlo a tma, dobro a zlo, krása a ošklivost, král Artuš a Černý princ...nový mýtus otevírá mnohem širší perspektivu. Poskytuje obraz, který bere v úvahu a oslavuje všechny stránky naší bytosti i stvoření. "Nový mýtus přispívá k evoluci jednotlivce i planety tím, že se zaměřuje na integraci polarit."4)
Jedním ze střípků tohoto rodícího se mýtu může být i výtvarná reaktualizační dílna, která je dlouhodobě zařazena do programu Domu dětí a mládeže v Jindřichově Hradci. Svou koncepcí je dítětem všech kulturních okruhů a civilizačních epoch, světových náboženských a duchovních systémů a nauk. Cítíme se dětmi celé této planety a naše tvořivá činnost překlenuje propasti času a prostoru, jsme nadšeni a necháváme se unášet všemi tvary a barvami, jež jsou nám dány. Uvedu čtyři okruhy činností výtvarné reaktualizační dílny, které jsou samozřejmě volně prostupné a jakkoli kombinovatelné.
1. Transrituální extatické pozice jsou pozice odezřené ze skutečných historických artefaktů. Seznámila jsem se s nimi na základě výzkumu antropoložek Felicitas D. Goodmanové a Belindy Goreové z kalifornské univerzity. Tuto svou práci prezentovali v mnoha knihách, u nás vyšla pouze kniha Extatické pozice těla - praktická cvičení ke vstupu do jiné reality. O výsledcích dílčích teoretických výzkumů jsem psala výše, v obecné části příspěvku. Prakticky byl tento výzkum realizován v mnoha skupinách především ve Spojených státech, ale s jednotlivými pozicemi se setkáváme ve všech civilizačních okruzích a kulturních etapách. Aktualizace transrituálních extatických pozic není nic jiného, než přirozené lidské prožívání a fyzická reflexe pohybu myšlenkových a duchovních obsahů.
Extatických pozic je nezpočetně, každá pozice nalazuje vědomí na konkrétní frekvenci, ale dají se rozčlenit do několika základních tématických okruhů, jmenovitě: léčení, věštění, proměna, duchovní cesty, iniciace - smrt -znovuzrození, živé mýty, oslava. Zde pracuji dvojím způsobem. V prvním případě transrituální pozice sama či s malou skupinou praktikuji. Vize, které během transu přicházejí, si po jeho ukončení zapisuji a skicuji; následně je výtvarně zpracovávám jako grafiky, kresby, akvarely či jako jejich kombinaci. Část těchto výtvarných reflexí bylo prezentováno v Uměleckém centru Univerzity Palackého v prostorách u lectoria v březnu 2007. Praktikování extatických pozic vyžaduje ucelený systém ritualizovaných činností, protože rituál je způsob jak zaměřit a koncentrovat pozornost, potažmo energii do myšleného bodu. Fyziologické změny samy o sobě nenavozují náboženský prožitek. Extáze vyžaduje k navození transu rituál. Rituál je klíčovým prvkem, který přetváří fyziologický prožitek transu v extázi. Formy rituálu jsou zakotveny v tajných tradicích téměř každé kultury od počátku věků. Mnohé z nich jsou složité a některé z nich jsou pečlivě střeženým tajemstvím. "Krása rituálních pozic spočívá v tom, že každá je sama o sobě rituálem, a to tak dokonale přesným a silným, že plní svůj účel i nad rámec vlastní kultury."5)
Při vlastním praktikování, než zaujmeme jednu konkrétní pozici, předchází poděkování čtyrem směrům, světovým stranám, dolnímu a hornímu světu i hudebním nástrojům (bubnu nebo chřestidlu) či žádost o průvodcovskou pomoc. Bližší informace naleznete ve výše jmenované publikaci Belindy Goreové. Následuje dechové cvičení na koncentraci a zaujetí vlastní pozice. Důležitá je rytmická stimulace, protože zvuk je tím, kdo vás vede za hranice běžného vnímání. Je dokázáno, že zvukové frekvence opakující se v pravidelném tempu na stejné úrovni blokují činnost levé hemisféry a zároveň stimulují periferní nervový systém, efektem je pak navození změněného stavu vědomí (B. W. Lex - Neurobiologie rituálních tanců). Následuje 15 minutový přechod do alternativní reality, během něhož přicházejí volně vize - nejen obrazové, ale i ostatní smyslové. V tomto bodu bych ráda upozornila na fakt, že vnitřní sluchové, vizuální a jiné představy, pociťování změn na vlastním těle, je možné docílit i jinými cestami - halucinogenní drogou, spánkovou deprivací, tancem, půstem, meditací a mnoha dalšími, ale bez společné mytologie, nutné k rozluštění pojmů, to pak může ve změněných stavech vědomí vypadat jako bezmocné bloudění.
Po odeznění transu je potřeba malého odpočinku, protože některé pozice jsou fyzicky značně náročné a mouhou být i bolestivé - je potřeba si uvědomit 15-ti minutové trvání rituálu. Také se sluší poděkovat průvodcům, pokud jsme ve stavu změněného vědomí vnímali přítomnost jiných bytostí. Při porovnávání svých osobních vizí - jejich reflexí ve výtvarné projevu, projevu jiných výtvarníků a nakonec mýtů jednotlivých kultur metodou amplifikace, docházím k závěru, že nesou stejné či hodně blízké obsahy. Proto se domnívám, že obé bylo inspirováno kontaktem s alternativní realitou a je rozprostřeno v minulém, budoucím i přítomném zároveň, teda platné. Uvedu jen jeden příklad za všechny, je ze skupiny iniciačních pozic.
Extatická transtiruální pozice Opeřený had.
Šest tisíc let stará postava v této pozici byla nalezena ve střední Jugoslávii, měla na sobě ptačí masku. Na její hrudi byl vyryt piktogram, písmeno "V" rozpůlené ve středu čárou, elegantně popisující zážitek pádu do posvátného místa a poté vzestup do nového života.
Další příklady pozice Opeřený had byly nalezen mezi sibiřskými petroglyfy pocházejícími z roku 5000 let př. n. l. Na hliněných soškách z předkolumbovských pohřebních nalezišť ve východním Peru a na měděných vykrajovánkách z údolí Gangy, které jsou staré 2500 let. Jedním jejím zpodobněním byla kresba publikována švýcarským antropologem Gerhardem Baerem, který požádal šamana z kmene Matsigenka ve východním Peru, aby nakreslil obrázky míst a bytostí, se kterými se setkal během svých duchovních cest. Jedna ze tří bytostí, které nakreslil, stála v příslušné pozici a měla jaguáří vousy, které označovaly její duchovní postavení.
Sama postava velkého Opeřeného hada se v transu předvádí v různých podobách. Může být hadem, drakem, uroborem, stonožkou nebo velkým tvorem podobajícím se hadovi, která připomíná Obrovské červy z románu Duna Franka Herberta. Může se také ukázat v podobě zákrut nebo spirál, které charakterizující její vlnící se tělo.
Tuto pozici lze vystopovat až k lovcům-sběračům, mezi nimi že je občas šamanovým úkolem sestoupit do jeskyně, která je lůnem země, aby tam na jejích stěnách zobrazil podobizny zvířat. Tímto způsobem mohou být z kreseb zvířat vyňaty duchovní podstaty zvířat a vyneseny ven na světlo, kde pomáhají propagovat Matku Zemi.
Opeřený had je bytost s ženskou energií a v její společností lidé často zažívají zasvěcení, proto se pozice používala v psychodramatu.
V této pozici stojíme rovně s chodidly od sebe 15 cm a špičkami nasměrovanými dopředu. Kolena jsou lehce pokrčená. Sevřené ruce položme do pasu do stranách těla, tak že prsty v sevření směřují nahoru a trupu se dotýká hřbet ruky. Ramena jsou rovná, hlava vzpřímená a oči zavřené.
Toto je záznam z mého osobního tranzu.
A toto je starý aztécký mýtus.
Putování do země Anávak
Quetzalkoatl miloval lidi, které stvořil, a proto jim jednoho dne řekl: „Odvedu vás do země, kde najdete svůj pravý domov — do země Anávak. Zítra buďte připraveni na cestu."
A když onoho rána před úsvitem čekaly celé zástupy na další Quetzalkoatlův pokyn, začala náhle padat jitřenka k zemi jako hvězdný drahokam. Ale nespadla; přinesla jen sebou podivné, přepodivné zvíře, které mělo hadí tělo i hlavu, jemuž však k letu sloužila ohromná ptačí
křídla.
Potom se nebe rozhořelo červánky. Opeřený had se nehnutě zastavil nad zástupem a Indiáni ho poznali:
„To je sám Quetzalkoatl, pojďme za ním!"
Tak začalo to dlouhé putování do země Anávak.
Přes divoké řeky a neprostupné pralesy šli všichni za Opeřeným hadem, přes
kde hasili svou žízeň krůpějemi vláhy, kterou jim daly kaktusy. Až se dostali do údolí, kde se jako prsten třpytilo jezero, a pod hladinu toho jezera Opeřený had vklouzl.
Indiáni stáli nerozhodně na břehu. Mají snad také skončit ve vinách? Ale ne — už se vody rozestupují a Quetzalkoati k nim přichází ve své lidské podobě, jak ho znali odjakživa.
Jste na místě," řekl prostě. „Tady si postavíte nové domovy a zde také budu od této chvíle s vámi žít i já ..."6)
Znovu letí Opeřený had nad vodami za sluncem, které mu ukazuje cestu. Kolik dní, kolik nocí brázdí jeho perutě oblohou, kolikrát se rozsvěcuje jeho tělo barvami svítání a soumraků? Nikdo neví,
tak starý je svět. A slunce přivádí pohádkového hada do pralesné džungle, kde se vzduch jako motýl tetelivě proplétá tisícem větví, větviček, úponkú; kde chrčivě oddychuje močál, křičí opice, papoušci, kde od kvetu stěží rozeznáš barevného kolibříčka. Opeřený had všem zvukům pralesa pozorně naslouchá, rozeznává v nich hlasy Indiánů a snáší se níž, aby vyslechl, o čem si vyprávějí ...7)
Druhá část aktualizačních technik se odehrává ve výtvarné reaktualizační dílně, která probíhá pravidelně v Domě dětí a pozici pouze vyzkouším s dětmi, abychom si uvědomili práci s tělem a také abychom pří následném vytváření artefaktu správně postihli proporce. Vytváříme na základě mýtu, který v sobě nese potřebný "algorytmus", esenci. Dále již na příkladu.
Výtvarná reaktualizační dílna - iniciace - téma: Dáma z Thesálie
Maria Gimbutasová tuto mohutnou postavu uvedla ve své archeologické studii postav bohyň z před patriarchální Evropy. Byla nalezena v oblasti, kdysi známé jako Thesálie, nynější Řecko, a pochází z období asi 6 tisíc let před n. l. Můžeme ji označit za pozici transu, protože je to socha nahé ženy v ptačí masce. V neolitické kultuře Sesklo, ve které vznikla, byl ženský princip spojován se sluncem a ženy na sebe braly podoby ptáků. Mužský náležel Měsíci a muži na sebe přejímali podobu koní. "Antropologické výzkumy zjistily, že pozice je vstupní branou k tomu, abychom se staly svědky stvoření Země a procítily ženskou dělohu, která neustálým zdrojem tohoto tvoření. Tato pozice je a byla užívána, když je čas připomenout si Zemi jako vnímající bytost, která po tisíciletí prochází svými vlastními iniciacemi. Tato pozice dokáže přenést do doby, kdy Měsíci
sloužili muži a koně byli "dětmi Měsíce" a nosili deště."8) Sedněme si na podlahu, pokrčme kolena a vytočme nohy do prava. Chodidla by měla zůstat uvolněná, nesnažme se napínat špičky. Lev chodidlo zasuňte pod pravé koleno. V této pozici spočívá váha těla především na levé hýždi. Napněte levou paži a položte ji n a levé koleno a prsty směřují asi 30 cm od středu vašeho těla. Pravá paže je víc uvolněná, prsty na koleni směřují do stejného bodu. V7táhněte krk a hlavu otočte tak, abyste se mohli podívat přes pravé rameno. Váha těla je přesunutá na pravou stranu těla.
Reaktualizační technikou zobrazení/zhmotnění se stala skupinová plastická soška z nevypálené hlíny, polichromovaná červenou temperou. Dalším rozšířením na víceúrovňovou aktualizaci došlo propojením s následujícím okruhem - "Harmonizací čaker města". Pozice Dáma z Thesálie je svým nastavením velice blízké funkci 1. čakry.
První čakrou je Muladhara, která je také nazývaná čakrou kořene nebo základní čakrou. Na lidském těle se nachází se mezi nohami. Je spojena s kostrčí a otevírá se směrem dolů. Aktivní čakra svítí ohnivě červeně. První čakře je přiřazen element Země a smyslová funkce čich. Symbolizuje ji lotos se čtyřmi okvětními lístky.O tomto druhu aktualizace podrobně pohovořím v dalším části. To, jak bylo přirozené prociťování a především prožívání archetypů, živelnosti a veškerenstva, dobře ilustruje následující text. Je vyprávěn součaným potomkem aztéků - Xokonoschtletlem.
"Teprve po této modlitbě začneme tančit. Abychom naši matku Zemi lépe cítili, nenosíme při tanci boty. Při velkých obřadech trvají tance i čtyři dny, od slunce východu až do slunce západu. Během té doby nesmějí tanečníci jíst ani pít. Máme proto hlad a žízeň, jsme slabí a unavení.
Existuje sice mnoho druhů tanců, každý se tančí různě při určité příležitosti, ale při všech se pohybujeme v kruhu; kruh totiž symbolizuje kosmos a cestu života směrem z matky Země ven a do matky Země zase zpět. Mnoho našich tanců je velmi složitých a je třeba se je několik let učit, než tanečníci zvládnou všechny kroky přesně, což je velmi důležité, neboť každý krok má svůj určitý význam. Existuje dokonce jeden tanec, k jehož správnému zatančení byly nutné velmi hluboké astronomické a matematické znalosti. Tanec spadá do období staré aztécké říše. Několik týdnů před obřadem hvězdáři přesně stanovili sled kroků, aby výsledek složitých násobků počtu tanečníků, počtu kroků a rytmických úderů bubnů odpovídal vzdálenosti babičky Luny od matky Země v daný okamžik, kdy se tanec bude tančit.
Naše tance jsou modlitbami. Děkujeme matce Zemi, že tady spolu s otcem Sluncem a bratrem větrem a horami, mraky a deštěm vždy byli.
Někteří z našich bratrů zpívají nahlas posvátné zpěvy, jejichž slova v sobě skrývají velmi mnoho síly, jiní troubí na lasturové rohy nebo bubnují na bubny. Oba nástroje jsou pro nás posvátné. Lasturový roh, protože symbolizuje nekonečnost, buben, protože jeho dunivý zvuk představuje tlukot srdce matky Země. V naší řeči nazýváme buben podle stromu, z jehož kmene se vyrábí, huehuetl, Vážená vodní stařena."9)
2. Harmonizace čaker města je v podstatě putování po čakrách města (Jindřichova Hradce). Stejně jako všechno stvořené na tomto světě i města mají své čakry - energietická místa, uzly. A co je pro nás nanejvíš zajímavé je to, že údajně podle staré pověsti je na místě 7. čakry zakopán artefakt přímo hvězdářem Rudolfa II. - Giordanem Brunem.
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energetických center města (Jindřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Exitujé i jiné zdroje informací tohoto druhu- především knihy Krajinou čertových kamenů a Tajemná místa na samém jihu Čech.
Toto specifické putování postupně navštíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci
celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Tím odpovídajícím způsobem užití myslím v souladu se živly, kterým náleží nebo se kterými rezonují. To znamená, že v místě či čakrě náležící živlu země budou zakopány, vodou plaveny, ohněm sežehnuty, vzduchem neseny. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovážnému stavu.
1. čakra je v městském parkánu – v levém rohu druhé části, tam kde je roh kostela sv. Jana Křtitele a 1. ZŠ.
2. čakra je před vstupem do zámku, tam kde se vlévá voda z Vajgaru do pivovarského náhonu - v nejbližším rohu zahrady na druhé straně náhonu.
3. čakra je v místě kašny na 4. nádvoří Jindřichohradeckého zámku před Rondelem.
4. čakra je v místě částí oltáře kostela „Nanebevzetí pany Marie“ a prostranství před průchodem k radnici.
5. čakra, čakra komunikace, je v žalostném stavu – nachází se v zadní části Kateřinského kláštera, kde býval vjezd do bývalého zahradnictví.
6. čakra je pohyblivá a přibližuje se k čakře 7. Nachází se na začátku křížové cesty, vedoucí parkem k sv. Jakubu – za Nežáreckou branou a mostem doprava.
7. čakra je ve stráni v parku, blíže ke Sládkovu kopci nad řekou Nežárkou.
Z důvodu obsáhlosti tohoto reaktualizačního okruhu se budu podrobně věnovat jen harmonizaci první městské čakry v parkánu. Všeobecně o ní lze říci, že:
"Základní čakra spojuje člověka s fyzickým světem. Převádí kosmické energie na tělesně pozemskou rovinu. Zároveň proudí první čakrou energie Země do celého systému energií. Přes tuto čakru máme kontakt s “duchem Matky Země”, zažíváme její sílu, lásku a trpělivost.
Do působnosti první čakry patří všechny základní individuální i všeobecné požadavky života jako takového pro přežití na této planetě. Je-li tato čakra otevřená, pak mezi její “dary” patří pozitivní “ano” k životu na Zemi, k fyzické existenci a připravenost působit v harmonii se silami Země a učit se od nich.
Do oblasti působení první čakry patří také budování existence, materiální zabezpečení a zachování vlastního druhu založením rodiny, stejně jako sexualita - tělesná funkce a prostředek k plození dětí.
První čakra tvoří životně důležitý základ a pramen vitální síly pro vyšší čakry. Tudy jsme napojeni na nevyčerpatelný reservoár sil energie kundaliní a zde také začínají tři hlavní kanály energie - Sušumna, Ida a Pingala. První - základní čakra je centrem našeho oběhového systému energií. Navíc je sídlem kolektivního podvědomí, jehož nahromaděné vědění nám zpřístupňuje.
První čakra by měla být v rovnováze s čakrou sedmou, abychom si udrželi svou vnitřní stabilitu."10)
V první části dílny jsme vyrobili artefakty (1. skupina vytvořila lotosový květ se čtyřmi okvětními plátky a 2. skupina vytvořila sošku v pozici Dáma z Thesálie), artefakty jsme polychromovali ohnivě červenou temperou a společně donesli na místo 1. kořenové čakry města. Ta se nachází "na parkánu" na pravo, v jeho druhé části, rýčem jsme vyhloubili otvor do Země a vložili do něj sošku umístěnou na lotosu, pak jsem otvor zahrabali. Spontánně vznikla menší mohyla z kamínků a hlemýždích ulit, které byly na místě. Nakonec jsme symbolicky zapáli červenou svíčku. A zvědomili si ještě jednouto, co již bylo řečeno výše - přes tuto čakru máme kontakt s “duchem Matky Země”, zažíváme její sílu, lásku a trpělivost. Reakce ze strany dětí byla maximálně pozitvní.
3. Freska legendy Svato-Jiřské s odehrávala opět v jindřichohradeckém zámku. Jedná se
nástěnnou výzdobu jednoho z gotických sálů, který vyobrazuje nejen odpor pohanů proti křesťanům, ale také boj s drakem a zlým černokněžníkem. Hrdinou je zde Svatý Jiří, který je nejenom zachráncem princezny, ale také mučedníkem, který podstoupuje mnohá příkoří ze strany pohanských knížat. V legendě vystupují tyto postavy: Sv. Jiří, král Dacián, tři knížata, princezna, drak, kouzelník Athanasius, dva voli, anděl, královna Alexandrina, hrobník, ďábel, křesťané, kat.
Při prohlídce sálu a této fresky byly skupiny dětí upozorněny na postavy, které se v malbě vyskytují a jejich pozorováním
měly odhalit celý příběh. Tento příběh si pak skupina již v prostorách Domu dětí připravila jako krátkou dramatizaci, ke které vypracovala "výtvarný manuál"- program. Tento manuál měl podobu comixu. Není bez zajímavosti, že každý z příběhů byl ztvárněn jinak a s velkou dávkou komiky, protože je známo, že "kdo si hraje, nezlobí".
4. Perchtina kletba je tématicky motivovanou součástí řetězové prohlídky na Jindřichohradeckém zámku. Završovala
letní týdenní výtvarnou dílnu Duhový poutník , která byla i jako výstavní mezifakultní projekt prezentována na Katedrách výtvarné výchovy v Brně a Olomouci v letech 2007/08; dále je publikována v katalogu doplněném sadou karet a obrazovým CD, nesoucím jméno celého projektu Duhový poutník aneb Skutečná cesta čaro/časo/prostorem.
Perchta z ROŽMBERKU (* asi 1429 Krumlov, + 2. 5. 1476 Vídeň) - tato česká šlechtična je asi nejslavnější z našich "bílých paní", zjevuje se v Českém Krumlově, v Telči, Bechyni, Rožmberku, ale především u nás v Jindřichově Hradci, kde je spjata i s tradičním vařením a rozdáváním sladké kaše chudým. Už B. Balbín přisoudil úlohu bílé paní právě Perchtě. Můžeme ji dodnes obdivovat na portrétu v bílých šatech na krumlovském zámku. Byla dcerou Oldřicha II. z Rožmberka a její strastiplný osud
odpovídá romantické legendě.
Dcera z nejmocnějšího českého rodu byla ve svých asi dvaceti letech roku 1449 provdána čistě z finančních důvodů za Jana z Lichtenštejna, vytržena z milovaného jihočeského prostředí a vržena do tehdy zcela německého Mikulova k lakotnému manželovi a pod nadvládu tchyně, která mladou nevěstu upřímně nenáviděla.
"Z četných listů zasílaných domů se dovídáme o zoufalé situaci Perchty na Mikulově, provázené i doslovnou nouzí, která ji nutila se zadlužovat 'i v krčmě i v masných krámech, jako jiná chudákyně...'. U dcery a manželky ze dvou nejbohatších rodů šlo o skutečnost těžko pochopitelnou. Do nebe volající zacházení s Perchtou i jejími dětmi přimělo k zásahu dokonce i Jiřího z Poděbrad. Od manžela Perchta nakonec utekla na rodný Krumlov, aby sklonek života prožila ve Vídni ve stálých sporech s Lichtenštejny o dědictví po svém zemřelém manželovi.
Vše další patří už do říše legend - mezi nimi je nejznámější ta, že se po své smrti Perchta zjevovala členům rožmberského rodu, a to v bílých rukavicích, když se mělo jednat o příznivou událost (například narození potomka), v černých, když měl někdo z rodiny skonat.11)
Účastníci výtvarné dílny obdrželi glejt s tímto textem:
Slovutným účastníkům dielny výtvarnej s hopkáním všelikým.
Již po staletí činila jsemť já toto, čehož i vy, zdatní poutníci časoprostorem.
I já opájela jsem se diely uměleckými všelikých kontinentů,
však nejsouc samo schopna díla tato tvořiti, touhu svou jsem neovládla a několik vzácných artefaktů jsemť zcizila. I krutě byla jsem ztrestána.
Po staletí jest mi na zámku jindřichohradeckém vařiti kaše, což zpočátku význam svůj mělo, neb chudé sytila. Nyní však, v dobách hojnosti, kdy krmí prostou všici pohrdají, toliko strázní mi jestiť. Pokud by vám se zdařilo předměty mnou zcezené na zámku nalézt a posléze za soumraku obřadem do zemí jich původu je navrátiti, pak duch můj znovu bude svoboden a marného kaše vaření zproštěn! Však pozor: přenésti mohou je pouze odborníci k tomu cvičení!
Díky Vám mé převeliké patří.
Paní Perchta z Rožmberku
Již samotný text v podstatě osvětluje princip této řetězové prohlídky. Artefakty, které byly
vytvořeny v průběhu výtvarné dílny, byly umístěny mezi běžné zámecké a muzejní exponáty, postupnou prohlídkou gotického okruhu s výkladem byly postupně nalézány. Vzhledem k tomu, že během výtvarné dílny byly reaktualizovány kulturní oblasti a epochy jednotlivých světadílů, byl stanoven zástupce každého kontinentu, aby nalezené artefakty z té které civilizace nakonec "slavnostně" přenesl do Domu dětí.
Při večerním slavnostním rituálu byly artefaty navráceny "časoprostorem" zpátky tam, odkud byly Bílou paní zcizeny, tím byla paní Perchta zbavena svého prokletí. Samotný rituál zahrnoval snesení artefaktů nalezených na zámku na magické místo - velkou mandalu, kterou společně vytvořil celý kolektiv z přírodnin a barevného písku. Vyřčením společné mantry za osvobození byla kletba sejmuta. Prostor sálu, ve kterém se obřad konal, byl jen spoře osvětlen barevnými reflektory. Atmosféra byla velice působivá a vykazovala prvky dramototerapie, artefiletiky a výtvarné animace.
Závěrem bych ráda připomněla slova, která napsal v prvním Manifeste du surréalisme z roku 1924 mladý básník – a mluvčí celé skupiny André Breton (1896-1966): „Věřím, že v budoucnu dojde k roztavení obou těchto stavů – navenek si tak vzájemně odporujících - kterými je sen a realita, a to roztavení do jistého druhu absolutní skutečnosti, skutečnosti nad reálné (surreality)“.
Životní program surrealistů byl pak zvláště podporován mizející hranicí mezi subjektivním a objektivním či v tehdejší společnosti akceptovaným důrazem na subjektivní chápání reality: Je třeba zdůraznit sedm základních principů okultního myšlenkového světa:
1. Vesmír je jednotná, nedílná, živá substance.
2. Vesmír je složen ze vzájemně se ovlivňujících protikladů.
3. Hmota a vědomí jsou spojené entity.
4. Vše má svůj protějšek
5. Každý z nás je mikrokosmem celého vesmíru.
6. Představivost je reálnou stimulační silou schopnou působit na hmotu.
7. Rozvinutí vlastní osobnosti a následně i postižení všehomíra se uskutečňuje různými
cestami: intuicí, božskou inspirací, meditací, náhodně, duševní poruchou nebo
experimentováním.12)
Dnes máme rok 2008.
Literatura:
1, 2, 5, 8) GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
3) http://www.okemboha.mysteria.cz/1dil.htm
4) SPILBURY, A., BRYNE, M. Mayské orákulum. Praha: Pragma, 1992. ISBN 80-7349-026-9
7,8) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974..
9) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-362-5
10) http://zivotni-energie.cz/cakry-energeticka-centra-pro-prijem-a-vysilani-energie.html
11) MÍKA, A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970;
BŘEZAN, V.: Životy posledních Rožmberků (editor J. Pánek a kolektiv), I, II, Praha 1985
12)CHOUCHA, N. Surrealismus a magie. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1994. ISBN 80-85769-28-X
Obrazová příloha:
soška zaujímající pozici Opeřený had in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4.
Jan Hísek : Rosnička, mezzotinta.
záznam z osobního extatického transu.
Michaela Mach: Opeřený had, kombinovaná technika - suchá jehla, stříbrný fix.
fotodokumentace z výtvarné reaktualizační dílny.
systém čaker u člověka in http://zivotni-energie.cz/cakry-energeticka-centra-pro-prijem-a-vysilani-energie.htmlkolorovaná mapa Jinřichova Hradce z pol 19. století.
fotodokumentaci z výtvarné reaktualizační dílny.
Svato - Jiřská legenda, freska v gotickém sálu zámku v Jindřichově Hradci.
Svato - Jiřská legenda, skyca v průvodcovském textu, kreslil V. Král z D. Vody.
Perchta z Rožberka, zámek Český Krumlov.
fotodokumentace z výtvarné reaktualizační dílny.
(reaktualizace mýtu). Předcházející ročník je zpracován v publikaci Duhový poutník aneb Skutečná cesta čaro/časo/prostorem (vydala MU v Brně, 2007).
stromu poznání a přesun do výtvarných ateliérů (grafiky a keramiky)
sloupů z částmi klíče (které musí sebrat, směrem k pódiu) pohyb je specifický tím, že poslední podává použitý střep směrem dopředu, skupina se nesmí dotknou země - kde je prostor zapomnění, pokud se tak stane, musí odříkat 5x za sebou heslo "locus standi" - místo bodu. Když se dostanou až k pódium, na kterém jsou taktéž rozmístěny sloupy, na kterých jsou místo knih dřevěné truhličky se stejnými keramickými destičkami, úkolem je najít truhličku se stejným písmen a tu si odnést, cesta zpět je ve stejné stylu, vrátit vypůjčená písmena na knihy a složit zpět zrcadlo. Po celou dobu je čas měřen badateli knihovny (v bílých pláštích brázdí knihovnou), čas vyprší, když poslední z nich zavře knihu. Truhlička bude po celou dobu dílny sloužit k ukládání získaných částí izorezonového klíče a vyrobených artefaktů.
v sále jsou rozmístěny artefakty spojené s popisem planety, adepti podle indícií hádají název...když se podaří ke skutečnému názvu přiblížit, je odhalen hození pilin na karton s názvem - napsaným klovatinou, tím se skutečný název odhalí.
organizovaným pohybem - variantou indiánské (mayské) hry tlachtli - kdy hráči družstva nesou na určité části těla chránič se suchým zipem a úkolem je házet míček ve stejné pořadí na hlavu, 2 ruce a 2 nohy, takovým způsobem, aby se k nalezištím přiblížili, pokud se míček nezachytí, musí se skupina vrátit zpět do středu sálu a začínat znovu. Poté, co se skupina úspěšně probojuje ke všem čtyřem nalezištím, obdrží od "odborné archeologické komise" osvědčení ke vstupu do nejbohatšího naleziště. To se nachází v suterénu pod pódiem, do temného naleziště se vstupuje přes zasíťovaný vstup, nalezištěm provází dvě tajemné osoby v kápích, které adepta dovedou až do temné komory, ve které se nalézají keramické destičky (některé jsou prázdné,, některé nesou částí izorezonového klíče - písmeno).
pohybují. Jejich specialitou je nahřívání mozku na potřebný výkon. Blankytné slunce osvětluje povrch planety, po kterém se améby pohybují rosolovitými dopravními prostředky - vzduchovými koulemi (dopravní kapky). Jejich řeč je Žbulbulanština.
planety.
izorezonového klíče. Kdo se nebude pohybovat odpovídajíc způsobem, bude mu po amébím - baterkou "nasvícen mozek". K Modrému slunci může předstoupit pouze pokud bude vyzván Žbul Žbul, ale je potřeba vědět, kdo byl vyzván - proto nastává dialog ve žbulbulštině: "Kdo žbul, já žbul? Já žbul nežbul, to číslo X žbul." Je nutné ho říci správně.
+ hudba. Prostor sálu je křižován sítí z průhledných pásů a provazů - "optických kabelů", uprostřed sedí u bílého stolu řada bílých robotů - kteří ve strojovém rytmu děrují do pásu papíru každý jedno písmeno, úkolem adeptů je poznat název planety a odhalit její povahu.
strojově pohybuje několik robotů, kteří různě rozmístěné krabice snášejí k centrální krabici, úkolem je místo, kde jsou ukryty části izorezonového klíče.
jsou pak skládány na osvětlený panel: výsledný izorezonový klíč zní: "Visita Interiora Terrae, Rectificando, Invenies Occultum Lapidum". Český překlad významu je nutné rozluštit za pomoci slovníků, ale kde je najít? Správná odpověď zní v knihovně - Bibliotéce...Adepti se vydávají po budově hledat knihovnu, tu naleznou na balkoně nad sálem, slovníky jsou zahalené černé postavy, které žádají správně vyplnit do formuláře latinské slovo, pokud je špatně, musí se adept vrátit si slovo znova přečíst, zkouší to tak dlouho, dokud nezíská zpávná český překlad, pak se vrátí do sálu a razítky české slovo natiskne. Celé znění klíče v češtině zní: "Navštiv Nitro Země, Napravuje, Nalezneš Skrytý Kámen". Při společné vyslovení hesla se na pódiu rozsvítí srdce u společně vytvořené sochy Algize. Hlas (Algizův) přečte projev, která má význam klíče co nejvíce přiblížit adeptům - dětem. Poté děti jako upomínku obdrží kámen s runou Algiz, která znamená soucit, pomoc druhým a šlechetnost.
všech světů, které v čase i prostoru existují, aniž o sobě samy ví. Již týden sleduji vaše počínání a uděluji pokyny mým věrným poslům, aby byli nápomocni při vaší tvůrčí a badatelské činnosti. Mohli jste nahlédnout do několika z mnoha paralelních světů - jako byly Bibliotéka, Prérie 1., Bezzar, Arank a v neposlední řadě - Orbis Pictus. Abyste kdykoli mohli navštívit jakýkoli svět bez vašich klíčníků, bude vás již navždy provázet alchimystická formule: VISITA INTERIORA TERRAE, RECTIFICANDO, INVENIES OCCULTUM LAPIDUM: ve vaší řeči, jak už jste správně vyslovili, tato slova zní takto: NAVŠTIV NITRO ZEMĚ, NAPRAVUJE, NALEZNEŠ SKRYTÝ KÁMEN.
