Živá morfologie

Živá morfologie - její achretyp nacházím mimo jiné i v Chladniho zvukových křivkách...každá zvuková vlna vytváří na povrchu blány bubnu v jemného písku či vodě obrazce, odpovídající udanému tónu. Přitom obrazce se ke každému konkrétní vibraci vytváří vždy stejné....jsou čisté, goemetrizující....a jejich různé varianty nacházíme v umění celé planety.
Kupříkladu Rudgley (1998) naznačuje, že geometrické vzory na kobercích mohly být inspirovány právě těmito obrazci přijímanými ve stavech rozšířeného vědomí, navozenými syrskou routou (díky harminu a harmalinu). Ve své práci Rudgley zmiňuje legendy o "létajících kobercích" a klade si otázku, zda by v těchto spojeních mohl jít dál1). Není pohyb, že změněné stavy vědomí inspirovaly nejrůznější textilní vzory v různých kulturách. Jeden příklad za všechny: extatická zobrazení šamanů a Okřídlených na textiliích z Paracasu a Mazda. Také Andrew Sherratt (1995) zkoumal, zda se vzory na kobercích ze Střední Asie a představa létajících koberců nedají odvozovat od halucinačních vizí. Nebojí se dodat svou navazující myšlenku. Jsme tvořeni z energie, která odráží všechny vibrace, které nás zasáhnou a jako projev života ji samozřejmě nějak "morfuje" a odráží. Jedním z těchto odrazů jsou i geometrizují vzory v umění - i vzory koberců. A umění je projevem rozšířeného stavu vědomí a nazírání na něj opětovně tyto stavy navozuje.
Vše je tvořeno z energie, která různě rychle tvrdne - stává se jinovou - negativní. Tento pohyb od jangového pole směrem do jinového je zcela zjevný - vidím jak kdysi žhavý povrch naší matky-Země se stahuje do svého centra - termínus technikus hovoří o žhavém zemském jádře. Vidím ovšem i pružné kosti svých dětí, jejich rychlou regeneraci, jejich jangový žhavý potenciál, ale také vidím zcela osifikovanou kostru svých prarodičů, jejich ztuhlou regeneraci, jejich jinový pasivní způsob existence. Vše vychládá a opět se obrozuje. Naprosto samozřejmě - cyklicky. Rodíme ze sežehnutí láskou a pozvolna chladneme, jak naše "vrozená" energie ulpívá na věcech, kterých se dotýkáme, v situacích, ve kterých svou emoci - svůj "vnitřní oheň" vyvěráme do prostředí. Sežeháme láskou a tvoříme děti, umění, tvoříme objektivní svět...Je to velkolepý proces toto tvoření, tato živá morfologie, protože není řízena ničím jiným než láskou.

1) - SHAH, T. Křídla nad džunglí. Praha: nakladatelství Jiří Buchal - BB/art, 2004. ISBN 80-7341-187-3

Mýtus a magie jako sdílený pohled na svět.

Společná mytologie, zosobněná rituálem a přitažlivá díky magii, je nutná k rozluštění čerpaných zkušeností. Nabízí pojmy, díky kterým se orientujeme v labyrintu světa. Tento svět není pouhá suma různých objektivních skutečností. Naše tělo je citlivý orgán, je médium, zprostředkovává nám spousty počitků...informací z vnějšího prostředí. Jsou i okamžiky, kdy zkušenost, které se mi
má dostat je vícedimenzionální a zprvu ji pociťuji celým smyslovým orgánem - tělem - jako "husí kůži". Tento jev se nazývá vědeckým pojmem kožní galvanická reakce. Již v šedesátých letech se jí zabýval V. F. Emerson - kanadský psycholog. KGR - kožní galvanická reakce je psychofyziologický jev, jehož podstatou je změna vodivosti kůže vyvolaná vnějšími i vnitřními podněty, které na nás působí. "Emerson zjistil, že KGR společně s hormonální sekrecí a krevním tlakem jsou ovlivnitelné změnou držení těla nebo pozice. Popsal, že rozdíly v těchto metabolických měřeních jsou výsledkem různých meditačních pozic"1).
Na základě kulturních tradic a ritualizovaných mytologií jednotlivých civilizačních okruhů, které jsou ve své podstatě totožné, si troufám tvrdit, že na pozadí tohoto velkolepého evolučního dění je naše tělo - naše médium životnosti. Základní struktura lidského těla a jeho nervového systému je univerzální a v porovnání s historií se změnila jen málo. Za pomoci tradičních tělesných pozic lze usměrni tok energie naším tělem tak, že přejdeme od fyzické změny, k níž přináleží i trans, k prožitku extáze. Jde tedy o posun ze sféry světské do dimenze posvátna. Těchto změn vědomí se tradičně docilovalo různými způsoby, přičemž nejbezpečnější cestou k jejich navození je sluchová stimulace, tedy chřestění a bubnování. Podle B. W. Lexe (1979) zvuková vibrace - frekvence, opakující se v pravidelném rytmu blokují činnost levé hemisféry a stimulují periferní systém 2).
Avšak pro navození extáze v průběhu transu je potřeba rituálu. Ten je klíčovým prvkem, onou morfologií.

1) - GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Volvox Globátor, 2003. ISBN 80-7220-151-4
2 ) - LEX. B. W. Neurobiologie riruálních tanců in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla.

Zmrzlá hudba

Thomas Mitchell (75) a jeho syn, odborník na klasickou hudbu Stuart Mitchell, zjistili, že záhadné rytiny na dekorativních kostkách na zdech a stropě představují jednotlivé tóny prastaré kompozice. Rozkódování jim trvalo 27 let. Světlo světa nyní spatřila hudební skladba, která byla skryta déle než půl tisíciletí.
Rytiny se nacházejí v zadní části kaple, známé z legend o templářích a Svatém grálu. Konkrétně jde o 213 vícehranů, které jsou pokryty pravidelnými obrazci. Protože je Thomas také hudebník, už při první návštěvě kaple Rosslyn před 27 lety si všiml, že jsou seřazeny jako hudební tóny. Pod řadami kostek je navíc 13 kamenných andělů, kteří hrají na nějaký nástroj. Jak ale zjistit, jak tóny znějí?
Dvěma dobrodruhům posloužila fyzika. Základním byl poznatek o kymatice, čili o způsobu vlnění zvuku na určitých frekvencích, a pak tzv. Chladniho teorie o vibracích pevného povrchu. Pomocí těchto metod Mitchellové zjistili, že rytiny na kostkách představují tóny o určité výšce. Seřazeny za sebou tak dávají asi půlhodinovou skladbu, kterou zkomponoval neznámý skladatel před necelými 600 lety.
Kaple Rosslyn se nachází několik kilometrů od Edinburghu v malé vesnici Roslin. Byla postavena v roce 1446 sirem Williamem St. Clairem a podle templářských legend je zde ukryt Svatý grál, tedy pohár, z něhož měl pít Ježíš Kristus při poslední večeři. Největší popularitu získala kaple Rosslyn po vydání románu Šifra mistra Leonarda Dana Browna, který do ní umístil závěrečnou část příběhu. V Rosslyn přesto, že se stala středobodem knih o alternativní historii a okultismu, nikdy nikdo žádná tajemství neodhalil. Tedy až do té chvíle, než přišel Thomas Mitchell a objevil to největší. "Zmrzlou hudbu", starou skoro 600 let.
Kymatika studuje obrazce, které vznikají v médiu při působení zvukových vln. Aby zjistili, jak je vysoký tón, který představuje ta která rytina, rozsypali Mitchellové na ocelovou desku písek, na který pak nechali působit zvuky různých výšek. Obrazce pak porovnávali s rytinami a své poznatky zaznamenávali. Jejich zjištění mimo jiné znamená, že lidé museli znát teorii zvukového vlnění už dávno.

http://www.tjmitchell. com/stuart/rosslyn. html

http://www.youtube.com/watch?v=cy2Dg-ncWoY

Svět je spirituální podstaty

Dovolte mi zamyšlení nad touto silou, která „hory přenáší“. Láska je zákon (Zákon), je nad vůlí - prosím a toto je velice důležité si uvědomit.
Toto vědomí a poznání sdílí a cítí velmi mnoho lidí, někteří jsou schopni tyto pocity zachytit do slov, knih. Jednou z nich je i Kosmická kniha od Jiccahka Bentova a Mirtaly (nakladatelství Pragma), ze které jsem čerpala i při psaní této úvahy. Pokusme se zaposlouchat.
Každé centrum vyzařuje jinou vibraci, potažmo světlo jiné barvy, která vyjadřuje kvalitu energie každého jednotlivého centra: Zlaté je pro Lásku, modré pro Vůli a červené pro Stvoření (když zapojíme imaginaci, bude nám toto zcela jasné, vynoří se to jako cit pravdy; je jedno jestli z DNA nebo z jiného zdroje). Alef vyzařuje jasné bílé světlo, které je kombinací těchto tří barev (jako malá sledovala jsem rozklad světla skrzeva krystal – tátův popelník, jako větší jsem dostala darem tarotové karty, ve kterých se o rozkladu světla psalo takto). Dohromady tyto čtyři barvy nebo frekvence představují čtyři energie, které tvoří interferenční struktury hebrejských písmen. Kořeny mnoha hebrejských slov lze číst dvěma směry, zprava doleva a zleva doprava, přičemž tvoří opačné významy. Není tento fakt klíčem k chápaní celého mystéria Stvoření? Totiž, jestliže jsou písmena zastupující centrum Vůle, čtena zprava doleva, směrem k centru Lásky, vytvoří dohromady výraz znamenající zničení, vyhlazení. Pak ale – jsou-li čtena opačně, od centra Lásky k centru Vůle, vytvoří výraz znamenající „kráčet dál“.
Kráčejme tedy dál na naší cestě způsobem, který je jakýmsi zákonem, Kosmickým zákonem, Životem. Jděme od lásky kvůli, je to dobré a bezpečné. Někdy ale (vlivem nedostatku síly) kráčíme od vůle k lásce, pak ničíme, neznaje lásky. Celý systém tedy funguje díky lásce, ona je tím kosmickým zákonem. Je to tak prosté, jasné a bílé jako světlo.
Pokračujme dále. Písmena centra Stvoření, znamenají pevně doufat, toužit. Znamenají také Začne. Čteme-li je pozpátku, dostanou význam Život. Při čtení oběma směry se zkombinují ve význam toužit, aby začal život. Tato touha vyústila v proces stvoření, symbolizovaný svastikou uvnitř centra Stvoření, která znázorňuje čtyřrozměrný otáčející se vesmír (odbočme na skok ke křesťanskému mýtu a vzpomeňme na Boha a svatou trojici). Budu-li dále pokračovat a uplatňovat tyto formy i na stvořeného člověka (nutno pominout přístupy materialisticko-vědecké), vychází nám rozčlenění na tělo fyzické, éterné (životní energie), astrální (citové) a Já. Člověk je mikrokosmem. Je zajímavé poznamenat, že když necháte splynout své vědomí s vědomím Stvořitele, objevíte v něm rotující svastiku. Jinými slovy, svastika zastupuje Stvořitele i Stvoření – jsou neoddělitelné.
Příběh Stvoření pokračuje dále. Mimochodem stejné schéma – podobenství - použila i Elizabeth Haich ve své knize Zasvěcení. Imaginujme; když jste si prohlédli a pochopili podrobnosti této struktury, chcete vidět, kde končí, a když se od ní vzdalujete, přijdete náhle ke stěně, která jakoby měla střídavě rovné a zakulacené části. Divíte se proč, a když se pohybujete podél této stěny, zjistíte, že jste polapeni v obrovské kouli. Říkejme jí vesmír. Pohybujete se uvnitř kosmu dál, až nakonec proniknete jeho světelným zlatým obalem. Ke svému údivu zjistíte, že je obklopen dalšími kosmy, z nichž každý obsahuje alef a spirálu devětačtyřiceti vesmírů a tiskne se na ostatní nesčetné vesmíry jako žabí vajíčka.
Vzpomeňme na biologii či pouhé pozorování v živé přírodě. I zde se nachází semknutá struktura buněk, kde se kolem jedné buňky uprostřed vejde pouhých šest buněk, které vytvářejí těsnou strukturu sedmi buněk v jedné rovině. Když se buňky tisknou k sobě navzájem, jejich strany se v místě doteku zplošťují. To také vysvětluje střídavě rovná a zakulacená místa ve stěně kosmu.
Pak nás napadne logická otázka: „Kolik že to koulí lze umístit na těchto sedm koulí tak, aby stabilně seděly?“. Je tu místo pro tři. Na tyto tři koule lze umístit pouze jednu. Tím vznikne trojrozměrný modul založený na tetraedru, který znázorňuje čísla koulí v každé vrstvě: 1-3-7. Spojím-li dva takové moduly, vytvořím buňku nebo krystal.
Vím, je to náročné na představivost, udržet v pozornosti takto složitý děj, vždy cítím brnění od temene hlavy až do konečků prstů, když pouhým pozorování v okamžicích vnitřního ticha, všudypřítomné lásky k životu, objevuje se přede mnou z ničeho nic toto předivo…živá morfologie. Tento slovní obrat je původní, tak jsem si to alespoň myslela, do té doby, než jsem narazila na knihu Dveře šamanů Stephena Larsena. Překročme sebe ještě o kousek – ve fyzice je číslo 1/137 známo jako konstanta určující velikost atomů, krystalů, hor nebo čehokoli strukturálního. Celý systém (vzniku hmoty z ducha a opětovného zduchovnění hmoty) je založen na modulárních útvarech, přičemž tetraedr je základní strukturou vesmíru. Vědomí je reprezentováno celou řadou abstraktních archetypických symbolů.
Chápat to mystérium, tohoto světového ducha, tak jak říká například Kniha knih - znamená chápat sebe jako jeho emanaci, vyžaduje to jisté zasvěcení. Bylo již vyřčeno mnoho otázek, hledajících význam tohoto více než slova – zasvěcení. Již v slově samotném lze vycítit ten rozdíl od běžné reality. Připusťme jako pracovní hypotézu, že již prosté položení ruky na hlavu či na srdce by mohlo předat zasvěcení. V tomto případě by iniciační obřad (jak se také dá slovem antropologa říci) znázorňovalo jasně mnoho fresek a reliéfů, aniž by tento nehybný obraz mohl odhalit cokoli tajného. Tisíckrát již mohl každý z nás vidět „ruku, která žehná“. Osobně považuji za největší požehnání dar „stát se vidoucím“.
Moderní člověk a jeho způsob myšlení, oproštěný od všeho spirituálního, špitne : „Ano, při zasvěcení nemusí nutně dojít ke kontaktu z mozku do mozku. Může k němu apriori docházet pozorováním určitých gest.“. Stačí nakreslit křídou kruh kolem kuřete, aby byly mozkové funkce úplně paralyzovány. /Stejně tak, nakreslíme-li jednoduchou rovnou čáru pře ptákem./ Obráceně, musí také existovat určité posunky (jsou studovány ve specializovaných zednářských lóžích), jejich pouhé spatření může aktivovat mozek. Je rovněž možné, že přímí kontakt, například ruka položená na zápěstí, umožňuje maximálně rychlou komunikaci, která předává mnoho informací.
Mnozí muži zasvětí (v prostém slova smyslu) celý život výzkumu těchto „paranormálních“ schopností. Ženy a zde je možné říci – téměř všechny – tomu také zasvětí celý život, jako matky. Hned pochopíte jak to bylo myšleno.
Wolf Messing z Ruska umí takto přijímat výhradně dotykem na své zápěstí nebo rameno komplikovanou situaci ulice s velkým automobilovým provozem. Vnímá prostřednictvím smyslů jiné osoby. Podle jeho osobní analýzy jevu se nejedná o telepatii, nýbrž o signály, jež mu jsou předávány dotykem a jež dovede interpretovat. Domnívá se, že rozdíly v tlaku , jakým působí jeho pomocník na rameno nebo zápěstí, mu předávají obraz ulice plné aut v pohybu.
Jako matka, tulící se ke svému děťátku, dotýkajíc se ho, vidím pochopení v jeho očích, vidím to, co vidí vědec za jiných, často uměle vytvořených situací. Jsem smyslovým orgánem svého dítěte, i ono je celé smyslovým orgánem, doslova odezírá z mého silového pole, reaguje na základě mojí analýzy prostředí. A to naprosto přirozeně. Není potřeba provádět složité výzkumy.
Je to napojení obousměrné, často cítím o okamžik dříve, co stane se v následujících okamžicích, jsou to základní postřehy – potřeby. Jednoduše poznáte u děťátka, že vás žádá, aby jste mu zajistili prostor pro klidný spánek, že nechce být v místnosti, když se mu někdo z přítomných příliš nezamlouvá, když mu něco vadí, když…
Myslíte, že se jedná o mýty opředený šestý smysl? Říkám si proč ne? Proč je tady stále ten kárající pohled, když mluvíme o něčem, co nelze nacpat do jedné z mnoha kategorií materialistické vědy? Svět se přece neustále mění, energie věku Ryb se přelila do věku Vodnáře, vlnění je hlavní projevem tohoto nového věku. Je možné tento živel (vzduch je médium) spatřovat na každém kroku. Jdete k lékaři a žádná z diagnostik se neobejde bez ultrazvuku, chcete si odpočinout na rekreaci a letíte letadlem, celý svět je zaplaven vlnami všech délek a kvalit, i lidské vědomí se rozpíná stále neomezeněji a přizpůsobuje tomu i způsoby komunikace a tomu odpovídající přenos informací. Stále mluvím jen o informacích – potravě rozumu, ale evoluce pokračuje na všech „frontách“. I jiné kvality, zastoupené v lidské bytosti, se stávají vodivější, zesilují se schopnosti těla fyzického i éterného.
Ota Luňák, publikující na webových stránkách a periodiku Spirála, pozoruje obrovskou změnu vědomí a vnímání času. Není divu – naše planeta je bombardována stále větším množstvím fotonů (vědci se obávají možného vyhoření Slunce). Den pociťuji dlouhý spíše šestnáct hodin. A jakýmsi šestým smyslem cítím, že tento věk je věkem změny.
Je zajímavé, že tento můj pocit znali již staří Mayové. Mayská civilizace byla jednou z nejpokročilejších civilizací, co se znalosti času týče. Jejich kalendář je nejpřesnějším kalendářem této planety. Mimo jiné vytvořili dalších 22 kalendářů, zachycujících časové cykly vesmíru a našeho solárního systému. Čteme dál,zatím co se opalujeme na slunci, nabíjíme solar, protože některé z těchto kalendářů ještě čekají na své odhalení. Mayský „pátý svět“ končil rokem 1987. Stejně jako „evropský“ věk Ryb. Šestý svět začíná rokem 2012.
Nyní jsme tedy mezi světy. Apokalypsa se všichni křižují, ale to slovo značí zjevení Pravdy, znamená čas vymezený práci na zdokonalení. Zvláštní, že nejtěžší prací je oproštění, nový – šestý svět bude prázdný, teprve musíme ho zaplnit svými myšlenkami. Bylo by pěkné naučit sebe a blízké, kteří nám byli „doporučeni“ nějakou nepochopitelnou náhodou (jak by řekl nevěřící), zaplňovat ho láskou, protože ta je jediná, o které nelze pochybovat, která je nezpochybnitelná. Myslím, že to ostatní se samo posléze vyjeví. Všichni činíme malá i velká rozhodnutí, jejichž základem je vždy buď láska nebo strach. Vyberme si vždy lásku, následujme intuici, ne rozum, a nechte se vést nadšením, vnitřní hořící touhou. Plyňme s „proudem“ život. Buďte ve svém vlastním středu. Myšlenky, jsou formy budoucích skutků, učíme své děti formovat písek, zaměřujeme jejich pozornost na tvary a proces tvoření vůlí, učme je s láskou, ať není v tom jen vůle...
Myšlenky, jak jsme si ji řekli, ovlivňují náš každodenní život více než jsme v běžné denním schopnu vnímat. Celá realita (ostatně je to jen realita naše subjektivní) je tvořena pouze našimi myšlenkami. Pokud negativně o něčem/někom přemýšlíme, přitahujeme to do své reality. Stejně jako přitahujeme pozitivní události. Sami si vybíráme, jak chceme se učit, jaké zkušenosti chceme zažívat, podrobovat se jim. Říká se přece „každý svého štěstí strůjce“. Apropó – pro ty, co ještě nejsou zralí na uvědomělé učení, přeci existují tyto zkušenostní treste ve formě „lidových“ přísloví. Mysleme proto prosím pozitivně, tedy ani neposuzujme nikoho a nic.
Nerada bych nechala bez povšimnutí velmi ožehavou problematiku, velice úzce související právě s tvořením reality na základě myšlenek a očekávání. Jedná se mi o média. Jak krásné je slovo samotné – médium, je překrásné, raději bych si pod ním představovala třeba andělskou bytost, ale toto slovo bylo zneužito. Všichni si představíme hned televizní, rozhlasové vysílání, zpravodajství plná násilí, vždy mám pocit, že terorismus je běžný jev, že mám si na něho zvykat. Přitom je to jako návod předkládáno v hlavním vysílacím čase lidem, kteří nejsou tak bdělí, jsou třeba stresováni chudobou či jinou „nemožností“ se realizovat, najít se a zdravě prosadit. Nejsou tak bdělí, aby byli silní, být trpělivý, čekat právě na onen vítr nadšení…nemají sílu být pozitivní.
Většina médií je ovládána vládnoucí menšinou. Proto buďme pozorní k tomu, co nám předkládají. Hledejme skutečnou podstatu informací. Nevytváří snad někdo problémy uměle, aby mohl hned vzápětí „nabídnout“ řešení. Děsivá je tato účelovost, toto zneužití, přesto díky za ni, protože nám prozrazuje, co je skutečnou podstatou sdělení. Nezapomeňme, že nic není náhoda. Buďme opravdu velmi bdělí a zároveň se radujme, že žijeme tak vzrušující době. Odmítáním absurdních a skrytě zlých informací je můžeme k sobě přitáhnout. Odmítání je zároveň přitahováním, nevím jestli je to způsobeno naším gravitačním polem, přesto doporučuji křivé - nemocné informace ignorovat. Nechci zapomenout na to, jak krásný je to pocit být čistý a prostý veškerého záměrně negativního. Na to nechci zapomenout, proto učím se i své děti si vybírat, co si připustím z okolního informačního pole do svého hájemství.
Labyrint světa a ráj srdce….
Ještě si uvědomuji – na sofiologii Komenského, když už myslíme tímto směrem, svou prací navazuje i Emil Páleš. Sociologii jako úsilí o syntézu tří oblastí poznání ( kosmologie, antropologie, teologie), stejně jako tří pramenů poznání (zjevení, rozum a smyslové zkušenosti). V jeho poledním výzkumu má zásadní význam objev synchronního a periodického působení pravzorů v dějinách kultury a v evoluci přírody. Sám říká: „ Mnozí lidé mají tušení a pocity něčeho neviditelného, ale vyžaduje tvrdou práci, aby se tušení zušlechtila a povýšila až na objektivně pravdivé zření duchovního světa“. Jeho vlastní praxe (řekněme život) a zkušenosti mu pomohly si uvědomit, jako duchovní skutečnosti se skrývají za tradičními, ale málo říkající jmény archandělů. Získal tím zlatý klíč k dějinám lidstva. Střídání archandělů se totiž na zemi zrcadlí ve střídání kultur. Epochy jako romantismus, osvícenství, gotika, baroko či renesance se skutečně objevovaly a rytmicky vracely v časovém řádu, jaký starověcí mudrci popsali už před tisíciletími. Proroci, vědci, umělci a státníci zachycovali inspirace nového ducha času nezávisle na sobě i na vzdálených a odlehlých místech na Zemi.
K velkému překvapení historiků a sociologů potvrzují statistické studie, ž e v dějinách se skutečně projevují právě takové tvořivé vlny a rytmy, jaké Páleš předpokládal na základě angelologie.
Kdybychom chtěli nahradit slovo anděl (mimochodem je myslím nejpřiléhavější, nejpoetičtější, a jakým jiným jazykem hovořit, když milujeme život), řekli bychom, že jsou to pravzory, archetypy kolektivní psychologie, proměny světového ducha. Tyto pravzory nejsou jen dědičnou zhuštěnou zkušeností našich prapředků. Jsou to mocnosti, které utvářely celé geologické epochy země dávno předtím než se na zemi objevil člověk rozumný (jak legračně zní tento přídomek u člověka že?).
Vidím, vnímám, jaksi skrytě, neuvědoměle nějakou spojitost, co například psychologie osobnosti (typy osobnosti), sociologie dějinných období (typy kultur), evoluční biologie (biologické kruhy) se projevují tytéž pravzory se svými zákonitostmi ve stejné časovém sledu. Jaký krásný a libozvučný nástroj k hlubšímu poznání souvislostí mezi duchovním, duševním a tělesným (éterným, astrálním, fyzickým). Prameny uvádějí k pojmu éterného těla, že se jedná o silový útvar, bez obsahu látky; a astrální či pocitové tělo je postavou z pohyblivých, barevných a zářivých obrazů.
Celý svůj život hledám tuto paralelu, pamatuji si, že již v raném dětství jsem hledala slova pro pocit vyvěrající v mém nitru; a slova jsou tak důležité, když chci cokoli duchovního uchopit (pochopit), když chci to ono zhmotnit, ukázat světlu (světa). Theosofie je v tomto ohledu více nakloněna mladému člověku, zasazuje se o to, aby hledání a poznání proniklo všemi centy, aby tvořilo živou morfologií....aby se mikrokosmos a makrokosmos střetly.
„Zasvětitel“ se dozvídá mnohdy více než zasvěcovaný. Toto nechť je velkou pravdou, hierarchií vedoucí k velkému poznání. Poznání je vrcholným produktem člověka, pomáháme jím zaplnit naši planetu, pomáháme ji zduchovnit. Takovéto obrazy se vyskytují i ve slovníku Rudolfa Steinera, Zdeňka Neubauera i dalších. Jiní nazývají tento proces evolucí. Svět, tak jak je předkládán právě Steinerem, je přívětivý, je také spirituální. Spiritualita vyžaduje zasvěcení…“Tradiční informace, zdroj zasvěcení, je údajně v nás všech zapsána v genetickém kódu. Může být vytažena poměrně jednoduchou technikou z kteréhokoli mozku.“¹ Toto uvádí zdroje přístupné na internetu. Nosíme v sobě paměť velmi vzdálených předků a tato může vystoupit na povrch. Z těchto podmínek by zasvěcování znamenalo jen zvědomit u člověka to, co již dávno ví.

Obrazová příloha: téma Tvořitel - vznikla během kurzu Alternativní vyjadřovací prostředky pro studenty dálkového studia - všeobecně vzdělávací předměty pro 1. stupeň základních škol, který jsem vedla na Katedře Výtvarné výchovy Masarykovy univerzity v Brně, 2004

Část článku byla již publikována:

Spiritualita. Fonomén spirituality z pohledu filozofie, religionistiky, literatury, teorie a dějin umění,
pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců, Sborník transdisciplinárních esejů s mezinárodní účastí. Brno: Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80-210-4206-0

Literatura:

BENTOV, J. Kosmická kniha: o vzniku života. Praha: Pragma, 2004. ISBN 80-7205-142-3

Haich, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin, 1994. ISBN 80- 901922-5-4

Larsen, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha: Volvox Globator, 1999. ISBN 80-7207-267-6

PÁLEŠ, E. Angelológia dejin. Bratislava: Sophia, 2001. ISBN 80-968045-4-5

1)- ŠTEINER, R. Záhada člověka. Svatý Kopeček: Michael, 2004. ISBN 80- 86340-18-X

ŠTEINER, R. Výchova dítěte z hlediska duchovní vědy. Praha: Baltazar, 1993. ISBN 80-900307-9-3

Iniciace - vztup do alternativní reality.

Resumé:
One characteristic of the modern world is the fadeaway of the initiation. We are Libiny in the world, which is radically desacrelised. Scientistic tendentions learns along a historical and a dialectical materialism in the social sciences. But then – the iniciatory ritual which is periodically repeated with the intention to renovate the world and the human society is forgotten. Initiation is finishing one possibility of being and is introducing the status of the soul in the sense of tabula rasa on which are going to start writing of the vision of another quality. The aim is to birth to the new higher way of being. In this situation is the solution to apply the art experience pedagogy which contains the elements of rituality and the actualizing of the myth.


Jednou z charakteristik moderního světa je vymizení iniciace. Žijeme ve světě, který je radikálně desakralizován. Scientistické tendence učí nadále ve společenských vědách historickému a dialektickému materializmu. Naproti tomu - rituál iniciace, který je periodicky opakován s úmyslem znovuobnovit svět a lidskou společnost je opomíjen. Iniciace ukončuje jeden způsob bytí, nastoluje stav duše jakým je tabula rasa, na kterou se budou zapisovat zjevení jiného druhu. Cílem je zrození k novému vyššímu způsobu bytí. V této situaci je řešením aplikovat prožitkovou pedagogiku, pedagogiku výtvarného prožitku, která prvky rituality a aktualizace mýtu obsahuje.















Iniciace - vztup do alternativní reality.

1. Obecně o iniciaci.
Často se tvrdí, že jednou z charakteristik moderního světa je vymizení iniciace. Výjimečnost „moderního“ člověka, jeho novost ve srovnání s tradičními společnostmi, spočívá v jeho odhodlání považovat se za bytost s jedinečnou historií, v touze žít ve vesmíru, který je radikálně desakralizován. Současný člověk se velmi liší od obrazu člověka, který si v tradičních společnostech o sobě vytvářel. Člověk tradičních společností tento obraz poznával a završoval prostřednictvím iniciace.
Nabízejí se velice jasné příměry v podobě přímky stále „utíkající“ vpřed, nikde se nezastaví, nespočine, neobnoví svůj energetický potenciál, onu sumu hmotných sil. Tak se často také stane, že dojde ke zkratu, k narušení přirozeného toku. Dříve byl čas zacyklený v neustálém opakování se, v ročních obdobích, které přinášela život i smrt, tedy stále se oživoval, opravoval.
Dnes převažují ve společenských vědách i nadále scientistické tendence. Mluvím o psychologii, sociologii a antropologii, tedy v oborech vztahujících se k naší problematice. Tyto tendence, které nejsou nic jiného než myšlenkový přerod bývalých marxistů. Učili nás - s předstíranou vírou ve vědu věd - historickému a dialektickému materializmu, který se přerodil v neutrální pozitivizmus scientistické tradice. Tyto tendence se promítají i do pojímání obecné teorie kultury, kde je vztah člověka ke kultuře chápán jako forma adaptace, přizpůsobování sociálním a kulturním vzorům.
Iniciací se obecně rozumí souhrn rituálů a ústních ponaučení, po kterých následuje zásadní změna sociálního statusu osoby, která iniciaci podstupuje. Učí se chování, praktiky a instituce, ale také mýty a posvátné tradice. Učí se především mystickým vztahům, které byly stanoveny „na počátku času“, a tím se podstatně liší od pozitivizmus scientistické tradice. Dnes by se dal na tuto situaci aplikovat termín prožitková pedagogika, pedagogika zážitku…(viz. S lehoulinkou L. Fidlerové a kolektivu).
O co životněji zní Eliadeho definice světa:„Svět je dílem nadpřirozené bytosti, důsledkem toho je posvátné dílo posvěcené ve své vlastní struktuře. Člověk žije v jistém univerzu, které je nadpřirozené svým původem a zároveň posvěceno ve své formě, někdy dokonce i ve své substanci.“1), než je běžné pojetí, které je definováno jako součet jakýchsi abstraktních fyzikálních údajů. Někdo by snad mohl namítat, že došlo k nahrazení objektivní informace jakýmsi mytologématem, já nemohu jinak než opět souhlasit.
Většina iniciačních zkoušek zahrnuje ve více či méně srozumitelné formě rituální smrt, po které následuje vzkříšení nebo nové narození. Neofyt se navrací žít život nového člověka, jež si přivlastnil nový způsob bytí. Iniciační smrt tedy znamená zároveň konec dětství, nevědomosti a profánního stavu. Nic nevyjadřuje lépe myšlenku „konce“ než smrt, tedy myšlenku definitivního ukončení věci, stavu atd. Rituál je periodicky opakován s úmyslem znovuobnovit (svět, lidskou společnost…). Ukončuje jeden způsob bytí, nastoluje stav duše jakým je tabula rasa, na kterou se budou zapisovat zjevení jiného druhu. Cílem je zrození k novému vyššímu způsobu bytí.
A toto vše nám mohou zprostředkovat jedině mýty, konkrétně jejich reaktualizace. Mohli bychom říci, že iniciace ukončuje život „přírodního“ člověka a uvádí nového člena do oblasti kultury. Prostřednictvím kultury se člověk podílí na tvůrčích silách. Obvyklé je proto vysvětlení této změny existencionálního stavu prostřednictvím víry či jakési náboženské zkušenosti (vlastně jde o to, vyložit hluboký smysl symbolů, které se vyskytují v mýtech a iniciačních rituálech). Dalo by se tedy vlastně říci, že díky existenciální zkušenosti je člověk plně schopným chopit se celého způsobu bytí, a tím se znovu obnovit celé společenství.

2. Formy rituálu a jeho proměny v průběhu času.
Ukážeme si, jak se iniciační rituály vyvíjely v průběhu času, přestože se paradoxně odehrávají v „bezčasovosti a bezprostorovosti“. Právě příprava prostoru, kde se bude iniciace odehrávat je velice důležitá. Různými dílčími rituály dojde k vytržení místa z mapy profánního prostoru. Je tady vytvořen jakýsi posvátný prostor, který se nachází všude a zároveň nikde. Je také samozřejmé, že neofyt je odpoután od svých blízkých, kteří vytvářejí dojem reality. Důvodem tohoto oddělení je možnost reaktualizace mýtu z prvotního času – „času snu“. Mezi těmito dvěma světy, světem před iniciací a po ní, existuje předěl, určitá diskontinuita. Mytické události se tedy neaktualizují proto, aby se novým iniciovaným poskytla příležitost osvojit si kulturní a náboženské dědictví společnosti, k níž přináleží. Různé zkoušky a úkoly mají jedinečný duchovní cíl a tím je uvést dítě do sféry kultury, učinit ho otevřeným vůči duchovním hodnotám. Dramatická, choreografická a výtvarná rekapitulace prvotních událostí představuje prvek společný všem iniciacím. Právě díky mýtům, tancům a pantomimám začíná imaginace, probuzená prožitkem, odhalovat hlubší struktury a náboženský původ všehomíru. Je jako spirála - může symbolizovat proměnu v „ducha“. Souvisí se začátkem nové existence, srovnatelné se stavem novorozenců. Není divu, že v primitivních kulturách je velice časté dát jedinci hned vzápětí po iniciaci jméno, které odhaluje skutečný smysl jeho existence. Souvisejícím symbolem je motiv chýše, který ve svém komplexu zahrnuje břicho mateřské a kromě něho také břicha pohlcujících nestvůr. Stále se bavíme o symbolické smrti iniciovaného, která znamená návrat do embryonálního stavu. Tato regrese však neznamená návrat do fyziologického stavu, jedná se v podstatě o regresy do stavu kosmologického. Nejde ani o opakování těhotenství a následné tělesné narození, ale o přechodný vzestup do virtuálního, předkosmického světa. Tato forma světa je symbolizována nocí a temnotami, po kterých následuje znovuzrození, „stvoření světa“. Tyto prvotní události představují jistý druh kosmogonie, přestože u iniciačního rituálu se jedná většinou o dílo dokončení, nebo zdokonalení. Řečí současníka by se dalo říci, že posvátná nauka není již spřízněna s ontologií, ale s mýtickými dějinami. Iniciovaný je tedy připravován, aby završil svůj specifický způsob existence. Obřadně něco ukázat znamená deklarovat působení posvátna – jeho jedinečnost.
Nebojím se říci, že je nábožensky podmíněnou nutností periodicky porušovat normy, které řídí světskou existenci. Jinými slovy jde o nutnost odložit zákon, který jako závaží zatěžuje zvyky, a znovu nastolit stav absolutní přirozenosti. Během tohoto procesu dochází k obnovení energií, které zajišťují kosmický život a univerzální plodnost. Této obnovy lze dosáhnout, jak již bylo řečeno, reaktualizací původního mýtu. Původní mýtus zakládá iniciační rituál; když se slaví tento rituál, neaktualizuje se prvotní čas, člověk se stává současníkem „Období snu“. Kosmos i společnost se z ní vynořují obrozeni.
S tím souvisí i další symbol – symbol průchodu mezi dvěma stále se pohybujícími branami. V mystikách a metafyzikách vyjadřuje přístup do transcendentálního stavu. Kupříkladu buddhistické obrazy obsahují druhé (duchovního) narození v podobě „rozbití skořápky vejce“. Tomuto činu předchází situace „návratu na zpět“ do stádia zárodku, tedy do stavu ryzí virtuálnosti. Není tedy divu, že tyto rituály vedou k regeneraci a (tím) nutně předpokládají zrušení uplynulého času. Proto je možné znovu zahájit existenci s nedotčenou sumou svých možností.
Této mnohovýznamovosti iniciačních rituálů lze snadno porozumět jako širší aplikaci „příkladné metody“, která umožňuje „učinit“ člověka a lze očekávat dobré výsledky pro každý druh „činění“. S konečnou platností docházím ke zrovnoprávnění všech „činění“ a identifikuji je s činem par excellence, s kosmologií. Dosažení jiné formy bytí – formy ducha – je stejné, jako když se člověk znovu narodí, když se stane „novým člověkem“.

3. Prameny náboženského chování.
Pro pochopení náboženského chování jsou mýty často cennější než samotné rituály. Je to patrné u četných labyrintických obrazců. Jejich cílem je ukázat cestu k již zmiňovaným branám a do jiného světa, k jiné formě existence. Všechny tyto mytické obrazy a všechna tato folklorní klišé „nebezpečného přechodu“ a „paradoxního přechodu“ vyjadřují nezbytnost změny způsobu bytí, abychom mohli dosáhnout duchovního světa. „Doslova to znamená, že ten, kdo se chce přenést z tohoto světa na onen svět nebo se z něho vrátit, musí to provést v bezrozměrném a bezčasovém intervalu, který odděluje příbuzné, avšak protikladné síly, přes něž můžeme projít jen v jediném okamžiku.“2). Tato interpretace je vypůjčená od A. K. Coomaraswamyho (Symplegady) a předpokládá uvědomění si nutnosti zrušit protiklady, jak je to obsaženo v indickém myšlení a v mystické literatuře.
Je tu ještě další důkaz, že mýtická imaginace a filozofické myšlení těžily zejména z iniciační struktury symplegád. Symplegády se svým způsobem stávají „strážci prahu“. Lze je přirovnat k obludám či gryfům, kteří hlídají poklad skrytý na dně moře, k zázračné studánce, odkud vytéká voda mládí, nebo zahradě, v níž roste strom života atd. Člověk nemůže projít v reálu mezi dvěma neustále se pohybujícími kotouči (branami). Může projít jen v duchu, tedy v představách, a představivost zahrnuje akt svobody vzhledem k hmotě.
Dalším příkladem téhož je hledání ducha-ochránce severoamerických kmenů. Jeho prostřednictvím je odhalováno posvátno a mění se režim bytí. Jak již bylo několikrát řečeno, novic či neofyt je postupně vyléčen z přebytečné síly, získané v boží přítomnosti, je směřován k nové duševní rovnováze. Tento duch-ochránce mu pomáhá integrovat novou osobnost, kvalitativně odlišnou od té, kterou měl před setkáním s božstvem. Tato osobnost je nicméně dobře strukturovaná. Nový způsob bytí se získává navýšením magicko-náboženské moci. Za rozpoznávací znamení, že si nadlidské bytosti jedince vybraly, jsou považovány některé závažné nemoci, zejména nemoci psychické či mentální. Jedná se o znamení toho, že byl člověk vybrán k tomu, aby byl zasvěcen iniciačními rituály a poté vzkříšen k vyššímu bytí. Zkušenosti skvěle ilustrují, že ten, kdo jimi prošel, transcendoval lidský stav a chová se jako „ryzí duch“. Zvrátit normální chování znamená v souhrnu přejít z každodenních poměrů, řízených silou institucí, do stavu spontánnosti a bouřlivosti, která umožňuje intenzivnější sdílení magicko-náboženských sil. Je to touha transcendovat nějakou nepřekonatelnou existenciální situaci a dospět k „totálnímu způsobu bytí.

4. Imaginace v iniciacích Antiky.
Když Řecko a Řím vstupují do historie, rituály jakoby ztrácely náboženskou auru. Tuto auru měly, jak můžeme usuzovat z mýtů a legend, v průběhu protohistorie. Kupříkladu mnoho epizod z báje o Théseovi je vlastně iniciačními zkouškami. Mám na mysli rituální ponoření do moře, zkouška rovnající se cestě do záhrobí, přesněji do podmořského paláce Nereid. Také Théseův průnik do labyrintu a jeho boj s příšerou…
Jako iniciační zkoušky se dají interpretovat některé momenty Achillových příběhů – byl vychován kentaury, byl zasvěcen v lese mistry v maskách nebo mistry, kteří se ukazovali ve zvířecí podobě; podstoupil průchod ohněm a vodou, klasické iniciační zkoušky, a dokonce žil nějaký čas mezi dívkami, převlečený jako dívka, vše podle specifických zvyklostí některých primitivních iniciací.
Eleusinská mystéria, stejně jako dionýské obřady, byly založeny na božském mýtu a průběh rituálu znovu aktualizoval původní událost vyprávěnou mýtem. Součástí rituálu je například i únos dívky, jak se ukazuje mýtu o Démétér a Persefoně.
Aristoteles zaznamenal: „Myst se nic nového nenaučil: mýtus již znal a žádné opravdu tajné učení mu neukázali; ale dělal liturgická gesta a viděl posvátné předměty…“3). Také Platón se vyjadřuje v podobné duchu: „Zemřít znamená být zasvěcen.“4). Nás ale především zajímá, že naše zkušenosti jsou zapříčiněny rituály, které mají v řecko-orientálním i primitivním světě iniciační podstatu a usilují o duchovní přeměnu novice. Význam řecko-orientálních mystérií spočívá v nezbytnosti osobní náboženské zkušenosti, která zahrnuje úplnou existenci člověka. Přesto v tomto bodě musím konstatovat, že ve velkých historických civilizacích, v nichž se mystéria rozšířila, byla naprosto odlišná od primitivních kultur. Tato odlišnost spočívala v již jen částečném postihnutí celého systému – kosmologii. Mimo jiné proto ilustruje ohromný úspěch mystérií rozchod mezi náboženskými elitami a náboženstvím státu. Tento rozchod křesťanství ještě prohloubilo a alespoň na čas učinilo definitivním. Archaický scénář je schopen být přejímán a používán k četným a různorodým duchovním cílům. Například i takové přirovnání filozofie k iniciaci bylo leitmotivem už od samých počátků pythagoreismu a platonismu. Dokonce i maieutika (z maia, „porodní bába), jejímž prostřednictvím se Sokrates pokoušel „porodit“ nového člověka , měla svůj předobraz v práci mistrů iniciace z archaických společností.
Existuje velká řada myslitelů, kteří se pokoušeli interpretovat iniciační rituály a informovat o nich. Mezi těmito mysliteli najdeme takové osobnosti, jako byl Jamblich, Prokles, Synésis, Olympiodor…a mnoho dalších novoplatoniků a mysteriozofů z posledních staletí starověku. Uvědomme si, do jaké míry srovnávají iniciaci při mystériích s psychodramatem. Vždyť jde o to vzlétnout do skutečné domoviny, inteligibilního světa.

5. Posvátným prostorem.
Iniciační témata se samozřejmě vyskytují i ve velkých náboženstvích. V Indii se setkáváme s množstvím iniciací, které sledují plnější účast na posvátnu nebo radikálnější změnu kandidátova režimu bytí. Hustě se vyskytující Tantrismus pracuje tak, že novic v představách vyvolá hrůzostrašnou vidinu, kterou pak ovládne silou své mysli. Ví, že se jedná o výtvor vlastního ducha, že bohyně a démoni jsou stejně nereální jako jeho vlastní tělo a ostatně celý kosmos. Jelikož je novic buddhistou „patřícím k velkému hybateli“, tak ví, že svět je prázdný, tedy ontologicky neskutečný a sloužící především jako nástroj poznání.
Jiným tantrickým rituálem je obřadný průnik od mandaly. Mandala (srovnatelná s australskou borou a obecně s jakýmkoli jiným posvátným prostorem) je zároveň imago mundi i panteon. Když novic proniká do mandaly, jistým způsobem se přibližuje „středu světa“. V samotném srdci mandaly je mu umožněno vykonat prolomení úrovní a dosáhnout transcendentního způsobu bytí.
Velké iniciační téma objevíme i v korpusu různých technik, které tvoří jógu. Praktikování jógy připomíná chování novice během jeho iniciačního tréninku. Jogín totiž opouští lidskou společnost, uchyluje se do samoty a sleduje ústní výuku mistra.
Jako všechny iniciace i tato radikálně změní existenční režim a dosahuje nepodmíněného způsobu bytí. Místo, aby se kontinuálně pohyboval, se jogín vlastně znehybňuje v absolutně statické pozici (asána) a podobá se tím kameni či rostlině. Proti neklidnému a arytmickému dýchání člověka žijícího na světě, staví rytmické zpomalování respirace a dokonce sní o tom, že dospěje k absolutnímu zadržení dechu. Na chaotický tok takzvaného normálního psycho-mentálního života odpovídá upnutím myšlenky na jediný bod. Zkrátka, dělá opak toho, co život nutí člověka dělat, a jedná tak, aby se vysvobodil ze systémů podmínění. Praxe jógy nakonec zabíjí normálního, tedy metafyzicky nezodpovědného člověka a oběť iluzí, a počíná člověka nového, zbaveného podmíněnosti a svobodného. Sám Buddha prohlašuje, že svým žákům ukázal, jak si prostřednictvím jógy utvořit jiné tělo. Toto jiné tělo je stvořeno na základě hmotného těla, a přesto je z „intelektuální substance“.

6. Extáze průvodcem.
Lidská bytost – tělo, mysl..duch – jsou dokonalý a ucelený systém. Co se však stane, když přijde do styku s prvkem z vnějšího světa – halucinogenem, holotropním dýcháním, jógou, extatickými pozicemi těla, ale také se zaujetím pro umění. Tyto „závoje“ na bdělém bytostném stavu jsou jako ony Symplegády, jako hrůzostrašná vidina tantrického novice. Je však vidinou, která ukazuje, otvírá, vpouští a vypouští – jen to, čeho jsem již od původu možné. Nejde o prostředek, tedy samotnou drogu nebo jakýkoli jiný způsob navozující změny vědomí, ale o obsah, o naši duševní schopnost chápat duchovní podstaty univerza. Přijímaní drogy bylo křesťanskou (západní) etikou odsouzeno a označeno za ryze tělesný akt, který slouží k ukojení zlé a sobecké sebelásky. Veškeré rituály, navozující změny stavu vědomí, byly pronásledovány ….ale je-li dosažení určitého poznání natolik obtížné, ba i nemožné, bez použití drogy, proč ji neužít. Snad je tou příčinou obava, že nejsme schopni tuto úroveň poznání podržet ve vědomí bez podpůrných fyzicky zacílených prostředků. Ale uvědomím-li si, že vše bylo stvořeno boží láskou, z rozmaru boha, z radosti jeho srdce…
Proč bychom se jinak setkávali s změněnými stavy vědomi pomocí drogy (průvodce) napříč celou historií člověka, coby kulturní a společenské bytosti. Svět, jako určitý časoprostor, není „zeměplochou“, je jako gordický uzel, má svá skrytá pravidla…Svět je jako hrozen tisíců mikrosvětů řízených individuálním časem, svět objektivní je jen iluze – maia. Mimochodem stejné schéma – podobenství - použila i Elizabeth Haich ve své knize Zasvěcení. Imaginujme - “když jste si prohlédli a pochopili podrobnosti této struktury, chcete vidět, kde končí, a když se od ní vzdalujete, přijdete náhle ke stěně, která jakoby měla střídavě rovné a zakulacené části. Divíte se proč, a když se pohybujete podél této stěny, zjistíte, že jste polapeni v obrovské kouli. Říkejme jí vesmír. Pohybujete se uvnitř kosmu dál, až nakonec proniknete jeho světelným zlatým obalem. Ke svému údivu zjistíte, že je obklopen dalšími kosmy, z nichž každý obsahuje alef (bílé světlo – životní energii) a spirálu devětačtyřiceti vesmírů a tiskne se na ostatní nesčetné vesmíry jako žabí vajíčka“.5) V každém mikrokosmu se nachází semknutá struktura buněk, kde se kolem jedné buňky uprostřed vejde pouhých šest buněk, které vytvářejí těsnou strukturu sedmi buněk v jedné rovině. Když se buňky tisknou k sobě navzájem, jejich strany se v místě doteku zplošťují. To také vysvětluje střídavě rovná a zakulacená místa ve stěně kosmu - makrokosmu.
Vyžaduje velmi mnoho sil se soustředit na podržení této vize v pozornosti. Je-li člověk odkázán pouze na schopnosti, které má v tuto chvíli k dispozici s celého svého „arsenálu“, pak se zdá tento úkol téměř nemožný. Ovšem představme si, jak požití určité rostliny či extatické techniky tuto vizi otevře samo. Navíc ji otevře tak snadno, že energie původně určená k podržení vize bude využita na procítění a pochopení ukazovaného. Potom si představme, že správný a řízený způsob dýchání má tutéž moc a že i ponoření se do proudu imaginace, otevřeného zaujetím pro tvorbu, je stejně platné. De facto nám všechny tyto „čočky – katalyzátory“ pomohou dostat se k „prameni našich možností“.
Jednou, ještě na fakultě, jsem se zúčastnila přednášky na téma orientálních koberců. Mluvilo se o jejich společenské důležitosti, o tom, že ve vzorech jsou ukryty informace o životě, statusu té či oné tkadleny a také o tom, jak bohatá je fantazie východních národů co se týče tvorby vzorů. Inspirací jim je jejich prostředí – geologický charakter krajiny, fauna a flóra. Tehdy jsem neviděla, nechápala, v čem ona podobnost spočívá. Nyní vím, že se ze semen syrské routy získává sytě červené barvivo, a že se v Persii používala na barvení koberců.
Rudgley (1998) naznačuje, že geometrické vzory na kobercích mohly být inspirovány právě halucinacemi způsobenými syrsko routou (díky harminu a harmalinu). Ve své práci Rudgley zmiňuje legendy o "létajících kobercích" a klade si otázku, zda by v těchto spojeních mohl jít dál. Není pohyb, že halucinogeny inspirovaly nejrůznější textilní vzory v různých kulturách. Jeden příklad za všechny: extatická zobrazení šamanů a Okřídlených na textiliích z Paracasu a Mazda. Také Andrew Sherratt (1995) zkoumal, zda vzory na kobercích ze Střední Asie a představa létajících koberců nedají odvozovat od halucinačních vizí.
Proč mluvím o změněných stavech vědomí, droze, dýchání, józe. Proč se najednou tato témata stávají pro naši společnost „chůzí po žhavém uhlí“? Je tím důvodem dozvuk staré dobré katolické školy nebo organizace našeho života konzumně laděnou společností, postrádající jakýkoli pocit přechodu – iniciace. Chybí nám snad prožití určitých cyklů – narození, dětství, dospívání, svazek z druhou osobou, narození potomka, smrti? Změněné stavy vědomí (jakkoli navozené) šli od věků ruku v ruce s rituály, s jejich iniciačně-přechodovou formou. Iniciační rituál vymizel vlivem celého řetězce příčin a následků, vlivem změn celého kulturně-hospodářského běhu planety. Ale sklon člověk navozovat změněné stavy vědomí tu zůstal. S tím tu zůstala i potřeba brát drogu, obzvlášť když jiné způsoby změny stavu vědomí nám již nebyly generačně předány. Člověka děsí ona příznačná statisticky určená linearita jeho osobního růstu a vývoje. Chybí čas na patřičnou hloubku prožitku a přizpůsobení se změně, přechodu do jiné společenské a životní role. Přechodové rituály, iniciace, se v naší západní civilizaci scvrkly na minimum, které je zbaveno prostoru pro prožitek, že jeho existence je již téměř zbytečná. Mluvím o vstupu do školy, maturitě, svazku manželském….Snad kdyby se do našeho života vrátila iniciace, vytratilo by se „bezhlavé“ nadužívání drogy. Protože proč létat, když nevíme kam?
Kde je ona životně důležitá aktualizace původního mýtu, potažmo světa? Kam se noří naše vyčerpané duše znovu načerpat sílu? Jsem ráda, že takovým pramen se stává prožitková pedagogika (pedagogika prožitku). Aktualizace mýtu výtvarnou cestou je to, čím se zabývám - jak k potěše svého srdce, tak i ve svém výzkumu. Je to prostor a čas, kde je stále ještě možné uvolnit se z pravidel reality a znovu prožít sen, představy, imaginující se obrazy. Zde je možné vytvořit svou představu světa, pokusit se ji zachytit ve hmotě, barvě, linii, dát jí tvar…. a nakonec ji pojmenovat a tím ji učinit skutečnou. Zde je možné uvědomit si paradox skutečnosti světa představ - představivost zahrnuje akt svobody vzhledem k hmotě.

Tento text byl již publikován in:
Akruální otázky zprostředkování umění - Teorie a praxe galerijní padagogiky, vizuální kultura a výtvarná výchova. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4371-8

Citovaná literatura:
1). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 5. ISBN 80-7226-901-1
2). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 105. ISBN 80-7226-901-1
3). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s.180. ISBN 80-7226-901-1
4). ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti – Mystická zrození. Brno: Computer
Press, 2004. s. 181. ISBN 80-7226-901-1
5). Haich, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin,1994. ISBN 80-901922-5-4

Literatura:
ATLAS MYTOLÓgie. Bratislava: Ikar, 2001. ISBN 80-551-0152-3
ARRIENOVÁ, A. Archetypy šamanské tradice. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-
476-1
BRZOBOHATÁ, J., ČERVENÝ, A. Člověk jako víceúrovňová bytost. Brno: Avale, 2003.
ISBN 80-239-1837-0
BUDIL, I. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: TRITON, 2003. ISBN 80-
7254-321-0
DREWERMAN, E. Co je důležité je očím neviditelné. Brno: CDK, 1996. ISBN 80-
85959-14-3
DUMÉZIL, G. Mýtus a bohové Indoevropanů. Praha: OIKOYMENH, 1997. ISBN 80-
86005-25-9
ELIADE, M. Mýty, sny a mystéria. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-63-1
GROF, S., BENNET, H. Z. Holotropní vědomí. Praha: GEMMA89, 1993. ISBN 80-
85206-18-8
GRÚN, A. Hlubině psychologický výklad PÍSMA. Praha: Česká křesťanská akademie,
1994. ISBN 80-85795-05-1
HORSLEY, J. MATRIX. Mýtus o naší době. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7341-121-0
JUNG, C. G. Mandaly. Obrazy z nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,
1998. ISBN 80-85880-17-2
JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-087-X
KUBÍČEK, J. Dramatický meziprostor. Brno: Petrov, 1995. ISBN 80-85247-59-3
LARSEN, S. Dveře šamanů: Otevření představivosti pro sílu a mýtus. Praha:
Volvox Globator, 1999. 182 s – 17.s. ISBN 80-7207-267-6
MURÉNY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1999. 267 s.
isbn 80-85850-53-2
MOLYNEAUX, B. L. Tajemné kultury a rituály. Praha: Knižní klub, 1996. ISBN 80-
85809-2
PONDĚLNÍČEK, I. Fantaskní umění. Praha: Vodnář, 2002. ISBN 80-86226-38-7
RŮŽIČKA, M. Informace a dobro. Praha: Ježek, 1993.82 s. ISBN 80-901625-2-5
SHAH, T. Křídla nad džunglí. Praha: nakladatelství Jiří Buchal - BB/art, 2004. ISBN
80-7341-187-3

Zpřístupnění alternativní reality.

Alternativní realita nebo také Čas snění, Zahrada, Nebeský svět...je popsána více než dost opravdu snad ve všech kulturách. Jediné, co se mění je popis tohoto "místa". Každá kultura, každá epocha, dokonce i každý z nás máme svá slovo k postižení tohoto jevu. Máme k dispozici své mytologie, ucelené systémy mýtů, jež nám pomáhají se tímto "nečasem a neprostorem" pohybovat (bez pohybu) a o cestách, které jsme podnikli, hovořit s druhými....sdílet kolektivní nevědomí.
Mýtus není ilustrace, jakýsi výsek - scéna z běžícího filmu. Film se sice pohybuje, ale jen v pásu. Mýtus je hypertext, vše je dostupné v jenom okamžiku a z jednoho místa. Uznávám, že je nemístné tyto dva pojmy ve společnosti mýtu vyslovovat. Jsou různá "ředění" času a prostoru. Ale jak jsem již naznačila, v krajině mýtu se nepohybujeme po ose - ani horizontální, ani vertikální...Mýtus je spirála, pohyb bez pohybu. Je časoprostorovou zkratkou, jako trychtýř, vír, Černá díra je myslím odpovídající příklad. Kříž je výstižným manuálem dobrého Křesťana, pozemšťana. Ale připadá mi zajímavé, že se jako takový manuál uchytil až po odeznění kultur a společností, které měli svým způsobem života blíže ke spirále. Období, kdy lidé žili jako lovci-sběrači a praktikovali různá extatická cvičení patřilo převážně cestám do alternativní reality - ke zdroji všeho života. Období pozdější již přálo různým lidským specializacím, ale také velkému hladu po extázi, po vytržení...a pak nastolilo svou vládu všemocné křesťanství, ale já si dovoluji tvrdit, že Ježíš byl extatik. Jeho bytost je prodchnuta láskou a spojením se zdrojem. Za zmínku myslím stojí ten fakt, že na světě (a obzvlášť u skupin, které ještě donedávna žili sběračsky-loveckým způsobem života) vzniklo mnoho variant klasické křesťanské církve - například Serafimova společnost), které křesťanství kombinují s výklady snů či stavy extáze navozenými užitím drogy.Ale tato kapitola lidských dějin je zájmem jiných.
Existuje mnoho způsobů zpřístupnění alternativní reality. Jsou tu různé ritualizované činnosti, ale vesměs se zabývají různými kombinacemi manter, muder, tělesných pozic - extatických pozice těla dr. Goodmanové, runové pozice R. Floreka, jóga a všechny její formy - všechny tyto pozice či cviky zvyšují vodivost těla k jiným hladinám energií. Zároveň jsou technikou dýchání přivedeni do stavu změněného vědomí, transu. Florek se navíc s přirovnáním tělesných pozic k runovému písmu pouští hluboko do oblasti metafyziky a kosmologie. Považuje runové znaky za tvarové kanály, které ovlivňují energii jimy vedenou a které dokáží generovat energii různých kvalit. To Goodmanová pracuje více na úrovni psychologie a antropologie. Já navíc vidím zjevnou paralelu jejich rozdílných přístupů i v proudění jejich osobních energií - v rozdílných kvalitách - jinové a jangové. V jedné z knih C. Castanedy je tento rozdíl mužského a ženského vnímání (jak běžné, tak i alternativní reality) popsán tak, že vnímání ženy je od vrcholu jehlanu k základně - od celkového počitku k detailu; u muže je postup opačný od detailu k celku, tedy od základny k vrcholu.
Z pohledu obecně lidského nám výzkum dr. Ingrid Muellerové z mnichovské univerzity předkládá ucelený obrázek fyziologických změn, které se během stavu extatického transu vyskytují. "Hladiny hormonů souvisejících se stresem - kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu v krvi zpočátku vystoupí, potom během standardního patnáctiminutového transu dramaticky poklesnou. Ve stejné době mozek syntetizuje beta-endorfiny, které jsou zodpovědné za hlavní rys pocitu pohody, který činí trans tak přitažlivým. Krevní tlak klesne, ale ve stejné době se zvýší tep, je to vzácná kombinace, obvykle spojována s úvodními projevy umírání. Šamani často mluví o tom, že během transu umírají, a tyto údaje dokazují, že si dobře uvědomovali to, co my považujeme za výlučnou znalost fyziologie."1)
Během zážitku transu se energetické vlny (mozkové vlny) pohybují na úrovni théta, tedy jakoby v hlubokém spánky či meditaci...Individualizmus, který byl výsledkem životního způsobu jak jednotlivce, tak malých skupin, zcela odpovídá snaze přežít a být svému společenství prospěšný svou specifickou dovedností. Tento individualizmus se začal vytrácet až v době, kdy jsme začali žít v opravdu velkých společnostech a výrazně se specializovali na úkor schopnosti samostatného přežití. Do té doby bylo vyvrcholení kontaktu s alternativní realitou dar nebo síla, třeba příběh nebo schopnost léčit. Dnešní kontakt s duchovním světem je zprostředkovávám prostřednictvím filmů, počítačových her, fantasy her...také drogami, závislostí na sexu..tyto všechny činnosti jsou rizikově návykové a to jen z důvodu, že nikdy nedokáží absenci extáze-slasti plnohodnotně nahradit. Nikdy nás neuspokojí bytostně, jen povrchně a chvilkově.
Naproti tomu naše jedinečné vlastnosti - fyziologické, emocionální, poznávací styl a duchovní orientace - ty všechny ovlivňují to, co jsem schopni vnímat v té druhé realitě, ale naše zážitky nejsou produkty naší obrazotvornosti nebo úplným odrazem sobotního nevědomí. Zážitky v transu nemohou být chápány jako symboly, jako pouhé ukazatele zpráv týkajících se abstraktních záležitostí. Symboly evokují velmi specifické asociace založené na životních prožitcích. Naproti tomu "živá morfologie" alternativní reality působí na globální smyslové pole člověka. Alternativní realitu lze částečně zkoumat technikou amplifikace, která se používá k pochopení neznámých prvků snů či pohádek, tím, že se vztahují k mytologické a etnografické literatuře.2)
Žijeme v době, kdy vzniká mýtus staro-nový, přesněji, kdy se celá společnost touží vrtátit ke svým kořenům, protože v nich tuší ukrytou sílu znovuzrození se. Stejně jako strom i mi se cítíme značně unaveni, cítíme obrovskou potřebu obrody. Myslím, že doba odtržení od zroje (alespoň v "západním světě") byla nekonečně dlouhá, doba přebujelosti rozumu, doba zvyšování produkce čehokoli...doba vytěženosti, doba úpadku. A tento nový mýtus se už nebude točit kolem rozdělení a duality: světlo a tma, dobro a zlo, krása a ošklivost, král Artuš a Černý princ...nový mýtus otevírá mnohem širší perspektivu. Poskytuje obraz, který bere v úvahu a oslavuje všechny stránky naší bytosti i stvoření. "Nový mýtus přispívá k evoluci jednotlivce i planety tím, že se zaměřuje na integraci polarit."3)


1) GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
2) GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
3) SPILSBURY, A.,BRYNER, M. Mayské orákulum. Praha: Pragma, 1992. ISBN 80-7349-026-9


Obrazová příloha:
Jiří Havlíček - kombinovaná technika
Ingrid Kosková - z cyklu Kresba s mantrou
Dana Puchnarová - Jas barev

Algebraicky pojatý proces stvoření zjevného světa

Tento skoro pohádkový příběh jsem v životě potkala několikrát. Připadal mi povědomý a jaksi známý. A tento příběh mi jako jediný z mnoha dokázal osvětlit a jaksi vnitřně zpřístupnit to, co jiné kosmologické systémy těžkopádně opisují.

A tak jsem nazvala tento příběh Stvořitel a použila ho při výuce učitelství výtvarné výchovy na katedtře výtvarné výchovy PdF MU v Brně.

Zkusme poodhrnout oponu mystéria a pozorujme chvíli Boha při jeho práci a hře.

Kdysi dávno, kdy žili pouze bohové, ten náš se ve své bezvýraznosti a bezpohlavnosti začal nudit a napadlo ho, že by si mohl zahrát nějakou hru.

Ale jakou a kde ji hledat?

Zkusil se rozhlédnout kolem a zjistil, že vidí stále totéž, že neexistuje žádný záchytný bod, kterým by mohl stanovit prostor, čas a sám sebe.

Neznal nekonečno, světové stany, lásku ani nenávist. Byl nic.

Nedefinovatelné nic bylo všude kolem něj, bylo uvnitř i venku.

Jak se tak rozhlížel, zatočila se mu hlava a on usoudil, že na to musí jinak. Že v tomto nic nenajde návod k žádné hře, přestože jich má ve svém vědomí-podvědomí-nevědomí uloženy miliardy.

Pochopil, že kdyby hledal sám, bude to trvat nekonečně dlouho. A tu byl první nápad.

Chvíli nevěděl odkud začít a kde hledat.

Jak se tak opravdově snažil, náhle začal vnímat cosi, co nazval soustředěním. Neustal ve své snaze poznat a jeho soustředění se stále prohlubovalo, směřovalo více a více kamsi do středu ničeho.

A náhle se stalo – uviděl malou nulu krčící se uvnitř ničeho. Vnímal sám sebe.

Obr. 1

Trošku se zaradoval, ale ne příliš. Byl nulou – čímsi velmi nekonkrétním nebo lehounce konkrétním nic.

Pokračoval tedy dále, soustřeďoval se více a více.

Uviděl další velkou nulu, která byla miliardami jeho miniaturních nul a tvořila jeho podvědomí i jeho tělo. Z nitra malé nuly vycházela a zase se do ní vracela.

Obr. 2

Nyní se uviděl. Nově vytvořený, jemu viditelný kruh nazval jedničkou a spolu s jeho původní božskou nulou byl 01 ve Věčnosti.

Když se na nový kruh zahleděl, zjistil, že miniaturní nuly, ze kterých se skládal, nejsou stejné. Lišily se velikostí i vyzařováním.

Soustředěn dále, začal o tom přemýšlet. Po určité době přemýšlení a soustředění narazila jeho mysl na cosi a on zjistil, že se ocitl uprostřed velké nuly, ve svém novém vnímatelném nitru.

Obr. 3

To k němu promluvilo:

„Těžko se mi tě oslovuje, protože prozatím nejsi ani muž, ani žena. Los padl na muže. Budu tě tedy prozatím oslovovat takto.

Našel jsi mě, protože jsi přemýšlel. Jsem tvůj Otec, který později zrodí Nebthet a Sutecha.

Jsem tvoje Vědomí disponující dostředivou silou, Aktivita, Rozum, Logika, Materie, Síla, Ego, Hněv, Nenávist, Bojechtivost, Pýcha a Pád.

Zde není místo na hraní. Ale pokud mne zcela nepochodíš, nestanuli- se pro tebe přirozeností, ani přirozenou hravost nenajdeš.

Nepochopíš-li mne, znamená to závislost na kterékoli z mých proměn. Je dáno, že všechny mé podoby musíš prožít v každé fázi, ve všech jejich extrémech odmítání a přijímání, abys je dokázal rozeznat a pochopit. Přirozenost, mé nitro, ze kterého jednou osvobodíš Osirida. Přirozenost Bytí, o které se snažíš.

Nestane-li se tak a ty některou budeš přijímat či odmítat příliš, ocitneš se na okraji propasti, a tím je Pýcha. Pak už tě čeká pouze propast – Pád.

Kam? Lidé tomu říkají Peklo a ono to svým způsobem také peklo je. Dostaneš se do světa, kde se s vědomím svých schopností potuluješ mezi bytostmi, které je nevidí.

Tvé Vědomí zůstane zde a bude ti našeptávat, že jsi Pánem Vesmíru a že můžeš vše přetvořit k obrazu svému. Ale protože tvé podvědomí již bude v jiném světě, nebude ti nikdo rozumět. Tvé dobře míněné rady budou v tomto světě znít jako nadávky tvá slova ponesou kontext zlobného boje, který všechny ostatní přiměje od tebe odejít. A čím více bytostí se od tebe odvrátí, tím více budeš křičet, až se v ‚pekelném ohni‘ ukřičíš.

Proto poslední rada na závěr: dojdi až k Pýše, poznej ji, ale včas se vrať. Každá vlastnost ve světě, který toužíš poznat, existuje pouze proto, abys poznal její možnosti i proměny a tuto zkušenost přinesl svému Otci nebo Matce.

Oni na všechno nestačí, a proto porodili tebe. Budeš-li odmítat či příliš přijímat jakoukoli zkušenost, nesplníš úkol, kterým tě pověřili.

Budeš se neustále vracet, opakovat sám v sobě nebo ve svých dětech, dokud to nepochopíš.“

Zcela zmaten se Bůh otázal:

„Můj Otče, ale jak mám poznat správný okamžik, kdy se v Pýše otočit?“

„Víš, synu, mnoho tobě podobných si myslí, že Pýchy nesmí nikdy dosáhnout. Proto se raději utíkají k falešné skromnosti, která je pouze zamaskovanou Pýchou a znamená rychlý Pád. Jiní zase dají průchod svým pocitům a včas nepoznají hranici. To je pomalý Pád.

Jen ti, kteří dokáží vyslovit ‚Jsem pyšný‘, se mohou vrátit.

Jen oni nespadnou do propasti, kterou nastražili sami sobě.

Navíc, jí se stále opakuji a v propasti se promítám stále hlouběji a hlouběji. Nepochopená Pýcha je každou další propastí pyšnější a pyšnější a až ta nejpyšnější tě požene jinými Světy a nakonec tě vymrští do jiného Vesmíru.

To už je Peklo nejpeklovatější. Už nevíš,kam patříš.

Už nevíš, že nevíš, jenom jsi přesvědčen, že víš. Máš pravdu, kamkoli se podíváš, máš pravdu i v pravdě jiných. A nejsi schopen pochopit, že oni tvou nadřazenost nevidí.

Na první pohled dobrotivý a nenáročný budeš uvnitř skrývat nepřijatou Podezřívavost, Nenávist, Bojechtivost a Pýchu. Můj synu, dojdi prosím do středu Pýchy a řekni: ‚Jsem pyšný‘. Řekni to nahlas, aby tě všichni slyšeli a všichni poznali, že je tu někdo, kdo to dokázal. A že ten někdo jim také dokáže říci, jak se to dělá.

Zapal oranžovou pochodeň naděje ostatních.

Došel jsi až sem, můžeš ke svému číslu přidat další nulu, jsi 010.

Nyní žiješ plně ve svém Vědomí, jsi svým vnitřním Sluncem, aniž by sis to uvědomoval.

A teď ti něco ukážu. Podívej se nahoru a řekni mi, co tam vidíš.“

Bůh pozvedl své Vědomí nahoru a řekl:

„Otče, odtud nevidím své tělo, ale vysoko na obloze září Slunce. Vždyť jsi říkal, že Sluncem jsem já, a Sluncem jsi přitom ty, nerozumím tomu.“

Obr. 4

„Za chvíli pochopíš. Odtud se ve své současné podobě nemůžeš vidět. Soustřeď se nyní opět lehce na své nitro, hranici již znáš – a vidíš, už jsi začal zářit.

Svým Vědomím jsi ty sám nyní dosáhl až ke Slunci, které vidíš, promluv si tedy s ním. Uvidíme se později.“

Boží Vědomí se rozzářilo do všech stran, až se ocitlo uvnitř Slunce, které vidělo na obloze. V tom okamžiku ho vidět přestalo, stalo se Nevědomím, součástí bytosti, která k němu hovořila:

„Já jsem tvá Matka, která později porodí Isis, Osirida a následně Hora.

Podívej se nyní zpátky. To Slunce, které z této pozice vidíš na obloze, je Slunce, které jsi před chvílí rozzářil se svým Otcem. Jsou pouze dvě místa, odkud ho můžeš vidět. Jedno je zde a k tomu druhému dojdeš později.

Nejprve ti však povím něco o sobě.

Jsem tvé Nevědomí disponující dostředivou silou, Duch, Pasivita, Abstrakce, Krása, Hudba, Zpěv, Tanec, Emoce – Pláč, soucit, Zloba, Pomstychtivost, Strach a Vzlet.

Platí zde stejná pravidla jako u tvého Otce. Abys mě doopravdy poznal, musíš mít zkušenost všech mých podob. Žádné z nich však nesmíš propadnout, nesmíš ji přijmout příliš nebo ji trvale odmítat. V každé musíš najít její střed.

Mou zradou je Strach. Nenalézá se v mém středu, ale na obvodu.

Strach má mnoho tváří. Existuje Strach ze života, ze smrti, ze zdraví, z nemoci, ze samoty, z opuštění, z ostatních, z lásky, z nelásky, ze ztráty jistoty, ze zbytečnosti a nepotřebnosti, ze slabosti, z ublížení, z neschopnosti své a jiných, z ohrožení, z negace, z pozitivna, z mlčení, z mluvení, ze strachu, z odvahy, z práce, z nicnedělání. Strach má opravdu mnoho a mnoho forem.

Jistě sis všiml, že existuje Strach jak z domněle pozitivního, tak z domněle negativního. Co znamená domněle, poznáš za chvíli, ale už nyní to lze pochopit.

Dokážeš-li Strach poznat a uvědomit si jeho nesmyslnost, jsi zachráněn. Ocitneš se v mém středu a budeš vykoupen.

Nepochopíš-li , tvůj Strach tě bude rozpínat stále více a více. Ochromí celé tvé žití, budeš se tolik snažit před vším schovat, až jednoho dne vybuchneš a skryješ se v jiném Vesmíru.

Tam budeš zprvu maličký, nesměle se rozhlížející, ale v okamžiku zjistíš, že zde funguje vše obráceně a že tvůj Strach přestal být Strachem, velmi rád zde svůj Strach Nestrach zanecháš.

Hlavu budeš mít stále doma a budeš se chovat tak, jako by žádný tvůj Strach neexistoval, ten však bude ukryt hluboko ve tvém nitru.

A čím více ho budeš odmítat, tím více bude růst, až posléze v jiném Vesmíru nabude stejných rozměrů jako zde a vše se bude opakovat. Bude postupovat do dalších a dalších Vesmírů, které jsou tomu tvému neadekvátní, až jednoho dne zjistíš, že cesta jinými Vesmíry ho dovedla opět k tobě. A on, nasycený silou svého putování a tvého odmítání, v tobě vybuchne takovou silou, že zůstaneš nehybně ležet a budeš vážně přemýšlet o odpočinku a následném opakování stejné zkušenosti.

Podruhé však začneš se stejným Strachem, který jsi opustil, a bude to náročnější.

Pojďme si nyní krátce povědět, co to vlastně Strach je.

Pokud strach ponecháš v tomto světě, je tvým kamarádem, přestává být Strachem a je pouze varovným hlasem, zacinkáním ne zvonec tvého srdce, které tě upozorňuje, že jsi sešel ze správné cesty. Varováním, které tě mnohdy zachrání z nebezpečných situací. Říká – tam nechoď, tohle nedělej. Je to Strach veze strachu, je to Porozumění, je to hlas Osudu.

Ale pokud svůj Strach odmítneš a odsuneš do jiného Vesmíru, v tom tvém se stane Stínem, před kterým budeš neustále utíkat. Ať uděláš, co uděláš, ať se otočíš,jak chceš, neuvidíš ho, bude stále za tebou.

Bude tě pronásledovat na každém kroku, a čím vzdálenější tvůj Strach bude, tím bude temnější. Bude tě honit z místa na místo a y budeš utíkat, aniž bys tušil před kým.

Sám před sebou, před svou noční stranou, kterou odmítáš přijmout. Následuje čiré zoufalství, neschopnost řešit jakýkoli problém. A úkryt neexistuje.

Dovést svůj Strach zpátky je velmi náročné a bolestivé, ale věř synu, vyplatí se to. Ušetříš si mnohá zbytečná budoucí trápení.

To je úskalí Horovo.

Úskalím Isis je Soucit. Falešný soucit vyvolaný utrpením těch, kteří nemohou nebo nechtějí unést potřebnou zkušenost. Nechtějí unést trápení, které provází každou zkušenost, je-li zahalena emocí.

Taková bytost bude parazitovat na tvé Duši, odbírat tvoji energii a nutit tě, abys vyřešil její problém za ni, až nakonec opravdu její problém převezmeš. Nebudeš ho však řešit z pohledu svého chápání, protože ho převezmeš i s jejími emocemi. Ty tě budou dvojnásobně soužit a trápit, protože je nebudeš mít ve svém programu. Budeš ztrácet energii a jednoho dne zjistíš, že jsi na pokraji sil, aniž bys cokoli zpracoval ty sám.

Bytost, která v tobě soucit vyvolala, bude naopak zářit energií, kterou od tebe získala. V té záři ale nenechá odpočinout tebe. Využije ji někde zdela jinde a tebe bude vyčerpávat tak dlouho, dokud tě zdela nevyčerpá.

A ty, na konci svých sil, si ani nebudeš moci říci – svým utrpením jsem pomohl jinému, protože ve skutečnosti mu velice ublížíš. Ublížíš tím, že jsi poznání jeho zkušenosti převzal na sebe, neschopen ho řešit. A on bude muset opakovat vše, čeho se zbavil a nepoznal.

Vykoupením je Soucítění. Soucítění znamená, že budeš v klidu sledovat, jak druhá bytost získává své zkušenosti procházejíc trápením, aniž bys do průběhu zasáhl. Budeš pouze stát poblíž, připraven kdykoli nastavit rámě, pokud ona bytost pocítí potřebu odpočinout si. Bez soucitu vyslechneš její utrpení a budeš-li umět, přidáš dobrou radu a pošleš ji dál.

Soucítění je již opravdovou Láskou.

Mám ještě jedno úskalí, a tím je Vzlet. Předuchovnělé duchovno. Tváříš se, že nechápeš. Poslouchej tedy.

Předuchovnělé duchovno je též formou Strachu. Objevuje se tehdy, když na tebe ze všech stran doráží Materie a ty se jí začneš bát. Nechápeš, že i ona je součástí Boha, Matky. A jako takovou bys ji měl poznat – jako kteroukoli jinou její tvář.

Ty však před ní utečeš. Utečeš do sladkých a falešných modliteb, k oltářům, před kterými se klaníš místo toho, a bys je neokázale ctil ve své mysli.

Vynucená askeze, která nepramení z nitra, ze zkušenosti, napáchá mnoho škody každému, kdo jí podlehne.

Je to stejné, jako bys někomu vnucoval pozitivní myšlení, aniž by poznal a prožil negativní. Pozitivní nelze oddělit od negativního. Obojí patří ke Světu, do kterého se chystáš vstoupit. Jinak by přestal existovat.

Zrovna tak přestává existovat bytost, která se vydala buď cestou pouze pozitivní, nebo pouze negativní. Obojí je v tomto případě falešné, neprošlo nitem bytosti a ona vzlétne kamsi nad oblaka.

Zadní, opačně orientovanou cestou se spojí s Otcem a zde ji čeká jediné – Pýcha a Pád.

Pád mnohem prudší než v prvním případě.

Podívej se nyní zpátky k místu, které jsi před chvílí opustil, a řekni mi, co vidíš.“

Bůh se otočil zpět a v úžasu říká:

„Matko, vidím Slunce, které jsem zažehl se svým Otcem, a před ním zářící povrch svého těla. To jsem předtím neviděl. Navíc jako by jiná nula objala mou původní a otočila se.“

Obr. 5

„V tuto chvíli jsi nula-jedna-nula-nula, jsi 0100.

Než se k nové nula podíváš, ukážu ti ještě něco. Otoč se.“

Bůh se otočil a uviděl.

Obr. 6

Uviděl ohraničené cosi, o trošku větší než to co předtím.

„Matko, co to je?“ zeptal se pln údivu.

„To je místo tvého odpočinku, tvůj Stín. Sem budeš chodit odpočívat každý sedmý den po skončení práce. Šest dnů budeš vždy tvořit, sedmý odpočívat.

Stane-li se však, že si tvé Vědomí během své šestidenní práce odběhne sem, jen velmi těžko se odtud budeš vracet, zapomeneš Tvoření. Budeš se zmateně pohybovat mezi Světy, které jsi již vytvořil, a nebudeš patřit nikam.

Budeš odpočívat-neodpočívat, pracovat-nepracovat, dokud se nenarodí jiný Bůh,který tě sou pevnou tvořivostí nevrátí zpět.

Bude muset být pevný a přísný, protože ty se budeš kroutit a vzpínat, budeš ho trápit, protože už nebudeš vědět, co to je, chtít se vrátit. Budeš mít pocit, že vše, co dělá, dělá ti naschvál. Teprve když pochopíš, že jemu je jedno, vrátíš-li se nebo ne, protože jede pouze o tvou volbu a on si prostě tvoří podle pevně stanovených pravidel, budeš schopen návratu.

Co vidíš, je tvé velké minus, ale pokud tvé vědomí nevykoná potřebnou práci v plusu, je tvým černým nic, tvým Peklem.

V tuto chvíli jsi vytvořil z Věčnosti Nekonečno, ke kterému však můžeš dojít až po vytvoření mnoha menších Nekonečen.

Až stvoříš plus, bude to opačně. Začneš tvořit minus a do plusu budeš chodit odpočívat, nebude ti však již hrozit záhuba.

Právě jsi zahlédl jinou hodnotu jedničky.

Měj má slova na paměti.

Nyní se otoč a budeme pokračovat v Tvoření.

Nové Slunce jsi nemohl vidět, dokud jsi nepoznal a nepřijal Pýchu a Strach. Do té doby byl povrch tvého těla šedý a matný, byl nulou bez výrazu. Soustřeď nyní více svoji mysl a dojdi se tam podívat.“

Bůh se tak ocitl v místě, ze kterého vyšel. Na obou stranách viděl zářivé Slunce. Zjistil, že leží hlavou u svého otce nohama u Matky.

Zeptal se, proč tomu musí být právě tak.

A dostal odpověď:

„Já jsem Ty, jsem tvé Podvědomí, tvé Srdce, centrum tvé Duše.

Poznal jsi svou Matku, svého Otce a nyní poznáš sám sebe – toho, který oba principy spojil dohromady, sjednotil je. Každému z nich dal do vínku opačnou zkušenost, vytvořil jsi dualitu.

Jednou budeš ležet hlavou u Matky,jindy u Otce, vždy podle toho, v jakém světě se budeš nacházet.

Tvé bytosti mi budou říkat Re, Nebthet, Isis nebo Hathor. Budu je provázet na pouti zkušenostmi, které budu pečlivě zaznamenávat a ukládat. Přeze mně k tobě budou chodit odpočívat.

Budou mě ničit, trápit, natahovat, deformovat, objeví mou radost i můj smutek.

Jsem Láska, Tolerance a Soucítění.

Jsem tvá kopie, tvoje Tvořítko. Jsem strážcem tvé nesmrtelnosti.

Všimni si té maličké nuly uprostřed. To je tvá prapůvodní nula, ke které se tvé bytosti, nesoucí zkušenost dobrých i zlých vlastností, budou vracet. Zde pochopí, že dobré a špatné vlastnosti neexistují, že existují pouze vlastnosti, které jsi ty-Bůh chtěl poznat, a že zkušenost obojích má pro tebe stejnou cenu. Zde jsou protipóly vyrovnané.

Ony to dlouhou dobu nebudou chápat – aby mohly přinést jakoukoli zkušenost, musím e v nich zrodit v pozměněné podobě, oba je musíme pozvolna přitáhnou t do hmoty.

Ptáš se, jak to uděláme? Jednoduše. Musíme posílit plus, sílu dostředivou. Tím, že ji posílíme, zmenšíme její oblast působnosti. A budeme pokračovat tak dlouho, dokud se všechen prostor v jejím dosahu nezhmotní.

První zkušenost jsme již zaznamenali.

Obr. 7

Nula v nule rozdělila celý prostor na nepatrně menší části patřící tvému Otci, na část plusovou, a na o něco málo větší část vnitřní Matky. Kdyby byly stejně velké, chovaly by se k sobě netečně a nic by se nedělo.

Trochu větší matčina síla odstředivá způsobí, že se oba mírně odpuzují. Tvou větší Matku v tuto chvíli menší Otec tolik nepřitahuje. Jeho nitro je před jejími zraky skryto. Mimochodem, nepřej si vidět tu citovou poušť, až jednoho dne svá nitra objeví. Ale prozatím, aby se nám nevzdálili docela, musíme je u sebe lehce přidržet.

Rozdělíme se tedy také na dvě části, nepatrně větší plusovou a menší minusovou, abychom v skrytu poměr sil vyrovnali. Vytvoříme jakousi spojku.

Obr.8

Nyní jsi vytvořil dualitu, kdy každý protipól obsahuje zárodek opačné energie. Je to základní forma života, který chceš stvořit. Můžeš ji vidět buď takto,

Obr.9

Což už je první použitelné Nekonečno, Duše systému, která vše propojuje,

nebo takto:

Obr.10

Stal ses nyní Velkou matkou Boží, která je v nitru plusová, mužská, a na povrchu minusová, ženská. Každá další bytost tebou stvořená bude více či méně obsahovat oba aspekty. A tak to bude pokračovat dál.

Dokud se však stále pohybujeme ve Věčnosti.

Nyní jsi nula-jedna-tři nuly, jsi 01000. Všiml sis však, že každá z tvých nul má jinou hodnostu. Budeš to později potřebovat.

První nula je tvá původní, absolutní, neutrální. Jedničku jsme pouze naznačili, má též různé hodnosty, tato je také neutrální. První nula za jedničkou je plus, třetí minus a prostřední plus-minus.

Dále každá z tvých nul ve svém nitru skrývá všechna čísla od jedné do devíti.

Už nyní se ti nabízí nepřeberné množství kombinací.

Spolu se mnou jsi teď připraven ke Tvoření. Ve své současné podobě budeš korunou každé bytosti, kterou stvoříš. Korunou, kterou budeš každou bytost provázet tak, jako my jsme provedli nyní tebe. K tobě si každá přijde odpočinout mezi svými poutěmi Světem a ulehne vždy na místo, odpovídající získané zkušenosti.

Jsi Fénixem, roztáhni svá křídla a v palném letu pod nimi stvoř Svět.

Vždy ti budu pomáhat. Ale i se mnou musíš mít trpělivost, protože budu podléhat momentálnímu stavu daného systému. Má síla nebude vždy taková jako v tuto chvíli.

Vraťme se nyní k našemu výtvoru předcházejícímu. Vytvořili jsme dvě individuality, u nichž každá má své nitro nesoucí znaménko protipólu.

Obr. 11

Část, která je na povrchu minusová a uvnitř plusová, je Cheprer. Část, která je naopak na povrchu plusová a uvnitř minusová je Atum. Uvnitř se nachází Re, naše vnitřní Jí. Stráží tajemství Tvoření.

Jak jsme již říkali, musíme se orientovat k plusu. Proto se nyní soustředíme na Atuma – přitáhne nás k hmotě – necháme ho s naší pomocí tvořit.

Pohleď, situace se opakuje, Atum se nám začal dělit. Podívej!

Obr. 12 a, b

Dělení na dvě, respektive na tři části by nám nestačilo. Potřebujeme mnoho a mnoho bytostí k tomu, abys poznal, co je Život. Bude dělit dále a dále, na miliardy částí, protože každá bytost musí být individualitou se specifickým úkolem.

Pro názornost nám však stačí dělení na čtyři a ty znovu na čtyři. To znamená šestnáct kombinací.

Aby ses lépe zorientoval ve svém díle, podívej se na to zjednodušeně. Takto vypadá Atum po dělení na čtyři, respektive na pět. Oněch důležitých spojek si budeme nadále všímat pouze tehdy, bude-li potřeba.

Obr. 13 a,b,c

Atuma nyní oživíme, to znamená, že ho roztočíme. Je to muž, budeme ho tedy točit zprava doleva, vždy o 90°.

Rotací vytvoříme:

Obr. 14, 15, 16, 17

Tato Země ještě není tou, kterou bude pro tvé bytosti. Je to Země podstatně méně hmotnější, můžeme ji říkat Prazemě.

Ale jak říká báje: Přitažlivost Země a Nebe je v tuto chvíli tak velká, že mezi ně musí vstoupit Bůh Šov a Země zahoří bílým světlem.

Obr. 18

Ale Nebe zrodilo Vodu, která padajíc z Nebes Oheň uhasí. Země začíná chladnout a tuhnout, působí Sutech. Dostředivost dosahuje vrcholu. Působí, dokud nevytlačí poslední zbytky Ohně do svého středu.

V okamžiku silného sevření se uvězněný oheň přestane otáčet a tím své hodnosty zcela obrátí. To, co se dostředivým otáčením smršťovalo, se začne rozpínat, a naopak.

Obr. 19

Tu přichází Isis. Porodí syny Hora, který v dospělosti ochrání otce Osirida tím, že ho skryje ve svém středu, v neprojeveném. Zároveň se rozhodne pomstít ho a začne na okolní dostředivou hmotu působit silou dostředivou. Změnou znamének získá původní otcovu podobu, ale začne se otáčet na druhou stranu.

Obr. 20

Jeho síla začne zahřívat matku – vnitřní Vodu – a oba společně působí na okolní hmotu,která se začíná rozpínat.

Ze Země počnou tryskat horké prameny a žhavá láva. Vnějším chladem postupně opět tuhne a chladne a už zde máme Zemi, kterou budou tvé příští bytosti důvěrně znát. Z oceánu na jejích povrchu začínají vystupovat pevniny.

Obr. 21

Matka Isis, vnitřní Voda, se rozpínavým působením tepla dostává k povrchu Země. A podívej, co se děje. Tvořivé Vody se spojily a samy začínají vytvářet život – přírodu s rostlinami, zvířaty i člověkem.

Obr. 22

Svůj nově vytřený život ještě chrání ve vlastní náruči. Ten ale dospívá a chce ven, na souš. Podívej, jak vody spěchají otočit se a jak vytvářejí sféru – Atmosféru, Vzduch.

Obr. 23

Ale jejich dětem na souši je chladno a tam, kde mají daleko k oceánu, nemohou s Vodami komunikovat. Tak ještě jednou otočit –

Obr.24

A vytvořily Nebe se Sluncem. To zahřívá na povrchu nejen jejich děti, ale i je, a umožňuje jim v odlehčeném stavu dosáhnout hranič Atmosféry. Tam již číhá potřebný chlad, který jim vrátí původní podobu, a ony padají zpět ke svým dětem, aby jim život na souši umožnily.

A aby Slunce nezahřívalo Zemi příliš, putuje po Nebi také Měsíc. Ten svým chladem přírodu chrání před přílišným vysoušením.

Tak, a nyní jsi vytvořil celý systém života. Když naskládáš díly první části na sebe, vznikne systém dostředivý, když díly druhé části, bude systém odstředivý. V jejich středech je ukryt Osiris v neprojeveném. Toho lze spatřit a poznat pouze v okamžiku odpočinku nebo návratu k tobě.

A tak bude fungovat vše, co jsi stvořil. Plusem vytváříš minus a minusem plus.

Obr. 25, 26

Dnes již víme, že každá z vytvořených sfér se začala pohybovat vlastním směrem, který je vždy opačný, než byl původní. Každá ze sfér je tvořivá, ale pro nás je viditelná pouze tvořivost sody. Stvořila rostliny, zvířata, člověka. A ti všichni jsou součástí Isidina plánu, součástí řetězce,který Zemi uvede do rovnováhy, opět z ní vytvoří plus-minus, Zemi éterickou, a připraví ji tak na zpáteční cestu k Bohu.

Co však znamená cesta zpátky? Je to otáčka v krajní vnější pozici a pokračování směrem do vlastního nitra – každou sféru lze opustit až po dosažení rovnováhy. Za zády ale musí vždy zůstat plus-minus, ať byla původní jakákoli.

Zůstaňme chvíli u Vody a poslechněme si, co říká Bohu sama o sobě a o těch, které s Bohem stvořila:

„Jsem tvé Já, mnohokrát okopírované, tvé opravdové Tvořítko. Jsem nositelkou tvé informace. Budu tvořit na základě tvých pokynů, budeme tvořit spolu. Jsem tou, která za pomoci Osiridova, Horova i Sutechova tepla a chladu umožní všem tým bytostem cestu zpátky k tobě. Jsem Duší každého tvého systému.

Na první pohled čirá, obsahuji všechny barvy spektra. Když mě ochutnáš, zjistíš, že v různých místech Země chutnám jinak. Jednou jsem sladká, jindy hořká, slaná či kyselá, se všemi dalšími možnými variantami.

Mé barvy a chutě se řídí tím, v jaké fázi cesty se nachází bytost, kterou si poslal ‚na výzvědy‘.

Zprostředkovávám přenos informací mezi tebou a bytostí i jejími jednotlivými částmi.

Zatím se ovšem systémem pohybuji dosti chaoticky. K tomu, abych svému úkolu mohla dostát co nejlépe, potřebuji vytvořit svůj vlastní systém. Centrum, hlavní cesty, vedlejší cesty, propojení, výměnné centrály a podobně.

Nejprve vytvořím centrálu, která zabezpečí můj rychlejší oběh a zároveň bude informovat Osirida o stavu dění v celém systému. Zde bude umístěn Trůn, na který jednou vystoupí sjednocen ve všech svých podobách. Do té doby se bude pohybovat systémem podle informací z mé centrály. A hle, vytvořila jsem srdce.

Obrazová příloha vznikla při výuce Výtvarné výchovy pro studenty dálkového studia - programu všeobecně vzdělávací předměty pro učitelství prvního stupně základní školy - na katedtře Výtvarné výchovy Masarykovy univerzity v Brně. Účastníci těchto kurzů byly převážně ženy středního věku. 2004

Zdroje:

Haich, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin, 1994. ISBN 80- 901922-5-4

CROWLEY, A. Thothův Tarot. Praha: Synergie. ISBN 9-788086-099453
Kosmos a živly. Praha: Oikoymenh, 1992. ISBN 80-85241-18-8